II. ÚS 56/05

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. R., (procesní nástupkyně zemřelé stěžovatelky V. Ch.), právně zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2364/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 15 Co 141/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 16 C 314/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížnost proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka V. Ch., která dle sdělení advokáta ze dne 12. 7. 2006 zemřela dne 15. 6. 2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2006 sp. zn. 32 D 929/2006 bylo potvrzeno. že dědici zůstavitelky ze zákona jsou obě její dcery - R. S. a Ing. Z. R. Dne 7. 1. 2007 byly Ústavnímu soudu doručeny plné moci obou pozůstalých dcer a dne 13. 2. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena schválená dohoda dědiců, z níž plyne, že majetek, který je předmětem ústavní stížnosti, nabývá Ing. Z. R.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem ze dne 14. 12. 1992 sp. zn. 4 C 119/92 zavázal Obvodní soud pro Prahu 3 stěžovatelku V. Ch. k povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, týkající se id. 2/9 nemovitostí, žalobkyním Š. Č. a J. B., neboť dospěl k závěru, že všechny účastnice řízení měly být v restitučním nároku uspokojeny rovnoměrně. Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 25 Co 609-611/93 rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že přesněji formuloval část vyhovujícího výroku a napadený rozsudek změnil ve výroku o uložení povinnosti vydat tentýž spoluvlastnický podíl. O dovolání podaném V. Ch. rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. 22 Cdo 593/98 tak, že rozsudky obou soudů zrušil a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 3. 2000 zamítl žalobu Š. Č. a J. B. jako nedůvodnou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2001 sp. zn. 18 Co 474/2000 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dovolání V. Ch. a Š. Č. byla jako opožděná odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. 28 Cdo 1422/2001, stejně jako byla odmítnuta i ústavní stížnost J. B.

Na základě shora uvedeného vývoje podala V. Ch. žalobu, v níž tvrdila, že po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 25 Co 609-611/93, uzavřely obě žalované kupní smlouvy ohledně svých spoluvlastnických podílů na sporných nemovitostech, a to s osobami blízkými, takže nebylo porušeno předkupní právo žalobkyně. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo žalovaným Ing. V. M. a L. M. uloženo vydat jí id. 1/9 nemovitostí a žalovaným A. K. a D. K. uloženo vydat jí rovněž id. 1/9 nemovitostí. Podle žalobkyně nenabyly prodávající nemovitosti řádně soudním rozhodnutím, neboť toto rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno a v dalším průběhu soudního řízení již nedošlo k vydání rozhodnutí, podle něhož by Š. Č. a J. B. nemovitosti nabyly.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 16 C 314/2002 byla žaloba zamítnuta. Soud odmítl názor, že kupní smlouvy, jimiž žalovaní získali své spoluvlastnické podíly k nemovitostem, jsou neplatné pro rozpor s § 424 občanského zákoníku,neboť účastníci smluv právem vycházeli z pravomocných rozhodnutí soudů, která v té době ještě nebyla zrušena dovolacím soudem. Neplatnost smluv nebyla soudem shledána ani v tom, že by převáděné nemovitosti nebyly řádně označeny a identifikovány, ani v tom, že na dohodě o vydání id. 2/9 nemovitostí není vlastnoruční podpis žalobkyně. Odůvodněnými nebyly shledány ani další námitky žalobkyně, které podle jejího názoru bránily platnosti a účinnosti kupních smluv - totiž, že došlo k obcházení zákona a k pochybení v řízení o vkladu do katastru nemovitostí, neboť s ní nebylo jednáno jako s účastnicí řízení. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 15 Co 141/2003 tak, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dle soudu odvolacího soud I. stupně aplikoval na správně zjištěný skutkový stav odpovídající právní předpisy, které také správně vyložil. Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 159 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ") ve znění platném do 31. 12. 2000, podle něhož byl doručen účastníkům soudního řízení rozsudek, který již nebylo možno napadnout odvoláním, takže byl v právní moci a byl závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány. Proto mohly Š. Č. a J. B. realizovat své spoluvlastnické právo a převést své podíly na žalované, aniž by porušily zákon nebo jej obcházely nebo jednaly v rozporu s dobrými mravy.

Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítala nesprávnost názoru odvolacího soudu na to, že dobrá víra není předpokladem nabytí vlastnického práva postupem podle § 243d odst. 2 o. s. ř. Zopakovala, že kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonem a s dobrými mravy, pouze účelově, s cílem znemožnit uspokojení nároku žalobkyně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2364/2003 dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí kromě jiného uvedl, že obecné soudy měly na zřeteli právní úpravu uvedenou v ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř., podle něhož nemohou být novým rozhodnutím (vydaným po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem) dotčeny právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení. Nelze přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu, že se nezabýval objasňováním a posuzováním dobré víry na straně žalovaných, neboť takový zákonný předpoklad není v ustanovení § 243d o. s. ř. zakotven. Stejně tak nelze vzhledem k obsahu a slovnímu znění ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. vytýkat, že soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, že právní postavení fyzických osob nebo právnických osob, jež nejsou účastníky řízení, které bylo ovlivněno předchozím zrušeným rozhodnutím odvolacího soudu, zůstává nezměněno bez ohledu na to, jaký dopad má nové rozhodnutí na práva a povinnosti účastníků řízení. Obsah a slovní znění § 243d odst. 2 o. s. ř. nebrání výkladu, že třetí osoba je ustanovením § 243d o. s. ř. chráněna tak, jako by nabyla koupenou věc, jíž se týkalo zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu, od vlastníka věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozích řízení a porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že soud I. stupně i soud odvolací se odmítly zabývat její námitkou ohledně materiální nevykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 25 Co 609/93, posuzováním dobré víry na straně žalovaných a převodců při uzavírání kupních smluv a nesprávně postupovaly při hodnocení důkazů k účastenství stěžovatelky při vkladovém řízení u Katastrálního úřadu Praha-město.

Stěžovatelka shledává zásadní porušení práva na soudní ochranu svého vlastnického práva v aplikaci ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. soudy všech tří stupňů. Soud I. stupně interpretoval ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. tak, že svým věcným obsahem dopadá na práva nabytá kterýmkoliv subjektem stojícím vně řízení, a to bez rozlišení, zda osoba jednala v dobré víře či nikoli. Bylo by tedy protismyslné zkoumat, zda jednali žalovaní v souzené věci při nabývání sporných spoluvlastnických podílů v dobré víře či nikoliv a z téhož důvodu je také lhostejné, zda žalovaní či jejich předchůdkyně měli povědomost o podaném dovolání nebo nikoliv. I kdyby totiž bylo prokázáno, že žalovaní o podaném mimořádném opravném prostředku věděli, nemohl by se projevit jakýkoliv jiný výklad ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se s uvedenou interpretací v zásadě ztotožnil s tím, že ochrana třetích osob podle citovaného ustanovení není podmíněna existencí dobré víry. Nejvyšší soud použil historický výklad ustanovení § 243d odst. 2 a dospěl k závěru, že nelze vytýkat odvolacímu soudu, že se nezabýval objasňováním dobré víry na straně žalovaných, když žádný takový zákonný předpoklad není v ustanovení § 243d o. s. ř. zakotven.

Stěžovatelka tvrdila a domáhala se provedení důkazů, které by prokázaly nedostatek dobré víry při uzavírání kupních smluv nejenom u nabyvatelů, ale především na straně převodců. Podle názoru stěžovatelky je účelem ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. zajištění právní jistoty osob, které na základě pravomocného rozsudku soudu vstoupily do právních vztahů, které mohou být dotčeny zrušením právě takového pravomocného rozsudku v rámci dovolání. Zákonodárce tak naplnil jednu ze základních zásad právního státu - zásadu právní jistoty. Existuje však též zásada ochrany práv nabytých v dobré víře, uplatňující se zejména v ochraně práva vlastnického, kterou musí právní stát rovněž respektovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provedla srovnání právní úpravy platné do 31. 12. 1991 a právní úpravy po novele o. s. ř. č. 519/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992 a dospěla k závěru, že právní úprava předchozí ("vzniklá v totalitním státě") by při interpretaci, kterou použily obecné soudy v souzené věci, chránila pouze právní vztahy vzniklé v souladu se zákonem, kdežto současná právní úprava "demokratického právního státu" chrání i právní vztahy vzniklé v rozporu se zákonem, a to dokonce i při vědomém jednání ke škodě třetí osoby. Takový právní názor je podle názoru stěžovatelky ústavně nepřijatelný.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval, že v případě dovolání stěžovatelky se nejednalo o žádný z případů, v nichž by odvolací soud řešil právní otázku odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně, nebo právní otázku odvolacím soudem řešenou v rozporu s hmotným právem, popř. otázku, jež dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Ústavní stížnost je zaměřena především na otázku výkladu ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř., tedy otázku výkladu práva procesního, nikoli hmotného a nekonkretizuje tedy námitky na okolnosti, jimiž byla argumentována údajná nesprávná aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. v rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že stejnou argumentaci uplatnila stěžovatelka již ve svém odvolání. Odvolací soud vyjádřil své právní názory v odůvodnění rozsudku a nadále na nich setrvává. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že mimořádně podrobně rozebral každou z námitek a s ní se pak v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Vysvětlil, proč hledisko dobré víry nebylo pro právní posouzení rozhodující a naopak proč se objektivně vzato prioritně chrání nárok toho, kdo jednal v důvěru v pravomocné rozhodnutí soudu. Zabýval se i námitkou materiální nevykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 609/93 (str. 10 rozsudku). Pokud jde o neprovedený důkaz výslechem svědkyně B., bylo uvedeno, z jakých důvodů jej soud měl za nerozhodný. Není ani jeho povinností provádět všechny navržené důkazy (str. 12, 13 rozsudku). Právo vlastnit majetek nemohlo být porušeno z důvodů uvedených v § 243d odst. 2 o. s. ř. Jde tu o vzájemnou kolizi v ochraně původního vlastníka a toho, kdo po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu nabyl vlastnictví od toho, kdo byl za vlastníka považován. Srovnání předchozí a nynější úpravy je bez významu, soud je vázán zákonem a není oprávněn jeho věcnou správnost posuzovat. Rozpor s předpisy ústavními shledán nebyl, proto nebyl ani důvod věc předkládat k rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že v něm byla posuzována toliko přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud se zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu a dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Ústavní soud se ani v tomto konkrétním případě nemohl zabývat věcnou stránkou právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnosti dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva se jedná tudíž o to, aby byl použit správný právní předpis a byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci považovala stěžovatelka za otázku zásadního právního významu výklad a aplikaci ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se v odůvodnění usnesení k této námitce vyjádřil a vysvětlil, že výklad i aplikace citovaného ustanovení, jak jej provedly soudy nižších stupňů, je správný a nemůže založit přípustnost dovolání.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace "jednoduchého práva", a to ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř., jež bylo dle názoru stěžovatelky na daný případ nesprávně aplikováno. Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Přitom je nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Pochybení obecných soudů ve shora uvedeném smyslu však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Námitce nesprávné interpretace a aplikace ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. nelze přisvědčit. Z citovaného.ustanovení znějícího: "Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny" vyplývá, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se i nadále vychází z původního, byť dovolacím soudem zrušeného, rozhodnutí. Jinými slovy, třetí osoby nemohou pozbýt nabytých práv a povinností jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a právní vztahy účastníků řízení byly upraveny jinak. Při aplikaci citovaného ustanovení není relevantní, zda třetí osoby jednaly v dobré víře, což v souzené věci znamená, zda věděly o dovolání podaném stěžovatelkou. V této době byl v právní moci rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 606-611/93 ze dne 28. 1. 1994, který byl zrušen Nejvyšším soudem až dne 22. 10. 1998. V mezidobí bylo spoluvlastnictví k nemovitosti Š. Č. a J. B. zapsáno do katastru nemovitostí a poté uzavřeny smlouvy o jejich převodu na osoby blízké. Obě spoluvlastnice tak postupovaly v souladu s pravomocným rozhodnutím soudu, a jejich jednání proto nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud musí konstatovat, že bylo věcí obecných soudů, jak daný případ po právní stránce posoudí, pakliže své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodní, jak se také stalo především ve velmi obsáhlém a pregnantně formulovaném odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, neboť tím se vylučuje možnost svévolného postupu, který by mohl být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Nelze ani konstatovat, že by soudy neznaly nebo nedocenily dopad ústavněprávních norem na daný případ, neboť je z jejich rozhodnutí patrné, že otázka střetu práva na ochranu vlastnictví s ochranou práv třetích osob, a to z hlediska § 243d odst. 2 o. s. ř., jimi byla řešena, v daném případě ve prospěch třetích osob. Závěru učiněnému obecnými soudy, že obecná ochrana práv třetích osob na základě citovaného ustanovení je možná, není-li výslovně hmotným právem vyloučena (např. § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.), nemůže Ústavní soud z hlediska ústavně právního ničeho vytknout.

K ostatním námitkám stěžovatelky nepovažuje Ústavní soud za potřebné se podrobněji vyjadřovat a pouze odkazuje na odůvodnění rozsudků soudu I. stupně a soudu odvolacího, které se jimi podrobně zabývaly.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 56/05, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies