IV. ÚS 1221/09 - K právu na veřejné projednání věci v případě rozhodování o vykonání zbytku trestu odnětí svobody

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

O tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil, nebo o tom, zda se zbytek trestu vykoná, rozhoduje soud ve veřejném zasedání; povinnost stížnostního soudu projednat stížnost proti takovému rozhodnutí soudu ve veřejném zasedání však ze zákona ani z ústavního pořádku nevyplývá.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28.07.2009 sp. zn. IV. ÚS 1221/09)

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické - ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 1221/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. O. O. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2008 č. j. 10 To 427/2008-47, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí nalézacího soudu, že stěžovatel (odsouzený) vykoná zbytek trestu odnětí svobody.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění



I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 11. 5. 2009 se Ing. O. O. (dále jen "stěžovatel", případně "odsouzený") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení a rozhodnutí.


II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 23. 9. 2008 Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") ve veřejném zasedání rozhodl, že odsouzený podle § 64 odst. 1 trestního zákona vykoná zbytek trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. 11 T 140/2001 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2004 sp. zn. 11 To 610/2003, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím nalézacího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. PP 185/2004, které nabylo právní moci téhož dne; při podmíněném propuštění byla stanovena zkušební doba na tři roky. K důvodům nalézací soud uvedl, že ve zkušební době podmíněného propuštění odsouzený spáchal tři nikoliv bagatelní přestupky v dopravě, přičemž i trest byl uložen za trestný čin spáchaný v dopravě.

Dne 30. 10. 2008 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 23. 9. 2008 zamítl jako nedůvodnou a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.


III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že i přes jeho osobní účast veřejné zasedání před nalézacím soudem bylo vedeno "tendenčně", což dovozoval z obsahu vydaného rozhodnutí, které se údajně nevypořádalo s hodnocením jeho života během zkušební doby ani jeho námitkami k povaze jednotlivých přestupků.

Stěžovatel dále namítl, že o jeho stížnosti proti rozhodnutí nalézacího soudu bylo rozhodováno stížnostním soudem v neveřejném zasedání, ačkoliv podle § 60a odst. 4 trestního zákona měl jako odsouzený právo na projednání věci ve své přítomnosti a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem stížnostního soudu tak byl krácen na svém právu účinně se hájit. Poukázal na výpis z rejstříku trestů, aktuální stav svého bodového hodnocení, společenské aktivity, uznání za dárcovství krve a přiložil snímek mapy z místa dopravního přestupku.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů učiněnými po posouzení okolností rozhodujících pro vyslovení, zda se ve zkušební době osvědčil, tj. zda vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám ve smyslu § 64 odst. 1 trestního zákona, a dále tvrzení, že projednáním jeho stížnosti v neveřejném zasedání bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud je toho názoru, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil, je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti konkrétních okolností daného případu posoudit, zda tyto podmínky jsou splněny, či nikoliv. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), nález ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 130/01 (N 89/22 SbNU 245)]. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla.

Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže být sama o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily rozhodovací důvody. Není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat.

K námitce neveřejnosti stížnostního řízení Ústavní soud především zdůrazňuje, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu, zahrnující mimo jiné i veřejnost řízení a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce, tedy musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nekonáním veřejného zasedání mu byl upřen spravedlivý proces tím, že stížnostní soud nedodržel stanovený postup, Ústavní soud připomíná, že veřejnost soudních jednání je základním principem zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato veřejnost chrání osoby stanoucí před soudy před spravedlností unikající kontrole veřejnosti a je také jedním z prostředků, jak přispívat k udržování důvěry v soudy. Jak je výše uvedeno, nejedná se však o právo absolutní a je tudíž nutno rozlišovat mezi druhy řízení. Je zřejmé, že v řízení vedoucích k odnětí či omezení osobní svobody jsou ústavní požadavky na veřejnost řízení podstatně vyšší než v řízeních po pravomocném odsouzení. Přesto je Ústavní soud toho názoru, že i v těchto následných řízení je třeba v míře odpovídající okolnostem případu základní právo na kontradiktorní řízení respektovat.

O tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil, nebo o tom, zda se zbytek trestu vykoná, rozhoduje podle ustanovení § 332 odst. 1 trestního řádu soud ve veřejném zasedání; citované ustanovení bylo v případě stěžovatele naplněno. Obdobná povinnost, tj. povinnost stížnostního soudu projednat stížnost proti takovému rozhodnutí soudu ve veřejném zasedání, však ze zákona ani z ústavního pořádku nevyplývá. Nekonáním veřejného zasedání při rozhodování stížnostního soudu tudíž nebylo porušeno základní právo stěžovatele domáhat se svého práva stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1221/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies