II. ÚS 1724/08

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 8. 2006 č. j. 105 T 19/2006-1044, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2007 č. j. 5 To 400/2007-1223 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 č. j. 8 Tdo 271/2008-1298, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 4. 12. 2008 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 8. 2006 č. j. 105 T 19/2006-1044, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2007 č. j. 5 To 400/2007-1223, uznán vinným pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, pod bodem 2) trestným činem vydírání dílem dokonaného podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) a e) trestního zákona, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona a pod bodem 1) i 2) trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 trestního zákona.

Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2008 č. j. 8 Tdo 271/2008-1298 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako zjevně neopodstatněné. Je třeba zmínit, že v dané věci rozhodoval Nejvyšší soud již podruhé, když svým předchozím rozhodnutím ze dne 30. 5. 2007 č. j. 8 Tdo 482/2007-1178 zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006 č. j. 5 To 735/2006-1121 v části týkající se stěžovatele a spoluobžalovaného K. B.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, a to pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona. Stěžovatel byl přesvědčen, že pro naplnění předmětné skutkové podstaty musí být kumulativně splněno nejen to, že trestný čin vydírání byl spáchán na svědkovi, ale musí být prokázána i skutečnost, že k trestnému činu došlo v souvislosti s výkonem povinností svědka. Stěžovatel poukazoval na ustálenou judikaturu, podle níž se za svědka považuje osoba, která již byla alespoň předvolána jako svědek, a také osoba, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti. Podmínkou trestnosti jednání pachatele je, že vydírání bylo spácháno mimo jiné na svědkovi z pohnutky uvedené ve skutkové podstatě, tedy v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Nemůže se tedy jednat o jakéhokoliv potencionálního svědka, neboť takové pojetí by vycházelo z nepřípustně rozšiřujícího výkladu skutkové podstaty tohoto trestného činu. Odvolací soud však v tomto směru právní větu požadovaným způsobem neformuloval a ani ze skutkové věty, ani z odůvodnění rozsudku není patrno, že by poškozená byla v pozici svědka, tím méně, že by na ni působili v souvislosti s výkonem její svědecké povinnosti. V dalším stěžovatel poukazoval na nesprávný postup nalézacího a posléze i odvolacího soudu, který se podílel nad rámec obžaloby na doplňování popisu skutku ve skutkové větě tak, že stěžovateli výrazně přitížil, čímž došlo k porušení zásady reformationis in peius. Poslední skupina námitek směřovala proti údajně nezákonnému postupu při zajišťování důkazů, konkrétně proti nezákonně provedené domovní prohlídce a prohlídce nebytového prostoru, jejichž použitelnost v trestním řízení obecné soudy nepřezkoumaly, naopak, tyto se staly v rozporu se základními ústavními právy stěžovatele rozhodujícím pramenem důkazů pro rozhodnutí soudů o jeho vině. Nezákonnost prohlídek stěžovatel spatřoval v tom, že byly provedeny ještě před zahájením trestního stíhání, přičemž opatření dle § 83a odst. 1 trestního řádu, ani příkaz k domovní prohlídce neobsahovaly žádné údaje ve smyslu, že by se mělo jednat o úkony neodkladné či úkony neopakovatelné, k tomuto závěru pak nelze dle stěžovatele dospět ani na podkladě spisového materiálu. V rozporu s principem přiměřenosti považoval stěžovatel postup policejního orgánu, který se jej nepokusil před provedením předmětných prohlídek vyslechnout, jak to požaduje ustanovení § 84 trestního řádu. Protokol o domovní prohlídce obsahuje údajně nepřezkoumatelné vyjádření o neprovedení výslechu z důvodu neodkladnosti věci, přičemž podle názoru stěžovatele tato podmínka, totiž že věc nesnese odkladu, nebyla v dané věci splněna. Na základě výše uvedeného závěrem proto navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost a následně i zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.

K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení.

Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy uvedl, že při svém rozhodování dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumával, neboť s ohledem na důvod odmítnutí k tomu ani nebyl oprávněn. Zabýval se však opodstatněností podaného dovolání, přičemž postupoval ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu. Ve vztahu k jednotlivým stížnostním námitkám stěžovatele, jež po obsahové stránce považoval za velmi podobné námitkám uplatněným v rámci dovolacího řízení, Nejvyšší soud v obecné rovině odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Výslovně se však vyjádřil k použité právní kvalifikaci stěžovatelem spáchaných trestných činů, kterou označil za důvodnou. Podle jeho názoru trestná činnost stěžovatele popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že zákonné znaky skutkových podstat všech trestných činů, ve výroku rozsudku uvedených, naplnil. Závěrem Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, navrhl tudíž ústavní stížnost zamítnout.

Krajský soud v Ostravě v plném rozsahu odkázal na své závěry rozvedené v rozsudku ze dne 5. 11. 2007 č. j. 5 To 400/2007-1223.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově přípisem ze dne 15. 12. 2008 oznámil, že svého oprávnění vyjádřit se k návrhu nevyužívá.

Nejvyšší státní zastupitelství, Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Karviné, pobočka v Havířově se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdaly.

Vzhledem k tomu, že uvedená vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Úvodem je namístě uvést, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadená rozhodnutí a vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Otázkou právní kvalifikace skutku stěžovatele jako trestného činu vydírání spáchaném na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, dílem dokonaného podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí v trestní věci stěžovatele (usnesení ze dne 30. 5. 2007 č. j. 8 Tdo 482/2007-1178), jakož i v pořadí posledním rozhodnutí ze dne 27. 3. 2008 č. j. 8 Tdo 271/2008-1298. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné opakovat argumentaci, pečlivě popsanou v odůvodnění zejména posledně citovaného usnesení Nejvyššího soudu, a z důvodu stručnosti na ni proto toliko odkazuje. Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky, "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, které plně korespondují s ustálenou judikaturou zastávanou v této věci Nejvyšším soudem (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 303/2001). V souladu s ní je smyslem zvýšené trestněprávní ochrany každé osoby, která je svědkem v materiálním smyslu, především zajistit to, aby v žádném stadiu nebyla vystavena útokům popsaným v § 235 odst. 1 trestního zákona, pokud by jimi byl ovlivňován, byť budoucí, výkon jejích povinností, které má jako svědek ve formálním řízení konaném před orgánem veřejné moci. Ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) trestního zákona by se ve vztahu ke zvýšené ochraně svědka zcela míjelo svým účelem, pokud by bylo vykládáno tak, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, jestliže osoba, o jejíž zvýšenou ochranu jde, je v době vyděračského útoku v procesním postavení svědka ve formálním řízení. Naopak jeho logický a systematický výklad plně nasvědčuje tomu, že je jím poskytována ochrana osobám, které jsou svědky v materiálním smyslu, to znamená každé osobě, které je něco známo o skutkových okolnostech významných pro rozhodnutí orgánu veřejné moci. Osoba, která je v uvedeném materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany citovaného ustanovení od počátku, to znamená od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. Uvedený výklad přitom není chápán tak, že by nepřípustným způsobem rozšiřoval okruh možných pachatelů této trestné činnosti.

Stran doplňování popisu skutku v tzv. skutkové větě rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel zde zřejmě naráží na upřesnění, k němuž došlo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 8. 2006 č. j. 105 T 19/2006-1044, oproti obžalobě podané na stěžovatele a další obviněné u téhož soudu dne 10. 5. 2006. Oproti obžalobě byl v citovaném rozhodnutích popis skutku změněn tak, že na místo věty "přitom K. B. prohledával její byt, po chvíli se vrátil, udeřil zezadu jmenovanou do hlavy a pokračoval v prohledávání bytu, ze kterého jí vzal ..." bylo uvedeno "přitom K. B. prohledával její byt, ze kterého jí vzal ...., a jeden z obžalovaných poškozenou udeřil zezadu do hlavy tak, až omdlela" a dále věta "požadovali po ní podepsání směnky" byla nahrazena větou "V. R. po ní požadoval podepsání směnky". V této podobě se výrok o vině objevuje i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2007 č. j. 5 To 400/2007-1223.

Český trestní proces je ovládán zásadou obžalovací, z níž mimo jiné vyplývá, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit (viz ustanovení § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje skutek, který je předmětem trestního stíhání obviněného a procesu dokazování. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v rozhodnutí obecného soudu, ze které vzešel následek, porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, to znamená, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mimo jiné shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, případně byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku.

Ústavní soud konstatuje, že z obžaloby Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočka v Havířově sp. zn. 3 ZT 499/2005 ze dne 10. 5. 2006 a rozhodnutí obecných soudů nezjistil zásadní odlišnosti v charakteru popsaného skutku. V projednávané věci došlo k upřesnění skutkové věty poté, co nalézací soud vyhodnotil v souladu s trestním řádem výpověď svědkyně M., která u hlavního líčení dne 30. 6. 2006 uvedla, že ucítila ránu do hlavy za krkem a omdlela, ale neviděla, kdo ji udeřil, protože klečela u gauče s hlavou otočenou dolů. Co se týče vypsání směnky, vypověděla, že to byl stěžovatel, kdo ji vyzval, aby směnku podepsala, přičemž ji u hlavy držel zbraň (viz str. 1011 - 1013 předmětného spisu). V kontextu této její výpovědi pak nalézací soud ve vztahu ke stěžovateli a druhému obžalovanému K. B. upravil popis skutku tak, jak je shora uvedeno. V posuzované trestní věci není možné dovodit, že by popis skutku jeho částečně odlišnou formulací byl změněn tak, že by se jednalo o jiný skutek, případně, že by to vedlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele. Ostatně v podobném duchu se vyjádřil i nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku v jiné souvislosti poznamenal, že oba obžalovaní jednali ve vzájemné dohodě a oba vzájemně využívali demonstrace síly vůči poškozené provedenou kterýmkoliv z nich, pro posouzení jednání obžalovaných proto nepovažoval za podstatnou skutečnost, který z nich v konkrétním případě demonstraci síly použil.

Stěžovatel dále dovozoval zásah do svých ústavně zaručených práv pro postup obecných soudů, které nepřezkoumaly použitelnost výsledků údajně nezákonně provedené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor v trestním řízení. Z přiloženého spisového materiálu však zcela zjevně vyplývá, že stěžovatel tuto námitku uplatnil ex post až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí bránil již v předchozím řízení. Přitom domovní prohlídce byl stěžovatel prokazatelně přítomen a k jejímu provedení neměl žádných námitek, rovněž ničeho proti použití výsledku prohlídek jako důkazu neuvedl v rámci své obhajoby, zejména u hlavního líčení konaného dne 22. 8. 2006, v jehož průběhu byl soudem konstatován obsah II. a III. dílu spisu (č. l. 1030 předmětného spisu), zahrnující veškeré listiny vztahující se k provedeným prohlídkám. Na údajnou nestandardnost provedených prohlídek stěžovatel posléze nepoukázal ani v podaných opravných prostředcích (odvolání ze dne 9. 10. 2006, jeho doplnění ze dne 30. 10. 2006 a dovolání ze dne 18. 1. 2008). Takovýto postup je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný. V řízení o ústavní stížnosti nelze vznášet zcela nové tvrzení, které stěžovatel neuvedl sám v řízení před třemi instancemi obecného soudnictví a znemožnil tak obecným soudům se touto otázkou zabývat či na danou námitku reagovat.

S ohledem na výše naznačené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci tedy neshledal, že by postupem obecných soudů v trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou a Úmluvou. Obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů kladených mu obžalobou za vinu. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, po celou dobu řízení byl právně zastoupen a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009

Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1724/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies