II. ÚS 1108/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Josefem Krskem, advokátem, se sídlem Kardinála Berana 8, 301 25 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, č. j. 20 Cdo 4360/2008 - 47, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Ústavní stížností podanou dne 30. dubna 2009, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním právního zástupce stěžovatele ze dne 16. července 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv. Konkrétně tvrdí, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly nezávisle a nestranně a jejich rozhodnutí bezprostředně ohrožují jeho právo na život.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla exekuce vedená proti stěžovateli na základě vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. srpna 2001, č. j.14415/2001-603, pro zaplacení částky 12.416,70 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Plzeň -město usnesením ze dne 4. května 2007, č. j. 73 Nc 4668/2007-5, exekuci nařídil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. října 2007 odmítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že postup soudu prvního stupně byl zcela v souladu s § 44 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), neboť byly splněny všechny předpoklady rozhodné pro nařízení exekuce. Stěžovatel přitom v odvolání neuplatnil žádný relevantní odvolací důvod, neboť ani nenamítl, že by některá ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, nebyla splněna.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že dovolání odmítl. Uvedl, že dovolání by bylo přípustné pouze tehdy, pokud by ve věci byla řešena otázka zásadního právního významu. Takovou otázku však stěžovatel dovolacímu soudu nedoložil. Jeho námitky se jednak vztahovaly k věcné správnosti exekučního titulu, který však v exekučním řízení již soudy nejsou oprávněny přezkoumávat, a dále se týkaly podmínek aplikace § 268 a § 269 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jejichž případné použití neposuzuje soud při nařizování exekuce, ale až v další fázi exekučního řízení.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti, která zcela postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, omezil pouze na konstatování, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly nezávisle a nestranně a jejich rozhodnutí bezprostředně ohrožují jeho právo na život. Na podporu těchto tvrzení však neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat jejich oprávněnost. Pouze uvedl, že v případě exekuce jeho majetku nebude mít dostatek prostředků na svoji obživu, z čehož zřejmě dovozuje, že napadeným rozhodnutím je ohroženo jeho právo na život. Dále uvedl, že měl vůli dluh uhradit, přestože se s jeho existencí vnitřně neztotožňuje, avšak nemohl tak učinit pro nedostatek majetku a příjmů. Na základě toho pak navrhuje, aby usnesení (v petitu návrhu stěžovatele je chybně uvedeno "rozsudek") Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, č. j. 20 Cdo 4360/2008 - 47, bylo zrušeno.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Obsah jeho podání je pouze výrazem jeho nespokojenosti s výsledkem řízení před obecnými soudy. Právo na spravedlivý proces, na které se stěžovatel odvolává citací obsahu čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikomu nezaručuje úspěch v řízení jehož je účastníkem. Ústavní soud přitom neshledal žádnou skutečnost, ze které by bylo možno usuzovat na porušení práva na nezávislý a nestranný soud, přičemž stěžovatel sám kromě konstatování, že mělo dojít k porušení tohoto základního práva, žádnou konkrétní skutečnost neuvedl. Totéž lze říci i o jeho tvrzení, že napadeným rozhodnutím je ohroženo jeho právo na život. Samo nařízení majetkové exekuce z podstaty věci nemůže do práva na život zasáhnout, neboť jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Listiny, má ochrana tohoto ústavně chráněného práva ryze veřejnoprávní charakter, které stát chrání nezávisle na vůli jedince, např. ustanoveními trestního zákona.

Je sice pravdou, že Nejvyšší soud v odůvodnění vyslovil názor, že je-li přípustnost dovolání spjata s uvážením o zásadním právním významu rozhodnutí, je způsobilým dovolacím důvodem pouze dovolací důvod vyjádřený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), což je názor, který je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu II. ÚS 182/2005). Pro tuto věc je však podstatné, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod obsažený v dovolání, nebyl obsahově podřaditelný ani pod § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pro posouzení, jaký dovolací důvod byl uplatněn, není přitom rozhodující citace zákonných ustanovení (dovolacích důvodů), nýbrž skutečný obsah dovolání. Za této situace proto Ústavní soud nenašel důvod pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, i když shora uvedená argumentace Nejvyššího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jiná situace by nastala, pokud by obsahově byl skutečně uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolání by bylo s výše uvedeným odůvodněním odmítnuto.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1108/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies