II. ÚS 1454/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. M., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Čajkovského 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j.30 Cdo 5441/2007-131 ze dne 24. 3. 2009 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2007 č.j. 22 Co 465/2006-115 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2005 č.j. 18 C 75/2002-84, ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením ze dne 28. 6. 2006 č.j. 18 C 75/2002-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými byla zavázána k úhradě 252 095 Kč s přísl. Rovněž požaduje zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž otázka, zda přiznání žalované částky není v rozporu s ust. § 3 obč. zák., není otázkou zásadního právního významu, protože aplikaci § 3 obč. zák. je třeba posuzovat v každém případě individuálně a takovýto závěr nelze zobecnit. Poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam i tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, tedy bez ohledu na to, zda rozhodnutí má či nemá obecný přesah, přičemž ust. § 3 obč. zák. je ustanovením hmotného práva.

Rozhodnutí soudu prvého stupně považuje stěžovatelka v otázce dobrých mravů za nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné, neboť soud se nezabýval tím, že byt užívala v dobré víře (o přechod práva nájmu probíhal dlouhý spor) a vždy řádně platila nájem účtovaný žalobcem. Odvolací soud se s názorem soudu prvého stupně ztotožnil, z čehož lze dle stěžovatelky vyvodit závěr, že ust. § 3 obč. zák. je vlastně zbytečným ustanovením. Soudy obou stupňů uzavřely v podstatě tak, že je-li nárok sám o sobě důvodný, nemůže být v rozporu s ust. § 3 obč. zák.

Stěžovatelka dále s odkazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 169/09 namítá, že ani jeden ze soudů ústavně konformním způsobem nevyřešil, zda vůbec a v jaké výši náleží žalobci plnění. Soudy dostatečně nezhodnotily otázku, zda placení "regulovaného", tj. nižšího než tržního nájmu, je automaticky spojeno s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a zda v této situaci lze považovat za cenu obvyklou pouze cenu neregulovanou. Soudy jsou povinny zabývat se výší eventuálního bezdůvodného obohacení i s ohledem na další okolnosti, přičemž soudy nezhodnotily, že povinnost uhradit uvedenou částku stěžovatelku dostává do svízelné sociální situace.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004 byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt a vyklizený jej odevzdat žalobci do 15ti dnů od právní moci rozsudku a současně byla zamítnuta žaloba na určení, že je výhradní nájemkyní tohoto bytu (stěžovatelka neprokázala, že by splnila podmínky nutné pro přechod práva nájmu bytu předpokládané ustanovením § 706 odst. 1 věta prvá obč. zák.). Rozhodnutími napadenými ústavní stížností byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vlastníku bytu předmětnou částku, neboť v období let 2000 až 2004 užívala byt bez právního důvodu, a žalobce je tedy oprávněn se domáhat zaplacení částky, jež odpovídá výši obvyklého nájemného, zjištěné ze znaleckého posudku. Soud prvního stupně neshledal, že by uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť stěžovatelce od počátku nesvědčil platný titul k užívání bytu, a je tedy právem vlastníka domu domáhat se vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícímu výši obvyklého nájemného. Odvolací soud se ztotožnil s tímto právním posouzením a zdůraznil, že neprokázala-li stěžovatelka přechod nájmu po původní nájemkyni, šlo od počátku o užívání cizího bytu bez právního důvodu, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci za užívání předmětného bytu v minulosti platila jím stanovené nájemné, že spor o vyklizení předmětného bytu a určení jeho nájemce byl vleklý, ani to, že ve sporu zprvu byla úspěšná.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci.

Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ve věci bylo jednoznačně zjištěno, že stěžovatelka užívala byt bez právního důvodu. S ohledem na spor ohledně přechodu práva nájmu bytu, spor o vyklizení bytu a spor o výši nájmu za dobu užívání bytu bez právního důvodu, stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že je jeho nájemkyní a je povinna platit pouze regulované nájemné (spor o výši nájmu byl zahájen již v únoru 2002, tedy v průběhu sporu o přechod nájmu bytu). Soudy dostatečně, a to i s ohledem na celý kontext případu, objasnily, z jakých důvodů má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájmu v daném místě a čase na trhu s byty s neregulovaným nájmem. Výše nájmu přitom byla stanovena znaleckým posudkem, který vycházel ze 4 nájemních smluv totožných bytů v předmětném domě ve sledovaném období. Obecné soudy rovněž přiměřeně odůvodnily, z jakých důvodů nelze spatřovat v postupu žalobce domáhajícího se vydání bezdůvodného obohacení rozpor s dobrými mravy.

Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž se při posuzování dovolání zabýval i tím, zda ve věci byly aplikovány adekvátní právní předpisy. Ústavní soud proto v souladu se svou předchozí judikaturou neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání (vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže). Ústavní soud pro úplnost dodává, že skutečnost, že soudy obou stupňů nepřisvědčily názoru stěžovatelky a neshledaly důvod k zamítnutí návrhu žalobce pro rozpor s ust. § 3 obč. zák., automaticky neznamená, že došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a Nejvyšší soud je povinen dovolání věcně posoudit.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž jeho požadavek není v rozporu s dobrými mravy, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Tento závěr ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup odůvodnily způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k právním závěrům, a to i pokud jde o otázku dobrých mravů. Skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje odůvodnění rozhodnutí v této části za dostatečné, nemůže sama o sobě s ohledem na celý kontext věci posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči ní nespravedlivý. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Okolnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1454/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies