III. ÚS 1834/09

29. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Doc. Ing. RNDr. J. M. DrSc., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. 6 To 39/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 7. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedeným rozhodnutím mělo rovněž dojít k porušení práv stěžovatele garantovaných článkem 6 a článkem 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005 sp. zn. 2 T 9/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 6 To 20/2006 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 899/2007 ze dne 30. 1. 2008 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku odvolacího soudu. Rovněž Ústavní soud usnesením ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1958/08 odmítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti citovaným rozhodnutím obecných soudů, vydaným v původním trestním řízení.

Stěžovatel v uvedené trestní věci podal návrh na povolení obnovy řízení, který však byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 40 T 3/2009, podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítnut. Proti tomuto rozhodnuti podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 24. 4. 2009 zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituloval své výhrady vůči původnímu trestnímu řízení a skutkovým zjištěním obecných soudů, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jeho vině trestným činem. Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nejprve zrušil rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc k opětovnému projednání a rozhodnutí s tím, že se ztotožnil s důkazními návrhy obhajoby ohledně výslechu svědkyně L. L., zdržující se na území Dánska. Přestože nalézací soud tento důkaz neprovedl, odvolací soud v rozporu se svým předchozím rozhodnutím a v rozporu se zásadou in dubio pro reo již v dalším ze svých rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007 na výslechu uvedené svědkyně netrval. Tato svědkyně však byla v mezidobí od vydání odsuzujícího rozsudku dánskými orgány vyslechnuta dne 14. 7. 2008 v jiné trestní věci na základě dožádání Městského státního zastupitelství v Praze. Dle názoru stěžovatele je tento výslech L. L. novou skutečností, resp. důkazem ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu, neboť jeho obsah vyvrací názor obou obecných soudů na vinu stěžovatele.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům, zejména vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu, vytýká údajně nesprávný způsob hodnocení navrženého důkazu, resp. jeho způsobilosti odůvodnit jiné rozhodnutí o vině ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel má (zkráceně řečeno) za to, že právě neinformovanost uvedené svědkyně o povaze a podílu stěžovatele na stíhané trestné činnosti, je s to jej vyvinit, neboť se tak podporuje tvrzení stěžovatele, že on sám se na závažných podvodech, za něž byl pravomocně odsouzen, nepodílel, ale podílely se na nich jiné osoby. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel opět shrnul svou verzi skutkového děje, přičemž poukázal na to, že trestní věc byla řešena ve třech oddělených řízeních, čímž došlo k zatemnění podstaty věci a k úniku pravých pachatelů před spravedlností.

II.

Na základě odůvodnění návrhu a jím napadených rozhodnutí a poté, co se seznámil s obsahem spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1958/08 a s přílohami v něm založenými, zejména s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005 sp. zn. 2 T 9/2000, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 6 To 20/2006 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 5 Tdo 899/2007 a se záznamem o výpovědi L. L., učiněné dne 20. 6. 2001 před Kriminální policií v Kodani, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescindens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí a je v zásadě na navrhovateli, aby nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu označil. Ústavní soud proto v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07 dostupná v databázi NALUS).

Ústavní soud připomíná, že se trestní věcí stěžovatele zabýval již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1958/08, jímž pro zjevnou neopodstatněnost, resp. nepřípustnost odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozhodnutím obecných soudů v původním řízení. Již v tomto usnesení označil Ústavní soud argumentaci stěžovatele za (do značné míry) opakování jeho obhajoby z původního řízení. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí rovněž vyjádřil k postupu obecných soudů při dokazování a hodnocení důkazů i k otázce rozsahu a charakteru skutkových zjištění, přičemž neshledal jakýchkoli závad, odůvodňujících kasaci napadených rozhodnutí pro rozpor s kautelami práva ústavního. V případě nynějšího návrhu stěžovatele je však klíčová zásada vyjádřená výše, totiž že v řízení o povolení obnovy nelze posuzovat otázky zákonnosti řízení původního. Nynější námitky stěžovatele ohledně údajného porušení zásady presumpce neviny či zásady materiální pravdy dle § 2 odst. 5 tr. řádu jsou tudíž i z hlediska ústavněprávního přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu irelevantní.

Ústavní soud již na základě samotné argumentace návrhu, a ve světle odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ani označené rozhodnutí vrchního soudu, ani rozhodnutí předcházející z hlediska ústavněprávního přezkumu žádných výtek nezasluhují. Pokud jde o stěžovatelem zmíněný výslech svědkyně L. L. před dánským soudem v rámci dožádání v jiném trestním řízení, vysvětlil již Městský soud v Praze v citovaném usnesení velmi srozumitelně, proč takový důkaz nesplňuje podmínky dle ust. § 278 odst. 1 tr. řádu a není způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, než k jakému obecné soudy v původním řízení dospěly. Tu lze pro stručnost v plném rozsahu odkázat na argumentaci uvedenou na str. 5 jeho usnesení ze dne 7. 4. 2009. Obecný soud s poukazem na znění protokolu o výslechu uvedené svědkyně před dánským soudem ze dne 18. 7. 2008 zdůraznil vágnost její výpovědi. Odkázal zejména na její vyjádření, že se se stěžovatelem nikdy nesetkala a neměla nic společného s žádnými obchody s cennými papíry. Z argumentace stěžovatele, uplatněné v řízení o povolení obnovy, ale ani z námitek uvedených v projednávané ústavní stížnosti, není zřejmé, jak by tato nevědomost svědkyně L. o jeho osobě a trestné činnosti měla vést k odlišnému rozhodnutí o vině trestným činem. Skutečnost, že se na trestné činnosti stěžovatele podílely i dosud neztotožněné osoby, sama o sobě neznamená, že skutková zjištění, učiněná v původním řízení ohledně stěžovatele samotného, jsou chybná. K tomuto závěru nevede ani skutečnost, že svědkyně L. popírá kontakty se stěžovatelem. Ústavní soud považuje argumentaci nalézacího soudu za dostatečně srozumitelnou, nevykazující znaky libovůle.

Lze shrnout, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné konkrétní nové skutečnosti, týkající se trestného děje, jež by snad měly z výpovědi svědkyně L. vyplynout. Daleko spíše stěžovatel brojil proti samotnému opomenutí tohoto důkazu v řízení původním, což, jak již bylo řečeno, nemůže mít žádnou relevanci. Z argumentace stěžovatele je dále patrné, že spíše než o vyvinění jeho osoby, by na základě výpovědi svědkyně L. mělo dojít k obvinění jiných osob. Takovýto důkaz však nesplňuje a priori podmínky dle ust. § 278 odst. 1 tr. řádu.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2009

Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1834/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies