II. ÚS 794/08

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Zahradnická 140, Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008 č. j. 13 Cmo 35/2008-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze pro porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2007 č. j. 51 Cml 6/2007-16, se mění v bodu II. výroku tak, že ve vztahu žalobce žalovaný 1) (stěžovatel), je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 10 600,- Kč (výrok I.). Ve výroku II. vrchní soud rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 800,- Kč. V odůvodnění svých rozhodnutí odvolací soud dovodil, že v projednávané věci žalobce podal žalobu nepochybně na výzvu soudu, neboť podle protokolu o přezkumném jednání ze dne 22. 3. 2007 v konkurzu žalovaný 1) jednoznačně popřel žalobcovu pohledávku jako konkursní věřitel č. 6 s vysvětlující poznámkou, že je zároveň úpadcovým statutárním zástupcem, a proto bylo třeba ve sporu vyvolaném konkursem postavit najisto, zda pohledávka bude či nebude v konkursu uspokojena. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně (jinak by ji musel soud prvního stupně zamítnout) a konstatování soudu prvního stupně, že žaloba byla podána nedopatřením, tak postrádá logiku. Žalobce měl plný úspěch ve věci, takže je odůvodněný postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Důvody hodného zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o.s.ř. za uvedené procesní situace odvolací soud neshledal. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., proto byl žalovaný 1) zavázán k náhradě nákladů zcela úspěšnému žalobci v rozsahu odměny za zastupování v sazbě 9 000,- Kč podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. krácené podle § 18 odst. 2 téže vyhlášky o 50% a jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Podle názoru stěžovatele mu byla v důsledku chybného právního a skutkového posouzení celé situace způsobena újma na jeho právech. Stěžovatel uvádí, že vyjádření vůči pohledávce žalobce činil vždy výhradně jako statutární zástupce úpadce a stejným způsobem se vyjadřoval i v rámci přezkumného jednání dne 22. 3. 2007. Stěžovatel nepopíral pohledávku žalobce co do jejího důvodu a výše, pouze vyslovil názor, že ji nebylo možno uhradit z důvodu postupu správce konkursní podstaty, když pohledávka byla splatná až po převzetí podstaty správcem. Pohledávku měl správce včas uhradit a nemusela by být přihlášena do konkursní podstaty. Vyložit si jeho postoj jako popření pohledávky ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání a vyvodit závěry, že žalobce se musel určení pravosti takové pohledávky domáhat soudní cestou, bylo neodpovědné hodnocení postoje stěžovatele ze strany správce konkursní podstaty. resp. konkursního soudce. Podle názoru stěžovatele výše uvedené okolnosti soud prvého stupně při rozhodování o nákladech řízení správně vedly k závěru, že je nelze žalobci přiznat a toto své rozhodnutí podle mínění stěžovatele správně odůvodnil poukazem na § 150 o.s.ř. Stanovisko odvolacího soudu se stěžovateli jeví jako formální a nezohledňuje fakt, že se na zabránění řízení mohl podílet minimálně a bylo zaviněno především postojem správce konkursní podstaty. Vrchní soud v Praze výrokem II. uložil stěžovateli povinnost mimo rámec platné právní úpravy, neboť předmětem odvolání žalobce byl jen výrok o nákladech řízení rozsudku soudu prvého stupně a pokud by byl v rámci takového odvolacího řízení úspěšný, pak by mu náležela náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši dle § 14 odst. 3 ve spojení s § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (nejvýše tedy 800,-Kč, nikoliv 4 800,- Kč, jak rozhodl Vrchní soud).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří pouze polemika stěžovatele s názorem vrchního soudu o nesplnění podmínek pro aplikaci § 150 o.s.ř.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že aplikace § 150 os.ř. je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, I. ÚS 152/06). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že úvaha obecného soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06).

Ústavní soud musí konstatovat, že vrchní soud se ve svém rozhodnutí otázkou § 150 o. s. ř. zabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl vrchní soud veden a na základě jakých skutečností neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Zde Ústavní soud opakuje, jak již vyslovil, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace § 150 o. s. ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů o neaplikaci výjimečně použitelného § 150 o. s. ř. neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.

Pokud jde o stěžovatelem napadený výrok II. odvolacího soudu, Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 a další). Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení.

V souzené věci však k takové situaci zjevně nedošlo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a - navzdory odkazovaným názorům vyjádřeným v označených rozhodnutích Ústavního soudu - není nikterak zřetelné, proč by aplikace předmětných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. měla nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru odvolacího soudu stěžovatel toliko klade konstrukci vlastní, založenou zřejmě na přesvědčení, že je "správnější", zjevně podléhajíc představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv, proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 794/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies