II. ÚS 1540/08 - Výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinným

29. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Jestliže byla konstrukce exekučního řízení a jeho nákladů v rozhodné době taková, že bylo, resp. muselo být zohledněno dobrovolné splnění vymáhané povinnosti poté, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, ale ještě předtím, než byl vůči majetku povinného uplatněn exekuční nástroj v podobě exekučního příkazu, o to více z povahy věci muselo být zohledněno, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a je třeba ocenit to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost, byť v poslední moment (na základě výzvy soudního exekutora k dobrovolnému plnění).

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 06.08.2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Dagmar Lastovecké - ze dne 29. července 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C. proti výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. dubna 2008 č. j. 10350/2005-50, jímž byl změněn exekuční příkaz ohledně výše nákladů exekuce.

Výrok

I. Výrokem I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. dubna 2008 č. j. 10350/2005-50 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 4. 2008 č. j. 10350/2005-50 se proto ruší.


Odůvodnění



1. Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na výzvu Ústavního soudu stěžovatelem dne 23. 7. 2008 doplněnou a upřesněnou, stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil výrok I v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho exekuční věci.

2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že podle ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, platné v relevantní době (tj. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem), se "za vymožené plnění ... považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného.". Z tohoto ustanovení tak podle stěžovatele vyplývá, že v jeho případě nevymohl exekutor nic, neboť předmětné závazky stěžovatel uhradil ještě před tím, než mu usnesení o nařízení exekuce bylo doručeno.

3. Vyhláškou č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., bylo ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. nahrazeno tímto zněním: "Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal usnesení podle § 44 odst. 2 zákona.". Tím je rozhodnutí soudu o nařízení exekuce. Stěžovatel poukazuje na to, že citované ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz níže) s tím, že skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považoval Ústavní soud za neodůvodněné zvýhodnění. Podle ustanovení § 13 odst. 1 věty první vyhlášky č. 330/2001 Sb. platného v relevantní době "exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuce.".

4. Stěžovatel tak tvrdí, že ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu je nutno považovat za náklady účelně vynaložené v souvislosti s prováděním exekuce takové náklady, které směřují k vymožení dluhu exekutorem. Jestliže tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že za částku vymoženou exekutorem nelze pro účely určení odměny exekutora považovat částku uhrazenou povinným bez přímé účasti exekutora, lze mít podle stěžovatele za to, že také úhradu hotových výdajů může exekutor požadovat pouze v souvislosti s částkou, která se považuje za vymoženou exekutorem podle ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. Obvodní soud pro Prahu 3 tak podle stěžovatele přiznal exekutorovi úhradu hotových výdajů, ačkoli podle ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v jeho případě exekutor nevymohl ničeho, protože dluh dobrovolně zaplatil mimo rámec exekučního řízení. Tento právní závěr může podle názoru stěžovatele vycházet jedině z nepřípustného retroaktivního použití ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění zavedeném vyhláškou č. 291/2006 Sb., podle něhož se za vymožené částky exekutorem považují platby učiněné povinným již po vydání usnesení soudu o nařízení exekuce, a nikoli, jak tomu bylo ve znění předmětného ustanovení v roce 2005, platby učiněné povinným až po doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému. Jak stěžovatel zdůrazňuje, zrušil Ústavní soud svým nálezem přechodné ustanovení vyhlášky č. 291/2006 Sb., které tuto retroaktivitu připouštělo.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

6. Obvodní soud pro Prahu 3 jako účastník řízení postoupil dne 21. 4. 2009 Ústavnímu soud požadovaný spis, aniž by se k danému případu vyjádřil.

7. Soudní exekutor, JUDr. Ingrid Švecová, jako vedlejší účastník řízení se ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2009 svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.

8. Bytové družstvo Krov jako vedlejší účastník řízení na výzvu k vyjádření nereagovalo.

9. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 36 Nc 10350/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2005 č. j. 36 Nc 10350/2005-4 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007 č. j. 62 Co 235/2007-27 byla na návrh oprávněného, Bytového družstva KROV se sídlem Praha 2, Polská 60-62, IČ 61463256 (dále jen "oprávněný"), nařízena exekuce k uspokojení nároku oprávněného v celkové výši 12 281 Kč a dále pak pro náklady oprávněného a náklady exekuce. Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutora JUDr. Ingrid Švecová. Usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli doručeno dne 5. 4. 2005, avšak stěžovatel svůj dluh v celkové výši 12 281 Kč již dne 3. 4. 2005 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb plnil, a to dílem oprávněnému (ve výši 3 725 Kč) a dílem jeho právnímu zástupci (ve výši 8 556 Kč), což prokázal předložením dokladů o zaplacení dlužných částek; přijetí těchto dokladů soudní exekutor stěžovateli potvrdil. Téhož dne, kdy stěžovatel převzal v sídle exekutora usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 o nařízení exekuce, zaplatil stěžovatel poštovní poukázkou i exekuční náklady oprávněného (jeho právnímu zástupci) ve výši 3 963 Kč.

10. Dne 3. 6. 2005 byl stěžovateli doručen exekuční příkaz ze dne 1. 6. 2005 č. j. 91 Ex 396/05-52 k náhradě nákladů exekuce ve výši 4 872 Kč a nákladů oprávněného ve výši 3 934 Kč. Proti příkazu podal stěžovatel námitky k Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Namítal tu skutečnost, že exekuce je bezpředmětná, jelikož vymáhané dluhy zaplatil na základě pravomocných rozsudků před tím, než mu bylo doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce. Dále v námitkách stěžovatel rozporoval určité položky hotových výdajů exekutora. Obvodní soud pro Prahu 3 výrokem I usnesení č. j. 36 Nc 10350/2005-50 ze dne 8. dubna 2008 (napadeném ústavní stížností) rozhodl o námitkách tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 6. 2005 č. j. 91 Ex 396/05-52 ve výroku I změnil tak, že výši nákladů exekuce určil částkou 4 215,50 Kč (tj. odměna exekutora 3 570 Kč a hotové výdaje 994 Kč), a výrokem II změnil exekuční příkaz ve výroku II, co se týče nákladů oprávněného, a to na částku 3 956,75 Kč.

11. Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), kterým zrušil Ústavní soud s účinností od jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (dne 27. 4. 2007) ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb., ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., a ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. Tento nález pro skutkové odlišnosti na nyní posuzovaný případ přímo nedopadá, neboť v tehdy řešeném případě byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy povinný uhradil vymáhané částky dobrovolně, ale až po doručení usnesení o nařízení exekuce na základě výzvy k dobrovolnému splnění, což bylo důvodem pro upuštění od provedení exekuce a což se mělo stát důvodem pro postup podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. snížení odměny soudního exekutora na 50 %. Protože však v nyní posuzovaném případě povinný uhradil dlužné částky dobrovolně ještě dříve, tzn. před doručením usnesení o nařízení exekuce, a v den, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného, nemůže být na tom nynější stěžovatel z pohledu nosných rozhodovacích důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 hůře než stěžovatel v tehdy řešeném případě. Jestliže byla konstrukce exekučního řízení a jeho nákladů v rozhodné době taková, že bylo, resp. muselo být zohledněno dobrovolné splnění vymáhané povinnosti poté, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, ale ještě předtím, než byl vůči majetku povinného uplatněn exekuční nástroj v podobě exekučního příkazu, o to více z povahy věci muselo být zohledněno, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce.

14. Z těchto důvodů lze proto nosné rozhodovací důvody a závěry vyslovené v nálezu Pl. ÚS 8/06 ještě intenzivněji vztáhnout i na nyní řešený případ. Zejména lze připomenout, že Ústavní soud tehdy konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, že je třeba ocenit to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost, byť v poslední moment (na základě výzvy soudního exekutora k dobrovolnému plnění).

15. V daném případě vzal Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel zaplatil dne 3. 4. 2005 dlužnou částku na základě exekučních titulů (pravomocných rozsudků) a že se tak stalo před tím, než mu bylo dne 5. 4. 2005 doručeno usnesení o nařízení exekuce. Podle znění § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění v rozhodné době (tj. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.), je "základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce ...". V daném případě je tak nepochybné, že stěžovatel splnil svůj dluh dobrovolně, mimo rámec probíhající exekuce. Soudní exekutor již nemohl vymoci nic, a tudíž základem pro určení jeho odměny byla částka nulová. Stěžovateli proto nelze uložit náhradu odměny soudního exekutora; v tomto smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako nejnižší v § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.; tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. Ústavní soud ostatně dodává, že nemůže souhlasit s názorem Obvodního soudu pro Prahu 3 vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že částka 3 000 Kč náleží soudnímu exekutorovi vždy, bez ohledu na to, jaké konkrétní plnění vymohl; k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 ze dne 17. 2. 2009 (N 29/52 SbNU 279) ve vztahu k možnosti snížit odměnu o 50 % v případě upuštění od exekuce.

16. Pokud jde o náklady soudního exekutora, v dané věci pověřenému soudnímu exekutorovi žádné účelně vynaložené náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože povinný svou povinnost splnil dobrovolně před doručením usnesení o nařízení exekuce (pochopitelně s výjimkou odměny a náhrady nákladů exekuce, o níž ještě nevěděl). Pokud soudnímu exekutorovi vznikaly jiné náklady (např. s jeho snahou vymoci uhrazení odměny soudního exekutora, náklady na doručení usnesení o nařízení exekuce atd.), nelze tyto náklady považovat za účelně vynaložené v souvislosti s prováděním exekuce, neboť exekucí nebylo a nemohlo být vymoženo vůbec nic. Ústavní soud připouští, že na vině je nedokonalá konstrukce vyhlášky č. 330/2001 Sb. a že v jejím důsledku vznikly soudnímu exekutorovi v souvislosti s nařízením exekuce náklady, úhradu těchto nákladů však nelze s ohledem na znění vyhlášky a závěry vyslovené v nálezu Pl. ÚS 8/06 v dané věci uložit stěžovateli.

17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným výrokem I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto výrok I tohoto usnesení podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies