IV. ÚS 344/06 #2

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelek M. D. a Mgr. B. D., zastoupených JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005, takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se M. H., právní předchůdkyně stěžovatelek M. D. a Mgr. B. D., domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006. Jelikož bylo zjištěno, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto, Ústavní soud usnesením č. j. IV ÚS 344/06-10 ze dne 31. 7. 2006 řízení o ústavní stížnosti přerušil. Dne 29. 8. 2007 obdržel Ústavní soud sdělení notáře L. P., z nějž vyplynulo, že stěžovatelka M. H. dne 5. 3. 2007 zemřela a jejími právními nástupkyněmi se staly M. D. a B. D. Dne 7. 3. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž JUDr. Ladislav Labancz informoval Ústavní soud o tom, že dovolání M. H. bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007 zamítnuto a současně předložil plné moci, zmocňující jej k zastupování jejích právních nástupkyň. K výzvě Ústavního soudu předložil dne 13. 3. 2009 právní zástupce stěžovatelek pravomocné usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 24 D 256/2007-173 ze dne 9. 2. 2009, v němž byly stěžovatelky M. D. a B. D. označeny za dědice po zemřelé M. H. Jelikož již odpadla překážka v podobě souběžně běžícího dovolacího řízení a současně bylo postaveno najisto, kdo se stal právním nástupcem M. H., rozhodl Ústavní soud, že v řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že M. H. (dále jen "žalobkyně") podala dne 30. 10. 2000 u okresního soudu žalobu, v níž požadovala, po příslušných změnách petitu, aby byla Školnímu statku Hořice (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost uhradit jí částku 242 661,30 Kč s příslušenstvím jako náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozsudkem okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-255 ze dne 27. 9. 2004, ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 25 Co 676/2004-281 ze dne 11. 5. 2005, bylo žalobě co do částky 121 330,65 Kč, tzn. v rozsahu jedné poloviny uplatněného nároku, vyhověno, ve zbytku byla věc uvedeným rozsudkem krajského soudu vrácena okresnímu soudu k novému projednání. Žalobkyně následně rozšířila žalobní petit o částku 169 968 Kč s příslušenstvím, představující sumu, jíž vedlejší účastník, dle názoru žalobkyně neoprávněně, vyplatil z titulu § 20 zákona o půdě J. V., právní nástupkyni po zemřelé J. E. Rozsudkem okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 121 330,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na účet České republiky - Okresního soudu v Jičíně soudní poplatek ve výši 9 710,- Kč (výrok IV.). Co do částky 169 968,-Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.), přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud následně rozsudkem č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, a výrok II. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Současně krajský soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení v částce 42 863,80 Kč a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uhradit České republice - Okresnímu soudu v Jičíně soudní poplatek ve výši 4 860.- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem zůstal nezměněn. Dovolání žalobkyně, směřující jak proti měnícímu, tak proti potvrzujícímu výroku rozsudku krajského soudu, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007 jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítaly porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež spatřovaly v tom, že v řízení před obecnými soudy byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, a to zejména pokud šlo o včasnost, formu a rozsah uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář J. E., a dále v nesprávném právním posouzení nároku žalobkyně. Stěžovatelky se domnívaly, že obecné soudy měly provést důkaz grafologickým posudkem, jímž by bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že podpis J. E. na žádosti ze dne 20. 12. 1992 nebyl pravý, což ostatně bylo zřejmé i z jiných předložených písemností. Okresní soud tento důkaz neprovedl, neboť jej považoval za nadbytečný, vzhledem k závěru, že J. E. uplatnila svůj nárok opožděně. Krajský soud však považoval uplatnění nároku J. E. za včasné, měl proto s ohledem na změnu právního náhledu předmětný důkaz provést. Dle stěžovatelek tak byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť krajský soud nezohlednil námitky žalobkyně. S názorem krajského, resp. Nejvyššího soudu, že uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona o půdě nemusí mít písemnou formu, se stěžovatelky neztotožnily, přičemž odkázaly na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/97 a I. ÚS 165/2000. Krom toho ani Nejvyšší ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétně neuvedly, kdy a jakou formou měla J. E. o náhradu požádat. Tvrzení Nejvyššího soudu, že i žalobkyně považovala nárok za uplatnitelný ústně, bylo dle stěžovatelek mylné. Stěžovatelky dále konstatovaly, že nebyl řádně zjištěn rozsah, v němž J. E. svůj nárok uplatnila, neboť obecné soudy si ani přes opakovaná upozornění nevyžádaly přílohu k žádosti o proplacení inventáře ze dne 20. 12. 1992, na níž bylo v žádosti odkazováno. Dle stěžovatelek však bylo zřejmé, mj. i z výpovědi svědkyně J. V., že J. E. ve své žádosti neuplatnila nárok na náhradu v plném rozsahu a nezahrnula do něj kompenzaci za pronajatou půdu a dva koně. Její nárok proto v důsledku včasného neuplatnění v tomto rozsahu propadl a její podíl v souladu s § 21 zákona o půdě "přirostl" k podílu druhé oprávněné osoby, tzn. žalobkyně. Stěžovatelky dále poukázaly na vadný postup okresního soudu, který ve věci rozhodoval několikrát a přestože mu krajský soud uložil, aby se zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží celý restituční nárok a aby vyzval vedlejšího účastníka k doplnění tvrzení a označení důkazů prokazujících, zda a jaký nárok u něj J. E. uplatnila, tento tak neučinil. Okresní soud se rovněž nezabýval tím, zda vedlejší účastník vyplatil náhradu J. V. oprávněně, neboť předmětný nárok nebyl projednán v dědickém řízení a jmenovaná nebyla jedinou dědičkou. Stěžovatelky konečně namítly i nesprávné právní posouzení věci, a to v důsledku chybné interpretace ustanovení § 20 zákona o půdě obecnými soudy. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98 je právo na náhradu za živý a mrtvý inventář svázáno s právem na vydání nemovitosti. Veškeré nemovitosti, původně patřící rodičům žalobkyně, manželům V., byly přitom vydány pouze žalobkyni a nikoliv J. E. či J. V. Žalobkyně nemohla tuto námitku uplatnit dříve, neboť teprve dne 18. 1. 2006, tedy až poté, co byl vydán rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005, nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 1. 11. 2005 o smíru ve věci žaloby na zrušení darovací smlouvy, na jehož základě byly předmětné pozemky žalobkyni navráceny. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007, rozsudek krajského soudu č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 svým nálezem zrušil. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelky sice výslovně nenavrhly zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, neboť v doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 3. 2008 bylo odkázáno na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž bylo požadováno toliko zrušení rozsudku okresního a krajského soudu, nicméně vzhledem k tomu, že na titulní straně přípisu ze dne 4. 3. 2008 byl rozsudek Nejvyššího soudu zahrnut do výčtu rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, a rovněž z odůvodnění tohoto přípisu bylo zřejmé, že stěžovatelky považují i toto rozhodnutí za protiústavní, interpretoval Ústavní soud ústavní stížnost, doručenou dne 12. 6. 2006, ve spojení s přípisem ze dne 4. 3. 2008, jímž byla doplněna, tak, že stěžovatelky se domáhaly rovněž zrušení rozsudku Nejvyššího soudu.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost byla zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se tak v projednávané věci nejednalo.

Podstatu ústavní stížnosti tvořily námitky stěžovatelek vůči skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy a vůči interpretaci § 20 zákona o půdě. Pokud jde o skutková zjištění, Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Nutno podotknout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly toliko opakováním argumentace, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s níž se krajský i Nejvyšší soud podrobně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Důkaz grafologickým posudkem byl zjevně nadbytečný vzhledem k právnímu názoru krajského soudu, že projev vůle směřující k uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona o půdě nemusel mít písemnou formu. Krajský soud na str. 4 svého rozsudku rozvedl, z čeho dovodil, že J. E. takovou vůli projevila a že ji projevila včas. V této souvislosti nebylo rozhodné určení konkrétního okamžiku, kdy se tak stalo, plně postačovalo zjištění, že projev vůle byl učiněn v zákonné lhůtě. Nálezy sp. zn. II. ÚS 111/97 a I. ÚS 165/2000, na něž stěžovatelka co do písemné formy odkazovala, se týkaly nároku na vydání nemovitostí a na nyní projednávanou věc tedy nedopadaly. Rozhodný nebyl ani rozsah, v němž J. E. o náhradu za živý a mrtvý inventář požádala, neboť Nejvyšší soud dospěl gramatickým výkladem ustanovení § 21 zákona o půdě k závěru, že toto se vztahuje toliko na vydání nemovitosti, nikoliv na poskytnutí náhrady dle § 20 zákona o půdě. Tento právní názor, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, podporuje rovněž teleologický výklad tohoto ustanovení obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 82, str. 83 a násl.): "Ustanovení § 21 zákona o půdě směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno." Žalobkyni tedy podíl J. E. v části, v níž svůj nárok neuplatnila, připadnout nemohl. Jestliže stěžovatelky uváděly, že žalobkyně byla výlučným vlastníkem nemovitostí, k nimž se náhrada za živý a mrtvý inventář vázala, nutno poukázat na skutečnost, konstatovanou již Nejvyšším soudem, že žalobkyně v řízení před soudem nalézacím ani před soudem odvolacím nic takového neuvedla, tzn. netvrdila, že by oprávněnou osobou byla pouze ona. Skutečnost, že ve věci vlastnictví pozemků probíhalo paralelně další soudní řízení, přitom žalobkyni ve vznesení takové námitky nikterak nebránilo. Okresní soud by v takovém případě posoudil vlastnictví k předmětným pozemkům jako předběžnou otázku nebo by řízení na potřebnou dobu přerušil. Jelikož však stěžovatelka námitku, že je jedinou oprávněnou osobou, vznesla až v dovolacím řízení, kdy k ní vzhledem k § 241a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, již nemohlo být přihlédnuto, nezbylo Ústavnímu soudu než považovat s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti takovou námitku za nepřípustnou. Zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, se totiž uplatňuje nejen v rovině formální, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti účinně namítnout porušení konkrétních práv již v řízení před obecnými soudy a nikoliv toliko v ústavní stížnosti. Za řádné uplatnění námitky nelze považovat její vznesení v dovolacím řízení, kdy se jí dovolací soud s ohledem na zákonné meze přezkumu nemůže věcně zabývat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost byla vesměs polemikou se závěry obecných soudů, a to v obdobném rozsahu jako v uplatněných opravných prostředcích. Pouhý nesouhlas stěžovatelek s výsledkem řízení však sám o sobě porušení práva na spravedlivý proces nezakládá. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 4 3 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelky napadly rozhodnutí obecných soudů en bloc, tedy včetně výroku I. rozsudku okresního soudu, který byl pro ně ovšem příznivý. Ve vztahu k uvedenému výroku byla ústavní stížnost nepřípustná, a to jednak z toho důvodu, že žalobkyně tento výrok nenapadla odvoláním a nebyly tak ve vztahu k němu vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jednak proto, že svou povahou nebyl způsobilý do právní sféry stěžovatelek negativně zasáhnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 344/06 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies