I. ÚS 75/09

03. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti ANIMATRANS, s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 75, zastoupené Mgr. Monikou Staňkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Chelčického 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 1/2008-187 ze dne 13. května 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2123/2008-211 ze dne 7. října 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, jímž byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1162/2006-151 ze dne 6. června 2006 a ve výroku I rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 418/2004-128 ze dne 10. ledna 2006 a výroky o nákladech řízení v obou rozsudcích; věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (poznámka: tyto předchozí rozsudky krajského soudu ze dne 6. června 2006 a okresního soudu ze dne 10. ledna 2006 ústavní stížností napadeny nejsou). Dále stěžovatelka brojí proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2123/2008-211 ze dne 7. října 2008, jímž byl ve výroku ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změně rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 1/2008-187 ze dne 13. května 2008. Ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka složitě a obšírně popisuje postup rozhodování obecných soudů; jádro namítaného porušení svých základních práv spatřuje v právním názoru obecných soudů, vysloveném v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud jde o uplatnění práva na odstupné v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Namítá nesprávnost závěru dovolacího soudu, že otázka rozporu s dobrými mravy byla v judikatuře již několikrát posouzena, a že ji proto nelze považovat za otázku zásadního právního významu; celá tato rozhodovací praxe je prý protiústavní.

Hlavní výtky stěžovatelky směřují proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, jímž byly zrušeny předchozí rozsudky obecných soudů nižších stupňů, a v němž byl vysloven výše uvedený stěžovatelkou napadaný právní názor soudu. Tvrdí, že tím, že Nejvyšší soud zpochybnil svým rozhodnutím závěr, který původně přijaly oba soudy nižšího stupně, a poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nastolil zcela nový stav po více než dvou letech od pravomocného rozhodnutí; tím došlo ke zkrácení jejích základních práv. Nejvyšší soud při posuzování dovolání podaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1162/2006-151 ze dne 6. června 2006 sice vyslovil přípustnost dovolání vedlejšího účastníka (žalované) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., leč dovolal se řešení otázky dobrých mravů podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Pro takové posouzení však musí být dány mimořádné důvody; těmi podle názoru stěžovatelky nemůže být skutečnost, že žalovaná musela hradit odstupné za situace, kdy již nebyla v podnájemním vztahu. Považuje naopak za nemravné, že jí bylo odepřeno právo na odstupné, přiznané předchozími rozsudky obecných soudů.

Proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní námitky, protože základní pochybení prý spočívá v napadeném rozhodnutí soudu dovolacího a obecné soudy, které rozhodovaly po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, byly vázány tam vysloveným právním názorem.

Stěžovatelka konečně napadla i výroky soudů o náhradě nákladů řízení, o nichž tvrdí, že se jedná o projev libovůle soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Porušení svého práva spatřuje v tom, že zatímco v řízení před rozhodnutím dovolacího soudu jí bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení, protože soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 150 o. s. ř., v řízení po rozhodnutí dovolacího soudu, ač byla situace v podstatě totožná, soud prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné neshledal a uložil jí zaplatit žalovanému vedlejšímu účastníku náklady řízení.

II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci rozhodl, byv vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu a v tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Českých Budějovicích se k věci nevyjádřil. Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování daného případu vycházel z principů platných v občanském právu, explicitně vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy zásad autonomie vůle smluvních stran a dobrých mravů. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 24 C 1/2008 vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil, že věc byla u Okresního soudu v Českých Budějovicích nejdříve vedena pod sp. zn. 24 C 418/2004. V tomto řízení vystupovala stěžovatelka jako žalobkyně a nejdříve navrhla vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím. K věci samé uvedla, že dne 8. 1. 2003 uzavřela se žalovanou (Z. P.) smlouvu o podnájmu nebytových prostor v suterénu domu č. p. 1392, ul. Skuherského, České Budějovice. Dodatkem k této smlouvě uzavřeným téhož dne se žalovaná zavázala uhradit stěžovatelce odstupné za přenechání přednostního práva k užívání zavedených, zařízených a vybavených restauračních prostor před ostatními konkrétními uchazeči. Odstupné bylo sjednáno ve výši 300.000,- Kč, a to ve dvou splátkách; první splátka ve výši 100.000,- Kč byla splatná do 15. 1. 2003 a druhá splátka ve výši 200.000,- Kč byla splatná do 20. 12. 2003. Žalovaná zaplatila pouze první splátku a druhou splátku odmítá uhradit s odůvodněním, že odstupné chápala jinak a nepovažuje ho za důvodné. Pro dlouhodobé neplacení nájemného stěžovatelka dne 1. 8. 2003 odstoupila od podnájemní smlouvy a vyhověla žádosti o pozdější zaplacení dlužného nájemného. Dluh na nájemném byl vyrovnán dne 28. 8. 2003. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl platebním rozkazem č. j. 28 Ro 1889/2004-26 ze dne 30. září 2004 a uložil žalované zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení vymáhanou částku s příslušenstvím. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor.

Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci původně rozhodl rozsudkem č. j. 24 C 418/2004-103 ze dne 19. května 2005 a uložil žalované zaplatit stěžovatelce žalovanou částku 200.000,- Kč s příslušenstvím; současně zamítl protižalobu podanou žalovanou o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. V odůvodnění stručně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že uzavřenou smlouvou se žalovaná zavázala zaplatit stěžovatelce částku 300.000,- Kč, zaplatila však pouze 100.000,- Kč, a proto je povinna zbývající částku doplatit. Z uvedeného také vyplývá, že protižalobu žalované bylo nezbytné zamítnout. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 19 Co 2096/2005-119 ze dne 11. listopadu 2005 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že se v odůvodnění rozsudku spokojil pouze s výčtem provedených důkazů a poté nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav na základě všech provedených důkazů současně, aniž by byl uvedl, na základě kterých konkrétních důkazů se určité zjištění činí; výslovně se také nevypořádal s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z listinných důkazů, které provedl.

Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci znovu rozhodl rozsudkem č. j. 24 C 418/2004-128 ze dne 10. ledna 2006, přisoudil stěžovatelce požadovanou částku 200.000,- Kč a přiznal jí též náhradu nákladů řízení; protižalobu žalované opět zamítl. Rozsudek podrobně odůvodnil. K věci samé uvedl, že jazykové vyjádření dodatku ke smlouvě je jednoznačné. Pokud žalovaná s dodatkem ke smlouvě souhlasila tak, jak je jazykově ve smlouvě vyjádřen, je podle názoru soudu prvního stupně její argumentace, že její projev vůle v podstatě směřoval k uzavření kupní smlouvy na movité zařízení provozovny, nevěrohodná. Vzhledem k tomu, že na odstupném žalovaná zaplatila pouze 100.000,- Kč, zbývá jí doplatit částku 200.000,- Kč, a proto soud žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 19 Co 1162/2006-151 ze dne 6. června 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se zabýval (č.l. 158) i námitkou žalované, že přiznání odstupného je v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že není pravda, že by žalovaná za své plnění (odstupné) nedostala žádnou protihodnotu, protože dostala do podnájmu zavedenou a zařízenou provozovnu a jak prokázali svědkové, v takovém případě je běžné sjednání odstupného. Navíc v souvislosti s odstupným bylo sjednáno, že pokud žalovaná splní své povinnosti řádně, nabude účinnosti "smlouva o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor", na základě níž mohla tyto prostory získat až do 31. 12. 2007. Nelze proto dospět k závěru, že by nárok stěžovatelky by v rozporu s dobrými mravy.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2006, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2006, ani žádné z předchozích soudních rozhodnutí ústavní stížností napadeny nejsou.

K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008 zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1162/2006-151 ze dne 6. června 2006 a ve výroku I. i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 418/2004-128 ze dne 10. ledna 2006 a výrok o nákladech řízení v obou rozsudcích; věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K věci samé zejména uvedl, že "právní posouzení smluvního dodatku odvolacím soudem jako nepojmenované smlouvy podle ustanovení § 51 občanského zákoníku obstojí. Okolnosti sjednání takového typu kontraktu měly opodstatnění: vzdání se práv nájemce i úhrada investic nájemce v souvislosti s dosavadním nájmem se jevily přiměřenými k vyvážení požadovaného protiplnění žalované, která se po zaplacení odstupného měla stát nájemkyní restaurace s přihlehlými prostory. ... V mezidobí došlo k zániku podnájmu na základě odstoupení stěžovatelky od smlouvy pro neplacení měsíčních plateb za podnájem. Stalo se tak dne 1. 8. 2003 (dluh na podnájemném v částce 63.000,- Kč žalovaná uhradila dne 25. 8. 2003). Nebyl tedy dovršen ani první sjednaný rok užívání nebytových prostor žalovanou. Za takového stavu považuje dovolací soud stěžovatelkou uplatněný nárok na doplacení zbylých 200.000,- Kč odstupného za výkon práva, který se dostal podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku do rozporu s dobrými mravy. Povinnost žalované je ve smlouvě koncipována jako přetrvávající. Ve smluvním dodatku je však též uvedeno, že v případě nezaplacení druhé splátky odstupného je stěžovatelka oprávněna - ještě v roce 2003 - odstoupit od smlouvy o podnájmu. Zjevným následkem takového odstoupení by bylo, že by předpokládaný nájemní vztah žalované k prostoru od 1. 1. 2004 nevznikl, resp. by nebyl smluvně realizován. Týž následek však byl vyvolán již dříve, a to odstoupením stěžovatelky od smlouvy se žalovanou dne 1. 8. 2003 pro její neplacení podnájemného. Platba zbylé částky odstupného 200.000,- se splatností 20. 12. 2003 by tak zasáhla do rovnovážného postavení smluvních stran a vznikla by výrazná disproporce ve prospěch stěžovatelky: žalovaná měla nejpozději dne 20. 12. 2003 zaplatit za situace, kdy již nebyla podnájemkyní a nájem od 1. 1. 2004 (předpokládající podle dodatku smlouvy kontinuální trvání podnájmu po celý rok 2003) nemohl vzniknout. Prodlení s plněním povinnosti žalované platit čtvrtletní podnájemné sice ke vzniku tohoto stavu výrazně přispělo, není však z hlediska obsahu závazkového vztahu stran natolik určující, aby změnilo právní závěr dovolacího soudu." Tento rozsudek dovolacího soudu je napaden ústavní stížností.

Věc byla dále vedena pod sp. zn. 24 C 1/2008. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem č. j. 24 C 1/2008-187 ze dne 13. května 2008 žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 84.667,- Kč. Odvolal se na právní názor dovolacího soudu, vyslovený ve výše uvedeném rozhodnutí, jímž byl vázán. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 19 Co 2123/2008-211 ze dne 7. října 2008 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jí uložil povinnosti zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 67.154,50 Kč a zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 49.861,- Kč. V odůvodnění rozsudku se opřel o právní závěr dovolacího soudu a uvedl, že soud prvního stupně rozhodl správně. Oba tyto rozsudky jsou napadeny ústavní stížností.

IV.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovené pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Podmínky tohoto ustanovení jsou ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu splněny.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v nyní projednávaném případě.

Ústavní stížností - jak již bylo uvedeno - je napaden rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu i část rozsudku soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného plyne, že napadený rozsudek dovolacího soudu nebyl rozhodnutím konečným a stěžovatelce zůstaly další procesní prostředky, které mohla k ochraně svého práva využít.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.

Ústavní soud - toliko pro úplnost - dodává, že i kdyby byla ústavní stížnost přípustná, musel by ji odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona]. Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno advokátce stěžovatelky dne 26. 3. 2008 a ústavní stížnost byla podána na poštu dne 12. 1. 2009, tedy zjevně po uplynutí zákonné 60denní lhůty (§ 72 odst. 3 cit. zákona).

V.
Pokud jde o napadené rozhodnutí nižších soudů, Ústavní soud usoudil následující.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska další napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k nim zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že v daném konkrétním případě byl uplatněn nárok na doplacení zbývající části odstupného výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka sice argumentuje vůči tomuto právnímu názoru v souvislosti s napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, avšak vzhledem k tomu, že napadená následná rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů vycházela z rozhodnutí soudu dovolacího, lze tuto argumentaci považovat i za argumentaci vůči těmto napadeným rozhodnutím.

Ústavní soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Především nelze souhlasit s její základní námitkou, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí dovolacího soudu a převzatý v následných rozhodnutích soudů nižšího stupně je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na níž poukázala. Právní názor vyslovený v dané věci byl založen na posouzení konkrétních skutkových okolností, na které stěžovatelkou uváděná judikatura nedopadá.

Dále se Ústavní soud zabýval argumentací obecných soudů, zejména soudu odvolacího, na níž je postaven závěr, že uplatnění nároku stěžovatelky na doplacení odstupného je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud přezkoumal úvahy, které vedly odvolací soud k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Hodnocení skutkových zjištění a právní závěry odvolacího soudu jsou sice založeny na právním názoru vysloveném dovolacím soudem, ale jsou samostatně rozebrány a odůvodněny. V tomto postupu odvolacího soudu nespatřuje Ústavní soud ani libovůli, ani rozpor se zjištěným skutkovým stavem; nelze rovněž říci, že by vyslovené závěry neměly oporu v provedeném dokazování. V dané věci obecné soudy aplikovaly podústavní právo způsobem ústavně konformním, a nelze tedy dospět k závěru, že by jejich rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces, či k porušení zásady rovnosti účastníků (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny), jichž se stěžovatelka dovolává.

Stěžovatelka ústavní stížností napadla i výrok o náhradě nákladů řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu by\ bylo možné jen tehdy, jestliže by konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zde je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost takového rozhodnutí by šlo jen v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu procesněprávních ustanovení, což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené výrazné vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální, běžná nesprávnost není z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní. V předmětné věci Ústavní soud takovou výraznou a značnou intenzitu vybočení ze standardů výkladu zákonných procesních ustanovení neshledal.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 1/2008-187 ze dne 13. května 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2123/2008-211 ze dne 7. října 2008 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2009

František Duchoň v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 75/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies