II. ÚS 531/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele R. M., právně zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008 č. j. 4 Ads 82/2007-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2009, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je přesvědčen, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky zákonnosti jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky.

Jak uvedl ve své ústavní stížnosti, poprvé byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen "Policie") rozhodnutím ředitele Policie Městského ředitelství Plzeň ze dne 27. 7. 2004 č. 496/2004 podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil odvoláním a následně správní žalobou. Než správní soud o žalobě rozhodl, byl stěžovatel uznám vinným spácháním trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 trestního zákona rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 10 T 140/2004, změněným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 8 To 351/2005. Po nabytí právní moci obou odsuzujících rozsudků rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud správní, rozsudkem ze dne 4. 7. 2006 sp. zn. 30 Ca 79/2004, o zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru.

Po zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru podal dne 4. 7. 2006 stěžovatel sám žádost o uvolnění ze služebního poměru. Následně, dne 7. 7. 2006, proti němu bylo zahájeno řízení o propuštění ze služebního poměru ve smyslu § 107 odst. 1 zákona o služebním poměru. Rozhodnutím ředitele Policie ČR Městského ředitelství Plzeň ze dne 26. 7. 2006 č. 1202/2006 byl stěžovatel propuštěn. Stěžovatel toto propuštění považuje za nezákonné, neboť dle jeho názoru v době rozhodování marně uplynula prekluzivní dvouměsíční lhůta pro tento postup, stanovená v § 107 odst. 2 zákona o služebním poměru. Stěžovatel je přesvědčen, že tato lhůta počala běžet od chvíle, kdy se služební funkcionář mohl o jeho odsouzení dozvědět, přičemž za zdroj informací o této skutečnosti je možné považovat i informace ze sdělovacích prostředků. Nesouhlasí proto se závěrem soudů, že rozhodující pro počátek lhůty je okamžik, kdy byl služebnímu funkcionáři doručen rozsudek vydaný v trestním řízení, neboť po něm ani nelze legitimně požadovat, aby věnoval pozornost trestnímu řízení ve stěžovatelově věci, pokud v době, kdy trestní řízení pobíhalo, nebylo zrušeno předchozí rozhodnutí o propuštění stěžovatele. Stěžovatel naopak tvrdí, že po služebním funkcionáři lze legitimně požadovat, aby ve věcech služebního poměru jednal s náležitou obezřetností a věnoval pozornost i věcem, které mohou mít dopad do věcí služebního poměru. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadené rozhodnutí rovněž zasahuje do jeho majetkových práv, neboť se dotýká jeho subjektivních práv na výsluhové náležitosti, které jsou spojené s ukončením služebního poměru jiným způsobem než propuštěním.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 Ca 163/2006.

Jak Ústavní soud zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2008 č. j. 4 Ads 82/2007-95 Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2007 č. j. 57 Ca 163/2006-46, který zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 12. 10. 2006 č. 1425/2006, jež vydalo ředitelství Policie ČR, Správa Západočeského kraje jako odvolací orgán. Ten svým rozhodnutím potvrdil již výše uvedené rozhodnutí ředitele Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, ze dne 26. 7. 2006 č. 1202/2006, kterým byl stěžovatel propuštěn podle § 107 odst. 1 zákona o služebním poměru ze služebního poměru příslušníka Policie ČR.

K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřila na výzvu Ústavního soudu předsedkyně příslušného senátu Nejvyššího správního soudu. Ve svém vyjádření shrnula skutkové okolnosti případu a stručně shrnula úvahy, kterými se soud při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele řídil. Na závěr svého vyjádření konstatovala, že ani po pečlivém prostudování ústavní stížnosti neshledala žádný důvod pro odlišné právní posouzení případu, než jaké soud zaujal a zdůvodnil v napadeném rozsudku. Navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zcela zamítl.

Ústavní soud vyzval k vyjádření rovněž ředitele Policie ČR, Správy Západočeského kraje, jež se přípisem ze dne 7. 4. 2009 vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o projednávané ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené přitom doslovně opakují argumenty, kterými se soud zabýval a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal, přičemž se pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva obecnými soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší správní soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany Nejvyššího správního soudu není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Naopak je nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud aplikoval pouze podústavní právo, a to ústavně konformním způsobem a Ústavní soud se k jeho právním závěrům připojuje.

V projednávané věci se stížnostní argumentace stěžovatele soustředí na nesouhlas s právním závěrem Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru bylo vydáno v rámci zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 107 odst. 2 zákona o služebním poměru. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem Nejvyššího správního soudu o dodržení této zákonné lhůty. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval určením počátku této prekluzívní lhůty a postupoval v souladu se zákonem. V tomto směru lze akceptovat jeho závěr, že dvouměsíční lhůta začala běžet dnem 7. 7. 2006, kdy se služební funkcionář dozvěděl o pravomocném odsouzení stěžovatele pro úmyslný trestný čin, tj. byly mu doručeny trestní rozsudky. Přičemž, rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 26. 7. 2006.

Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel propuštěn rozhodnutím ze dne 27. 7. 2004 č. 496/2004 ze služebního poměru, který ke dni nabytí právní moci trestních rozsudků tudíž netrval a byl obnoven až právní mocí rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006 sp. zn. 30 Ca 79/2004, nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se služební funkcionář měl aktivně zajímat o výsledek jeho trestního řízení a mohl se o jeho odsouzení dozvědět dříve, neboť v této době neměl vůči stěžovateli žádné kompetence. Lhůtu podle § 107 odst. 2 zákona o služebním poměru lze počítat od okamžiku, kdy se služební funkcionář o důvodu k propuštění mohl dozvědět pouze za předpokladu, že se o této skutečnosti dozvědět měl, tj. byl-li povinen takou informaci vyhledávat. Je také třeba zdůraznit, že byl-li policista pravomocně propuštěn ze služebního poměru, služební funkcionář ho znovu propustit nemůže, dokud není pravomocné rozhodnutí o propuštění pravomocně zrušeno. Těžko si lze proto představit, jaké opatření by mohl přijmout služební funkcionář, kdyby zjistil, že pravomocně propuštěný policista byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Informace o vedeném řízení v médiích není pro počátek lhůty relevantní.

K námitce stěžovatele, že byl fakticky odsouzen jako civilista a daný důvod propuštění dle § 107 odst. 1 zákona o služebním poměru se musí týkat jen příslušníků odsouzených v době trvání služebního poměru, Ústavní soud podotýká, že ode dne nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006 sp. zn. 30 Ca 79/2004, jímž bylo předchozí propuštění stěžovatele zrušeno, je třeba nahlížet na služební poměr stěžovatele tak, jakoby k jeho propuštění nedošlo a služební poměr trval po celou dobu. Je tak nepochybné, že i v době vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru rozhodnutím ze dne 26. 7. 2006 byl stěžovatel policistou, a proto použití ustanovení § 107 odst. 1 zákona o služebním poměru nic nebránilo.

Pokud se jedná o další dílčí námitky stěžovatele, poukazuje Ústavní soud na řádně odůvodněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se těmito námitkami zabývalo, a v němž Ústavní soud nespatřuje rozhodnutí, které by porušovalo právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 531/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies