II. ÚS 1863/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Doc. Ing. J. J., CSc., zastoupeného JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 36 Co 90/2009-55 ze dne 30. dubna 2009, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a 1) A. B., 2) J. B. a 3) J. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. července 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 23 C 547/2000-50 ze dne 14. ledna 2009, kterým bylo řízení přerušeno. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo, aby jeho věc byla rozhodnuta bez zbytečných průtahů, podle čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z tvrzení stěžovatele a z listin, které předložil, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl za manželku Ing. T. J., která byla povinna vedlejším účastníkům řízení plnit z celkem tří směnek v červnu a v září 1996. Dne 29. května 1997 uzavřel stěžovatel se svojí manželkou dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozvedených manželů. Vedlejší účastníci řízení podali v roce 1999 návrhy, na jejichž základě byly proti stěžovatelově bývalé manželce vydány směnečné platební rozkazy. V roce 2000 pak podali vedlejší účastníci řízení proti stěžovateli odpůrčí žalobu, v níž se domáhali neúčinnosti shora uvedené dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Po podání žaloby zjistili, že uvedené směnečné platební rozkazy vzdor vyznačené právní moci dosud právní moci nenabyly pro absenci jejich řádného doručení žalované, a proto navrhli přerušení řízení o odpůrčí žalobě do pravomocného skončení směnečných řízení. Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením soudu prvého stupně ze dne 1. srpna 2005, potvrzeného k odvolání stěžovatele usnesením odvolacího soudu ze dne 22. prosince 2005. Posléze byli vedlejší účastníci řízení informováni o tom, že směnečné platební rozkazy nabyly právní moci, a proto bylo na jejich návrh pokračováno v řízení. Poté však bylo zjištěno, že byly proti směnečným platebním rozkazům včas podány námitky o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Proto bylo opětovně řízení o odpůrčí žalobě přerušeno usnesením soudu prvého stupně ze dne 14. ledna 2009, které bylo k odvolávání stěžovatele potvrzeno usnesením, jež je nyní napadeno ústavní stížností.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že délka právní nejistoty, ve které se ocitá, je zcela nepřiměřená okolnostem. Jako řádný občan vždy jednal v souladu s dobrými mravy a své povinnosti vždy řádně a svědomitě plnil. Cítí se proto poškozen svým postavením žalovaného a řízením trvajícím již desátý rok. Podle jeho přesvědčení není podstatné, zda platební rozkazy nabyly, či nenabyly právní moci a staly se vykonatelnými. Nemůže trpět tím, že soud příslušný k rozhodnutí o námitkách proti směnečným platebním rozkazům není schopen za jedenáct let dospět k pravomocnému rozhodnutí. Je seznámen se stávající judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2285/2000 ze dne 22. června 2001 in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 12/2003, resp. sp. zn. 21 Cdo 549/2001 ze dne 22. ledna 2002 in SbNS 2002, 9-10: 602-64), podle níž postačí, když vymahatelnost pohledávky, která je předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby, nastane až v průběhu řízení o této žalobě. Nezdá se mu však možné, aby obecné soudy přerušovaly řízení s odůvodněním, že je třeba takové vymahatelnosti vyčkat i za cenu řízení trvajícího 10 a více let.

4. Závěrem uvedl a kopií podání Ministerstvu spravedlnosti doložil, že se souběžně domáhá zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho pravomoc je přitom založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Obecné soudy v daném případě aplikovaly právní názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. Podle rozhodovací praxe obecných soudů, není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě. Tuto ustálenou interpretační praxi přitom nelze shledat rozpornou s ústavním pořádkem, protože reflektuje možnost závislosti rozhodnutí různých sporů navzájem a poměrně přitom šetří práva jejich účastníků, kteří jsou v určitém smyslu vždy v nejistotě až do doby, než je meritorně a pravomocně rozhodnuto.

7. I sám stěžovatel rozpor s ústavním pořádkem spatřuje toliko v dané konkrétní situaci, kdy v řízení, pro které bylo jiné řízení přerušeno, dochází k průtahům. Námitka neúměrné délky řízení je však nepřípustná. Před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve uplatnit nárok na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. srpna 2007, aj.). Rozhodnutí o tomto prostředku však v daném případě nepředchází podání o ústavní stížnosti, protože uvedený prostředek byl stěžovatelem použit víceméně souběžně s ústavní stížností.

8. Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. obdobný metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 491/03 ze dne 21. září 2004, sp. zn. III. ÚS 350/04 ze dne 24. února 2005, sp. zn. III. ÚS 275/06 ze dne 6. dubna 2006, aj.]. Je-li procesní rozhodnutí posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, pak nikoli toto procesní usnesení, nýbrž zpravidla až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Uplatňuje se tím i princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1863/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies