II. ÚS 1132/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. K., zastoupeného Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Štěpánská 27, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2009 č. j. 8 Cmo 522/2008-556, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako navrhovatel se domáhal určení, že protiplnění stanovené na základě rozhodnutí ČMD a.s. za jednu akcii společnosti není přiměřené a určení přiměřené výše tohoto protiplnění, kterou by byl povinen zaplatit hlavní akcionář společnosti navrhovateli nad rámec protiplnění stanoveného rozhodnutím valné hromady. Krajský soud Ostravě v rámci přezkoumání přiměřenosti výše protiplnění ustanovil znalce (Ústav oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technická univerzita Ostrava), kterému usnesením ze dne 10. 5. 2007 č.j. 42 Cm 75/2005-76 bylo přiznáno znalečné ve výši 175 406,-Kč. K odvolání stěžovatele bylo usnesení krajského soudu o znalečném změněno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2007 čj. 8 Cmo 344/2007-468 tak, že znalci bylo přiznáno znalečné ve výši 103 351,50 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2008 č.j. 42 Cm 75/2005-535 byl návrh na přezkoumání protiplnění zamítnut, přičemž výrokem č. IV. bylo uloženo zaplatit stěžovateli společnosti OKD, a.s. na nákladech řízení částku 15 048,-Kč a výrokem č. V. zaplatit České republice na nákladech řízení částku 103 351,50 Kč. Proti výrokům č. IV. a č. V. usnesení krajského soudu podal stěžovatel blanketní odvolání s tím, že bude doplněno o důvody dodatečně. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo usnesení krajského soudu co do stěžovatelem napadených výroků potvrzeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podal proti výše uvedeným výrokům usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2008 č.j. 42 Cm 75/2005-535 odvolání s tím, že důvody hodlal uvést dodatečně. Napadeným usnesením však vrchní soud potvrdil výroky č. IV. a č. V. usnesení krajského soudu, a to aniž by vyčkal na doplnění podaného odvolání, popř. stěžovatele k doplnění vyzval, čímž mu neumožnil účastnit se řízení a věc nebyla spravedlivě projednána.

Primárně je nutno v této souvislosti zdůraznit, že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v řízení plní.

K citované argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že nedosahuje ústavně právní roviny v naznačeném smyslu. Stěžovatel sice formálně deklaruje porušení práva na spravedlivý proces, nicméně nereflektuje adekvátně - z hlediska imperativů spravedlivého procesu - smysl a účel povinnosti soudu vyzvat účastníka řízení k doplnění podání a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Smyslem a účelem je poučit, informovat účastníka řízení, že jeho podání má nedostatky (a poskytnout mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu). Nicméně v daném případě stěžovatel, dokonce zastoupený právním zástupcem (jak plyne kupř. z odvolání přiloženého k ústavní stížnosti), podal blanketní odvolání a současně výslovně uvedl, že svoje odvolání odůvodní dodatečně. Z toho plyne, že si byl vědom nedostatku svého odvolání (absence jeho odůvodnění), který je třeba odstranit. Přitom je zřejmé, že odvolací soud fakticky poskytl stěžovateli dostatečně dlouhou dobu k odstranění vady jeho odvolání (doplnění jeho odůvodnění), neboť odvolání stěžovatele (přiložené k ústavní stížnosti) je datováno 4. 11. 2008, přičemž odvolací soud rozhodl až dne 22. 1. 2009. Tudíž hovořit ze strany stěžovatele o tom, že věc nebyla spravedlivě projednána a že mu odvolací soud neumožnil účastnit se řízení, je nepřiléhavé.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že tak je tomu v dané věci. V citované části proto Ústavní soud ústavní stížnost - jakožto návrh zjevně neopodstatněný - podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Zbývající část ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel tyto námitky mohl uplatnit v odvolání, avšak neučinil tak, a vznáší je teprve až v ústavní stížnosti. Efektivně (a contrario formálně) tak nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práva (tj. odvolání). Nebo řečeno poněkud jinak, tzv. nova v řízení o ústavní stížnosti, stěžovatelem vznesená v ústavní stížnosti, nejsou přípustná.

Jako obiter dictum lze však uvést, že i kdyby Ústavní soud mohl odhlížet od vysvětlené nepřípustnosti ústavní stížnosti, musela by i zbývající část ústavní stížnosti být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v tomto kontextu poukazuje na svou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 a další). Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. V souzené věci však k takové situaci zjevně nedošlo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva. Proti závěru odvolacího soudu stěžovatel toliko klade konstrukci vlastní, založenou zřejmě na přesvědčení, že je "správnější", zjevně podléhajíc představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není. Řečeno poněkud jinak, stěžovatel s v podstatě domáhá toho, že náklady na znalecký posudek, resp. jeho podstatnou část by měl nést stát, popř. hlavní akcionář. Tím se především domáhá aplikace § 150 o.s.ř. (neboť stěžovatel neměl v řízení úspěch). Vrchní soud se ovšem ve svém rozhodnutí otázkou § 150 o. s. ř. zabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl vrchní soud veden a na základě jakých skutečností neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Zde Ústavní soud opakuje, jak již vyslovil, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace § 150 o. s. ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů o neaplikaci výjimečně použitelného § 150 o. s. ř. neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1132/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies