IV. ÚS 1899/09

30. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2009, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ve věci navrhovatelky V. N., zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, 710 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008 sp. zn. 1 To 12/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností navrhovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl k odvolání obžalovaného změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2009 č. j. 31 T 8/2008-311, a to co do výroku o vině a trestu, a dále rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Své výtky směřovala navrhovatelka do rozhodnutí v meritu věci, přičemž po podrobném rozboru skutkové (důkazní) situace vyjádřila své přesvědčení, dle něhož i ona jako poškozená má právo na spravedlivý proces a právo, aby pachatel na ní spáchaného trestného činu byl potrestán stejně jako pachatelé obdobných trestných činů. V důsledku toho, že toto právo nebylo naplněno, cítí se být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jakožto orgán veřejné moci a ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je Ústavní soud povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci [zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR], což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Nutno říci, že kritice stěžovatelky podrobeným odsuzujícím výrokem soudu ve věci samé nemohlo bezprostředně k porušení jejích ústavně zaručených práv dojít, neboť - ač byla v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozené účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a rozhodováno o jejích právech či povinnostech, nýbrž o vině a trestu obžalovaného, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost (absence aktivní legitimace) navrhovatelky podat do tohoto výroku ústavní stížnost.

Jak bylo v tomto ohledu opakovně konstatováno v dlouhodobě ustálené judikatuře Ústavního soudu, právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. kupř. již usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (takto již usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345).

Pakliže obsahově směřovala navrhovatelka svůj návrh do výroku o vině a trestu obžalovaného, ze shora vyložených důvodů Ústavní soud stížnost (ve shodě se svou zákonnou povinností) odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009


Pavel Holländer
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1899/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies