I. ÚS 1464/09

04. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 7 Tdo 279/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 sp. zn. 67 To 253/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 51 T 1/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v rozsudku chybně uvedeno § 222), kterých se dopustil tím, že dne 11. 11. 2005 kolem 23:30 hod. před restaurací Fontána po předchozím slovním konfliktu uvnitř restaurace chytil poškozeného N. za ruce zezadu, slovně nabádal, aby jej původně spoluobžalovaný F. kopl do obličeje, což tento opakovaně učinil a dále ho několikrát do obličeje udeřil pěstí v důsledku čehož dotyčný utrpěl pohmoždění pravé spánkové krajiny, tržně zhmožděnou ránu pravého obočí, pohmoždění levé tváře, oboustranný brýlový výron s krevním výronem pod spojivkou pravého oka s přechodným zhoršením zraku, kdy zranění již poškozeného v běžném způsobu života omezovalo minimálně po dobu 10 dnů. Za to byl odsouzen podle § 221 odst. 1, § 35 odst. 1 a § 53 odst. 2 písm. b) odst. 3 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 4.135,- Kč. Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že jednal v nutné obraně, neboť odvracel přímo hrozící útok poškozeného P. N. na původně spoluobžalovaného F. Ze všech provedených důkazů je zřejmé, že to byl P. N., který celou situaci navodil (v restauraci měl konflikty zejména s personálem, objevil nečekaně před restaurací s nožem v ruce a tímto nožem bezprostředně ohrožoval V. F.). Ve věci byla vyslechnuta řada svědků a byl vyslechnut i stěžovatel v pozici obžalovaného i svědka a V. F. v pozici obžalovaného; ze všech těchto výpovědí s výjimkou výpovědi P. N. a svědkyně I. W. vyplynulo, že to byl svědek N., kdo se po celou dobu choval agresivně a nikdo jiný. P. N. a I. W. se nedostavili k celé řadě hlavních líčení a když se nakonec k soudu dostavili, evidentně vypovídali nepravdu. Hovořili totiž o tom, že P. N. nebyl opilý a že se nedopouštěli žádného výtržnického jednání. Jestliže o takovéto skutečnosti oba vypovídali zcela nepravdivě, lze jim těžko uvěřit, že by vypovídali po pravdě o průběhu samotného skutku. V případě P. N. prý přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buď lhal nebo byl tak opilý, že si věc vůbec nepamatoval. Pokud by P. N. neohrožoval V. F. nožem, tak by mu stěžovatel rozhodně žádné údery neuštědřil, protože by k tomu neměl důvod. Stěžovatel odmítá tvrzení, že by kdokoliv P. N. kopal a sám s ním v žádném slovním kontaktu nebo dokonce konfliktu nebyl; to nikdo ze svědků netvrdí. Motivem jednání stěžovatele bylo pouze bránit napadeného F. před útočníkem a nikoliv jinému ublížit na zdraví nebo se dopustit výtržnictví. Jeho jednání tedy nenarušovalo veřejný klid a pořádek. Soud měl být vázán rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp.zn. 1 T 200/2006, podle něhož V. F. byl obžaloby zproštěn. Proto není možné konstruovat obvinění tak, že se stěžovatel dopustil trestného činu ve spolupachatelství s někým, kdo byl pravomocně zproštěn obžaloby. Ve věci spoluobžalovaného F. byl vzhledem k stěžovatelovu odsouzení podán návrh na povolení obnovy ve prospěch obžalovaného F.; ten byl soudem prvního stupně zamítnut a ke stížnosti státního zástupce rozhodoval odvolací Městský soud v Praze, který stížnost státního zástupce rovněž zamítl. Přitom rozhodnutí ve věci obž. F. je starší než rozhodnutí ve věci stěžovatele. Proto má nepochybně větší význam a soud jím byl ve stěžovatelově věci vázán; pokud toto rozhodnutí nerespektoval, dopustil se porušení trestního řádu. To vše se prý vztahuje i na napadené usnesení Nejvyššího soudu.

II.
1) Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není plně vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž obecné soudy se těmito námitkami velmi pečlivě zabývaly a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Stěžovatel bez náležité ústavněprávní argumentace pouze cituje články Listiny a Ústavy, tedy důsledně vzato jen polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nutné citovat jejich přesvědčivou argumentaci a proto na ni v podrobnostech odkazuje (srov. metodologicky obdobně v poslední době např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 937/09).

2) Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), takže tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (pozn.: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Je možné – z hlediska ústavněprávního – uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Totéž se týká i právního posouzení věci. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

3) K námitce existence pravomocného zprošťujícího rozsudku původně spoluobžalovaného F. citovat kupř. přesvědčivou část napadeného odvolacího rozhodnutí: „Ačkoli odvolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost zprošťujícího rozsudku ve věci F., musí konstatovat, že v nyní přezkoumávané trestní věci provedl obvodní soud, na rozdíl od obvodního soudu v trestní věci tehdy obžalovaného F., úplné dokazování v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, zejména v hlavním líčení vyslechl klíčové svědky N. a W., což obvodní soud v trestní věci obžalovaného neučinil, ačkoli tito svědci v přípravném řízení vypovídali pouze do protokolu o podání vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. řádu, který nemůže být u soudu procesně jako důkaz použit.“, nebo napadeného usnesení dovolacího soudu: „Pokud pak obviněný namítal, že nemůže být uznán vinným jednáním s jinou osobou jako spolupachatelem, když tato osoba byla za stejné jednání pravomocně zproštěna obžaloby, již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že se jedná o rozhodnutí, ke kterému nelze v této trestní věci P. S. přihlížet. Ač soudy dospěly ohledně obviněného a V. F. ke zcela opačnému závěru, nelze přehlédnout, že ve věci V. F. soud vůbec neprovedl důkaz výpovědí poškozeného a svědkyně I. W… Zejména však nelze přehlédnout, že V. F. byl zproštěn obžaloby pro skutek, podle jehož popisu vycházejícího z obsahu vysvětlení poškozeného, mělo jednání P. S. spočívat pouze v držení poškozeného za ruce, přičemž veškeré přímé násilí včetně několika úderů do obličeje měl vykonat V. F. Obviněný P. S. byl uznán vinným mj. právě tím, že to byl on, kdo poškozeného několikrát udeřil pěstí do obličeje a nikoli V. F., jak bylo uvedeno v obžalobě. Nejde proto o stejné jednání …“ Je namístě dodat, že stěžovatel s touto argumentací soudů v ústavní stížnosti obsahově nepolemizuje, nevyvrací ji, jen stále setrvává na svém názoru, v podstatě však nepodloženém žádnou argumentací, a pouze formálně tvrdí údajnou vázanost tímto zprošťujícím rozhodnutím v dané věci. Obecné soudy však přesvědčivě vysvětlily, proč u stěžovatele dospěly k závěru, který se liší od zprošťujícího rozsudku u původně spoluobžalovaného F. Relevanci nemá rovněž stěžovatelem tvrzená (ovšem nedoložená) skutečnost, že návrh na obnovu řízení ve věci původně spoluobžalovaného byl pravomocně soudy zamítnut, neboť na ústavní konformitě napadených rozhodnutí, která plyne již ze shora vyjádřeného ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí, to ničeho nemění.

Pokud jde konečně o námitku stěžovatele týkající se držení nože u poškozeného N., tu soudy přesvědčivě vyhodnotily jako účelovou (srov. např. s. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Ze skutkového závěru, že poškozený v době napadení nedržel v ruce nůž a že obhajoba obviněného je v tomto směru účelová, právě oba soudy výslovně dovodily, že jednání obviněného nelze posoudit jako jednání v nutné obraně, protože nechránil původně spoluobžalovaného F. před napadením nožem poškozeným, ale naopak, byl to poškozený, který byl napaden stěžovatelem i spoluobžalovaným F.

III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat. Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá, nemající povahu svévole a – jak již bylo uvedeno - mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1464/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies