IV. ÚS 794/09

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Apston Capital Ltd., se sídlem JP Morgan House, IFSC, Dublin, Irsko, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 č. j. 32 Cdo 4083/2007-192 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené usnesení Nejvyššího soudu, v němž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svého ústavně garantovaného práva spatřovala stěžovatelka ve skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, neboť ji nepovažoval za osobu k jeho podání oprávněnou. Svůj právní názor opřel Nejvyšší soud o skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Teprve po jeho vydání jí byla postoupena pohledávka, jež představovala předmět řízení. To však dle Nejvyššího soudu nemělo na aktivní legitimaci k podání dovolaní vliv, neboť podle ustanovení § 240 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") mohou podat dovolání pouze účastníci řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno.¨

S tímto hodnocením se stěžovatelka neztotožňuje. Je si sice vědoma, že v dovolacím řízení nelze rozhodovat o procesním nástupnictví dle ustanovení § 107a o. s. ř., avšak rozhodnutí odvolacího soudu je pro ni ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 občanského soudního řádu závazné; proto jí nezbylo nic jiného, než se proti němu bránit prostřednictvím dovolání. Nejvyšší soud však jejím právům ochranu neposkytl a postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Stěžovatelka dále upozorňuje na rozpor napadeného usnesení s předcházející judikaturou (jmenovitě s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 1381/2005 ze dne 29.11.2005 a s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 766/2005 ze dne 23.8.2007). Uvedeným postupem - tj. judikatorním odklonem, pro který neuvedl žádný relevantní důvod - porušil Nejvyšší soud právní jistotu stěžovatelky.

II.

Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, podle jehož názoru k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Nejvyšší soud rozhodl v souladu se svou ustálenou judikaturou, podle níž singulární sukcesor není legitimován k podání dovolání, jestliže k přechodu předmětného práva či povinnosti došlo po rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud odmítá, že by stěžovatelkou uváděná rozhodnutí dokládala existenci rozporů v jeho judikatuře. V jednom případě totiž šlo o zcela jiný skutkový stav (sp. zn. 33 Odo 766/2005) a v případě druhém (sp. zn. 33 Odo 1381/2005) bylo citováno starší znění komentáře k občanskému soudnímu řádu (jež bylo později doplněno), které se týkalo aktivní legitimace k podání dovolání, avšak Nejvyšší soud případ právního nástupnictví vůbec neřešil.

Stěžovatelka ve své replice uvedla, že meritem sporu ve věci sp. zn. 33 Odo 1381/2005 sice byla jiná otázka, avšak Nejvyšší soud se zabýval subjektivní přípustností dovolání, a proto není důvodu tam učiněné závěry ignorovat. Podle stěžovatelky navíc není přípustné, aby soud založil svůj postup, který vyústil v porušení jejích základních práv, pouze na doplnění věty v komentáři k zákonu. Z odkazovaného rozhodnutí navíc nijak neplyne, že by Nejvyšší soud citoval komentář k občanskému soudnímu řádu.

Pokud se týče druhého odkazovaného rozhodnutí (sp.zn. 33 Odo 766/2005 ze dne 23.8.2007), připustila stěžovatelka, že v daném případě šlo o sukcesi univerzální. Kritizovala však skutečnost, že Nejvyšší soud neodůvodnil, proč pro účely aktivní legitimace k podání dovolání rozlišuje mezi univerzální a singulární sukcesí.

IV.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl pro neoprávněnost navrhovatelky, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil aktivní legitimaci stěžovatelky k podání dovolání ústavně konformně. Jeho závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky byl v rovině podústavního práva dostatečně a racionálně odůvodněn; ani o ústavní konformitě ustanovení, jež omezuje - nikoliv diskriminačně - možnost podání dovolání pouze na účastníky předcházejícího řízení, nemá Ústavní soud pochybnosti. V projednávané věci proto nelze učinit závěr, že by se Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti ve shora nastíněném smyslu.

Stěžovatelka dále tvrdila, že se v napadeném usnesení dovolací soud odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe. Ani této námitce však nemohl Ústavní soud přisvědčit; napadené totiž s předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu (a to ani s rozhodnutími citovanými stežovatelkou) v rozporu není. Pokud jde o citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 1381/2005, vytrhla stěžovatelka z kontextu toliko jedinou větu odůvodnění; šlo pravděpodobně - jak vyplývá i z vyjádření Nejvyššího soudu - o citaci staršího vydání komentáře k občanskému soudnímu řádu, kterážto obsahovala zmínku o dovolání procesních nástupců. Otázka srovnatelná s projednávanou věcí však v předmětném usnesení nebyla řešena, a tudíž nelze o rozporu v judikatuře hovořit. V novější komentářové literatuře (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z, Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 1257) navíc byla citovaná pasáž doplněna a vyjasněna v tom směru, že dovolání sice může podat účastník původního řízení i jeho právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese, což však neplatí (s výjimkou zvláštní povahy sporů vyvolaných jiným soudním řízením, v nichž změny v osobách účastníků nastávají v závislosti na změnách účastenství v řízeních, jež tyto spory vyvolala), jde-li o právní nástupnictví, jež by i v předchozích fázích řízení bylo možné založil jen rozhodnutím podle § 107a o. s. ř. (jak tomu bylo v projednávané věci).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. 33 Odo 766/2005 pak byl řešen skutkově odlišný případ, v němž původní účastník řízení zanikl a dovolání podal jeho právní nástupce; protože k zániku původního účastníka žalobkyně došlo poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, nebylo důvodu rozhodovat o procesním nástupnictví podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. Vztah procesního nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. a aktivní legitimace k podání dovolání však adresován nebyl.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. července 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 794/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies