II. ÚS 1495/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, 674 01 Třebíč, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 355/2009 ze dne 1. 4. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, č. j. 42 To 57/2008-65 ze dne 17. 12. 2008, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 2 T 113/2008-49 ze dne 3. 10. 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, a 3) Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, a 3) Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 6. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák."), jehož se měl dopustit tím, že dne 22. 6. 2008 po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní automobil, což bylo zjištěno policejní hlídkou dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger, a následně lékařským vyšetřením na alkohol v krvi, přičemž tímto vyšetřením bylo konstatováno, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení činila nejméně 2.21 g/kg. Byl mu uložen trest 100 hodin obecně prospěšných prací a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak státní zástupce, tak stěžovatel. Odvolací soud k odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu zákazu řízení a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest zákazu řízení na dobu 3 roků. Odvolání stěžovatele zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 355/2009 ze dne 1. 4. 2009 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uvedeno v § 265b trestního řádu (dále jen "tr. ř.").

Stěžovatel se od počátku hájil tím, že poukazoval na nevěrohodnost zjištění výše hladiny alkoholu v krvi v době, kdy motorové vozidlo řídil. Nepopíral, že před jízdou pil alkoholické nápoje, ovšem jen v takové míře a s takovým časovým odstupem od doby, kdy začal řídit osobní automobil, že hladina alkoholu v jeho krvi nemohla překročit hranici 1 promile. Uvedl, že se na základě toho, co a v kolik hodin snědl a vypil, pokusil udělat rekonstrukci a výpočet možného obsahu alkoholu v krvi v době jízdy. Z tohoto jeho rozboru vyplynulo, že hladina alkoholu v jeho krvi nemohla být v době řízení vyšší, než 0,5 až 0,8 promile. Za nevěrohodné považoval zjištění o výši hladiny alkoholu v jeho krvi proto, že při dechové zkoušce přístrojem Dräger byla u něho naměřena hladina alkoholu v dechu 1,66 promile, zatímco o čtvrt hodiny později provedeným lékařským vyšetřením na alkohol v krvi byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 2,21 promile. Podle jeho názoru by výsledek obou zkoušek měl být přibližně stejný. Z toho, že tomu tak není, dovozoval, že muselo dojít k záměně odebraného vzorku jeho krve se vzorkem krve jiného kontrolovaného řidiče; to se mohlo stát, neboť v uvedený den údajně bylo prováděno vyšetření na alkohol v krvi u více řidičů. V tomto směru navrhoval doplnění dokazování k ověření, zda krevní vzorek, který byl použit pro lékařské vyšetření na ovlivnění alkoholem, byl jeho krví.

Tento návrh na doplnění dokazování Okresní soud v Třebíči odmítl jako nadbytečný s tím, že nemá žádné důvody pochybovat o správnosti provedeného odběru krve a vyhodnocení množství alkoholu v krvi stěžovatele. Dále uvedl, že mu je navíc z úřední činnosti známo, že se pro účely zpracování lékařského vyšetření na hladinu alkoholu v krvi spotřebuje vždy celý odebraný vzorek. Po provedeném hlavním líčení pak soud rozhodl rozsudkem, jak je shora uvedeno.

Stěžovatel obhajobu, se kterou neuspěl před soudem prvního stupně uplatnil v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Ani odvolací soud ji však neakceptoval a odvolání stěžovatele zamítl. Ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně v tom smyslu, že není žádný důvod pochybovat o tom, že vzorek krve, který byl zaslán k provedení rozboru, patřil stěžovateli. A pokud jde o zjištěné hodnoty, zdůraznil, že vzorek krve byl řádně vyšetřen jak metodou plynové chromatografie, tak i Widmarkovou zkouškou, a proto není ani důvod pochybovat o objektivitě výsledku.

Stěžovatel poté podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém uplatnil svoji shora popsanou obhajobu. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba při hodnocení důkazů respektovat princip presumpce neviny, z něhož se odvíjí zásada in dubio pro reo, takže obžalovanému musí být vina prokázána bez rozumných pochybností. Dovolací soud dovolání odmítl, když dovodil, že stěžovatelem uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu vyjádřenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm.g) trestního řádu, podle kterého je tento dovolací důvod určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle hmotného práva. Stěžovatel však podle názoru dovolacího soudu nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeném v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností, ale vytkl jim, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin, ačkoli podle jeho názoru je sporné, zda jím popsané jednání je.

V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituloval průběh jednání před obecnými soudy a zopakoval podstatu své obhajoby. Uvedl, že postupem obecných soudů podle jeho názoru došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování, aniž ovšem bylo srozumitelně vysvětleno, proč provedení navrhovaného důkazu není třeba. Dále namítl, že postupem obecných soudů byla porušena zásada in dubio pro reo; je toho názoru, že jsou dány pochybnosti ohledně zjištění výše hladiny alkoholu v jeho krvi, ze kterého vyšla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud si k posouzení obsahu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 113/2008.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodnutí, neboť by tím zasahoval do jejich ústavně vymezené pravomoci. Do té je oprávněn vstoupit jen pokud bylo postupem či rozhodnutím obecných soudů porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má přitom za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Argumentace stěžovatele, která je obsažena v ústavní stížnosti, je pouhým opakováním obhajoby uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně. Ve skutečnosti jde o polemiku se závěry obecných soudů, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

Obecné soudy se s obhajobou stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně souladný. Lze proto pro stručnost v podrobnostech odkázat na výklady a závěry obsažené v jejich rozhodnutích.

Rovněž tak porušením základních práv stěžovatele není odmítnutí jeho důkazního návrhu. Soudy nemusí provést všechny navržené důkazy, pokud skutkový stav je dostatečně prokázaný a pokud vyloží důvody, které je k odmítnutí vedly. V tomto konkrétním případě soudy podrobně vyložily, proč navrhované doplnění dokazování považovaly za nadbytečné. Odůvodnění tohoto postupu přitom nelze považovat za nesrozumitelné, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti stěžovatelem. Úvahy stěžovatele opírající se o ničím nedoložené tvrzení o množství a čase konzumace alkoholu v době předcházející jízdě automobilem, nejsou způsobilé zpochybnit zjištěný skutkový stav, opírající se o exaktní závěry odborné lékařské zprávy, které jsou navíc podporovány dalšími důkazy jako je dechová zkouška či stěžovatelem nezpochybněné zjištění, že před jízdou požíval alkoholické nápoje. Ústavní soud proto dává za pravdu obecným soudům, že žádná skutečně relevantní pochybnost, která by mohla vést k uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, v řízení nadnesena nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, který si Ústavní soud vyžádal.

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1495/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies