II. ÚS 1457/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Včelařského družstva Brno, v likvidaci, se sídlem Koliště 25, 602 00 Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem, se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, č. j. 29 Cdo 1356/2007-195, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 54 Co 412/2003-174, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. února 2003, č. j. 14 C 136/2001-150, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno venkov, jako účastníků řízení, a 1) Moravského bednářství, výrobně obchodního družstva Modřice - v likvidaci, se sídlem Brněnská 543, 664 42 Modřice, 2) Ing. J. J. a 3) IRAN - AUSTRIA INVESTMENT COMPANY, s. r. o., se sídlem Jaselská 14, 602 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Ústavní stížností podanou dne 3. června 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv. Konkrétně tvrdí, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu a porušily tak čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále svým postupem porušily čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, který se domáhal určení, že zrušení Včelařského nákupního, prodejního a výrobního družstva, zapsaného společenstva s ručením omezeným v Brně splynutím s Včelařským nákupním a prodejním družstvem v Praze, zapsaného společenství s ručením omezeným, výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 23. února 1951, č. j. 13268/51-VII-54-382-3, podle vládních nařízení č. 259/39, 74/41 a 8/44 Sb., je neplatné. Dále se domáhal určení, že vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. února 2003, č. j. 14 C 136/2001-150, je stěžovatel.

Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal věcnou aktivní legitimaci k podání určovací žaloby, neboť vznikl jako subjekt práva až dne 8. prosince 1990 a právní nástupnictví po původním Včelařském, nákupním, prodejním a výrobním družstvu v Brně, které bylo zrušeno sloučením v roce 1951, jím bylo pouze tvrzeno, ale nebylo prokázáno.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 54 Co 412/2003-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přitom se zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že argumentace stěžovatele, že je právním nástupcem uvedeného družstva, opírající se o skutečnosti, že má shodný předmět podnikání, že zajišťuje shodné či obdobné úkoly a že členy jsou někteří bývalí členové zaniklého družstva a je zde vůle zakládajících členů navázat na činnost zaniklého družstva, jsou právně irelevantní, protože právní řád s nimi nespojuje právní následky. Stěžovatelem uváděné argumenty nejsou, podle názoru odvolacího soudu, způsobilé k prokázání právní kontinuity se zaniklým družstvem. Odvolací soud kromě toho poukázal na to, že na určení neplatnosti zrušení družstva není ani dán naléhavý právní zájem, neboť požadovaným určením se na postavení účastníků nic nezmění. Dále poukázal na to, že první a druhý vedlejší účastník nejsou věcně pasivně legitimováni, neboť nejsou jako vlastníci předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí zapsáni.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, č. j. 29 Cdo 1356/2007-195. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že pro posouzení otázky přípustnosti dovolání je bez významu námitka týkající se nesprávného posouzení otázky nedostatku aktivní věcné legitimace a pasivní věcné legitimace, protože jde o závěr významný jen pro projednávanou věc. Podle názoru dovolacího soudu zásadně významnou by se otázka aktivní věcné legitimace mohla stát jen tehdy, pokud by její řešení mělo význam pro případy stejného druhu, což není případ projednávané věci. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že dovolání žalobce není přípustné a proto jej odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh řízení před obecnými soudy. Uvedl, že obecné soudy se omezily pouze na aplikaci pozitivního práva, aniž by zohlednily okolnosti doby, v níž k zániku družstva došlo. Zdůraznil, že k zániku došlo v době totalitního státu, který likvidoval veškeré soukromé podnikatelské aktivity, což byla pohnutka i pro zrušení Včelařského, nákupního, prodejního a výrobního družstva, k čemuž byly použity protektorátní předpisy, které podle dekretu prezidenta republiky č. 30/1945 Sb. mohly být nadále použity jen za podmínky, že se "svým obsahem nepříčí znění nebo demokratickým zásadám Československé ústavy" (ústavní listiny, jejích součástek a zákonů ji měnících a doplňujících, vydaných do 29. září 1938). Podle názoru stěžovatele jde v souzeném případu o mimořádně závažnou nejen politickou, právní, ale také neobvyklou ústavní situaci, a proto pro pozdější nápravu důsledků nelze vystačit s obvyklou aplikací pozitivního práva. V této souvislosti se odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 462/98. Ústavní stížností se domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Protože stěžovatel připojil k ústavní stížnosti pouze rozhodnutí dovolacího soudu, vyžádal si Ústavní soud k posouzení věci spis Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 14 C 136/2001.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Obsah jeho podání je především výrazem jeho nespokojenosti s výsledkem řízení před obecnými soudy. Právo na spravedlivý proces, na které se stěžovatel odvolává citací obsahu čl. 36 odst. 1 Listiny nikomu nezaručuje úspěch v řízení, jehož je účastníkem. Ústavní soud přitom neshledal žádnou skutečnost, ze které by bylo možno usuzovat na porušení práva na nezávislý a nestranný soud, přičemž stěžovatel sám kromě konstatování, že mělo dojít k porušení tohoto základního práva, žádnou konkrétní skutečnost neuvedl. Totéž lze říci i ve vztahu ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy. Z tohoto článku žádné základní právo přímo nevyplývá. Jeho smyslem je vymezení postavení obecných soudů v systému dělby moci. Obecné soudy přitom uvedené ustanovení Ústavy neporušily, neboť žalobu stěžovatele projednaly a rozhodly o ní, byť ne s takovým výsledkem, jak si on představoval. Rovněž tak tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny je zcela nekonkrétní a ani z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit, v čem stěžovatel spatřuje porušení svého práva na veřejné projednání věci, či aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, nebo že byl zkrácen v právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pokud snad měl citací tohoto článku na mysli, že ve věci došlo k průtahům, neboť žaloba byla podána již 16. prosince 1992, nemůže Ústavní soud tuto skutečnost hodnotit, neboť mu v tom brání zásada subsidiarity. Stěžovatel totiž nevyčerpal všechny prostředky k ochraně tohoto práva, které mu právní řád poskytuje.

Ani stěžovatelem blíže nezdůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny neobstojí. Jak Ústavní soud již v minulosti judikoval, znění tohoto článku, že "každý má právo vlastnit majetek", je třeba chápat v tom smyslu, že se jím zákonodárci ukládá, aby při normotvorné činnosti z práva na vlastnictví nikoho nevyloučil. Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak to naznačuje stěžovatel uplatněnou námitkou. Pokud je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotně-právních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93).

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1457/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies