IV. ÚS 3010/08 - K otázce, zda je nevyčerpaná část tzv. restituční rezervy podle § 7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. součástí čistého jmění družstva určeného ke stanovení majetkových podílů oprávněných osob

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.07.2009 sp. zn. IV. ÚS 3010/08)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 3010/08 ve věci ústavní stížnosti M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 13 Co 170/2007, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení peněžité částky.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 13 Co 170/2007 se zrušuje.


Odůvodnění



Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně.

Napadené rozhodnutí, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 130/2006, bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele směřující proti žalovanému Zemědělskému družstvu Velký Beranov pro zaplacení - po částečném zpětvzetí návrhu - částky 50 000 Kč, představující podle stěžovatele (osoby oprávněné podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů) navýšení jeho majetkového podílu u žalovaného v souvislosti s nevyužitím tzv. restituční rezervy (§ 7 odst. 2 citovaného zákona), resp. poměrný podíl nevyčerpaného zůstatku restituční rezervy.

Okresní soud v Jihlavě svým rozsudkem sp. zn. 5 C 130/2006 ze dne 11. 1. 2007 žalobu stěžovatele zamítl. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, zaměřil se jmenovaný soud na posouzení podle něj základní otázky daného řízení, a to otázky, zda je nevyčerpaná část restituční rezervy (jejíž existenci v daném řízení žalovaný připouští) součástí čistého jmění družstva určeného ke stanovení majetkových podílů oprávněných osob, či nikoliv. Po zhodnocení příslušné právní úpravy - § 7 odst. 1, 2 a 3, § 8 a 17 zákona č. 42/1992 Sb. - pak učinil závěr, že domáhá-li se stěžovatel navýšení svého (družstvem již uznaného a vyplaceného) majetkového podílu jen proto, že nebyla vyčerpána v plném rozsahu restituční rezerva a on se chce podílet na tomto nevyčerpaném zůstatku, nemá jeho nárok oporu v platné právní úpravě, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Toto rozhodnutí pak krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí sice přisvědčil stěžovateli v tom, že jestliže se ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 citovaného zákona snížilo o částku vyčleněnou na případné další restituční nároky čisté jmění zemědělského družstva, z něhož se stanovily majetkové podíly, pak, došlo-li k ukončení procesu restitucí uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena, a zůstala-li zde nevyčerpaná část, měla být rovněž rozdělena mezi oprávněné osoby, nicméně konstatoval shodně se soudem prvního stupně, že speciální zákonná úprava nestanoví žádná obecně závazná pravidla pro nakládání s touto rezervou. Uvedl pak, že aplikace obecné právní úpravy, např. analogické použití občanského zákoníku, se jeví nereálná. Po vyřešení otázky, ke kterému dni stanovit konečnou výši nevyčerpaného "restitučního fondu", vyvstává totiž problém okruhu osob, a to jednak těch, které by měly být zvýhodněny, a na druhé straně těch, které byly znevýhodněny, aby bylo možno určit podíl připadající na stěžovatele. S poukazem na problémy souvisejícími se stanovením okruhu subjektů, kterých se daná problematika dotýká, pak učinil závěr, že individuální soudní rozhodnutí nemůže nahradit chybějící zákonnou úpravu, a to ani za použití obecných ustanovení, a proto vycházeje z uvedených úvah, neshledal odvolání stěžovatele důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel uvádí, že jako oprávněná osoba k majetkovému podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. se domáhal žalobou vyplacení podílu z nevyčerpaného zůstatku vyčleněného podle § 7 odst. 2 citovaného zákona jako tzv. restituční rezerva. Poukazuje na to, že z provedeného dokazování i z výpovědi statutárního orgánu žalovaného zcela jednoznačně vyplynulo, že žalovaný vytvořil restituční rezervu v určité výši, přičemž tato restituční rezerva nebyla zcela vyčerpána. Stěžovatel proto považuje za nespornou existenci této rezervy a v návaznosti na to i existující svoje znevýhodnění jako nečlena družstva žalovaného. Proto se obrátil na obecné soudy se žalobou směřující k tomu, aby toto zcela neodůvodněné znevýhodnění bylo odstraněno. Obecným soudům vytýká, že přes nespornou existenci restituční rezervy zamítly všechny jeho návrhy na provedení dokazování. Odvolací soud, jemuž v odvolání navrhoval, aby podpůrně byly použity obecné právní předpisy či stávající transformační projekt, toto odmítl a poukázal na problémy s výpočtem restituční rezervy s tím, že individuální soudní rozhodnutí nemůže nahradit chybějící zákonnou úpravu. Tento postup shledává stěžovatel nesprávným a odporujícím judikatuře Ústavního soudu a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/06 (sic - pozn. red.: správně patrně nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 nebo Pl. ÚS 6/05 - viz dále) a domnívá se, že soudy měly dostatek možností a prostředků, aby jeho právu poskytly ochranu. Vydanými rozhodnutími byla také podle stěžovatele porušena rovnost subjektů práva, když obecné soudy samy konstatovaly, že zde existuje neodůvodněné zvýhodnění členů žalovaného zemědělského družstva vůči jeho nečlenům. Postupem obecných soudů tak podle něho došlo ve vztahu k němu k odepření spravedlnosti, jestliže se soudy pouze s odkazem na složitost odmítly věcí a nárokem stěžovatele zabývat. Z uvedených důvodů proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

Krajský soud v Brně jako účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na zdůvodnění svého rozhodnutí a ponechává posouzení její důvodnosti na Ústavním soudu.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 130/2006, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.

Již odvolací soud v odůvodnění přisvědčil názoru stěžovatele, když uvedl, že jestliže se o částku vyčíslenou podle § 7 odst. 2 zákona, určenou k uspokojení případných dalších restitučních nároků, snížilo čisté jmění zemědělského družstva, z něhož se stanovily majetkové podíly, pak, došlo-li k ukončení procesu restitucí uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena, a zůstala-li zde nevyčerpaná část, měla být rovněž rozdělena mezi oprávněné osoby. Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť takové použití zůstatku restituční rezervy - i když o něm transformační zákon mlčí - odpovídá jeho povaze a účelu jako zákona plnícího také restituční cíle i v poměru k oprávněným osobám-nečlenům družstva. Možno poukázat na dikci ustanovení § 7 odst. 2 tohoto zákona, dle níž od čistého jmění se odečte částka, která bude použita pro uspokojení případných dalších restitučních nároků zemědělských družstev ve výši nároků, které mohou být uplatněny ke dni schválení transformačního projektu, s tím, že z logiky věci tak plyne, že pokud tato částka ve skutečnosti využita k zákonem předpokládanému účelu nebude, je třeba ji opět k čistému jmění družstva přičíst a v souladu s povahou transformačního zákona se k ní chovat jako k částce, kterou je třeba, podle tímto zákonem v ustanovení § 17 stanovených kritérií, rozdělit mezi všechny oprávněné osoby, a to bez ohledu na obtíže, které takové rozdělování přinese. Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu týkající se soudcovského vyplňování mezer v právu, jakož i na kautely s tím spojené [nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.) pak v této souvislosti výslovně uvedl: "Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku.".

Z obsahu spisu je patrno, že stěžovatel již ve své žalobě navrhoval provedení důkazů "písemnými podklady z transformace", které měl předložit žalovaný (neboť on sám výši zůstatku restituční rezervy neznal), v průběhu řízení navrhoval důkaz předložením transformačního projektu žalovaného a dále, za účelem výpočtu navýšení jeho majetkového podílu v souvislosti s nevyčerpanou restituční rezervou, pak navrhoval i ustanovení znalce. Provedení těchto důkazů soud prvního stupně odmítl s tím, že je nepovažoval za potřebné provádět s odkazem na základní otázku sporu, tj. otázku, je-li nevyčerpaná část restituční rezervy součástí čistého jmění družstva určeného ke stanovení majetkových podílů oprávněných osob, či nikoliv. Následně pak ani odvolací soud navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579) a další] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod.

V návaznosti na uvedené a svou judikaturu tzv. opomenutých důkazů se týkající Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci navržený důkaz transformačním projektem a důkaz znalcem za účelem výpočtu majetkového podílu soudem prvního stupně nebyl zcela opomenut, neboť jeho zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem odůvodněno. Bylo tak třeba posoudit, zda uvedené zdůvodnění je pro danou věc dostačující. Podle přesvědčení Ústavního soudu tomu tak není, neboť stěžovatelem navržené důkazy nejsou bez relevance k posouzení důvodnosti žaloby stěžovatele, kterou odůvodňoval nejen tím, že nevyplacením navýšeného podílu z nevyčerpané restituční rezervy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor všech oprávněných osob, ale také tím, že uvedeným postupem došlo ke zvýhodnění těch oprávněných osob, které se staly členy žalovaného. Z pohledu výše naznačené judikatury Ústavního soudu tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení byl stěžovatelem navrhován důkaz, má relevantní souvislost s předmětem řízení. V podstatě totiž namítal porušení rovnosti v právech, plynoucí z ustanovení čl. 1 Listiny. K posouzení toho, zda určitá skupina osob - zde oprávněných osob podle transformačního zákona-nečlenů zemědělského družstva žalovaného - byla použitím restituční rezervy privilegována a zda se tak stalo ústavně již neakceptovatelným způsobem, bylo třeba podle názoru Ústavního soudu zjistit také rozsah, v jakém se tak stalo, a právě z toho důvodu bylo třeba provést stěžovatelem navrhovaný důkaz transformačním projektem a listinami, které v žalobě souhrnně označil jako "písemné podklady z transformace", případně i důkazy dalšími, za účelem zjištění velikosti nevyčerpaného zůstatku restituční rezervy a jejího použití.

Z uvedených důvodu nepovažuje Ústavní soud zdůvodnění obecných soudů vztahující se k neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných ve smyslu uvedené judikatury za dostačující a dané věci adekvátní, a proto rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies