IV. ÚS 309/09

04. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. P. T., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 1 Nt 801/2009 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 ZT 101/2008-374, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny, čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 ZT 101/2008-374 rozhodlo podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě. Stěžovatelem podaná stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 1 Nt 801/2009 zamítnuta.

3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 4. 2008 s tím, že vazba se u něj započítává od 7. 4. 2008. Je tedy vazebně stíhán již 10 měsíců, a to pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187/1, 2, písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve stádiu přípravy podle ustanovení § 7 odst. 1 tr. z. ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. z. Trestného jednání se měl dopustit tím, že spolu s dalšími obviněnými v době od 20. 12. 2007 do 7. 4. 2008 v pronajatém rodinném domě v Praze 10 pomocí speciálně nainstalovaného technologického zařízení vypěstovali nejméně 101 kusů rostliny konopí, přičemž k výrobě drogy samé nedošlo. Stěžovatel namítá, že ve vztahu k němu není ve skutku uveden žádný konkrétní popis jednání, kterého se měl dopustit a není tedy zřejmé, co konkrétně je mu kladeno za vinu a čím měly být naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

4. Ústavní stížností napadenými usneseními bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že obviněný není hlášen na cizinecké policii, nemá v České republice konkrétní bydliště, na kterém by se před zadržením zdržoval, a že vystupoval na cizí pas. Státní zástupkyně dále uvedla, že existuje nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání, zvláště za situace, kdy obviněný je ohrožen uložením nepodmíněného trestu. Pokud jde o důvod vazby předstižné, uvedla státní zástupkyně, že stěžovatel by mohl v trestné činnosti pokračovat, neboť nemá legální zdroj příjmů. Stěžovatel považuje toto odůvodnění za nedostatečné a nemohlo proto podle jeho názoru založit důvody k prodloužení vazby. Obvodní soud pro Prahu 10 dal v napadeném usnesení sice stěžovateli za pravdu v tom, že usnesení státní zástupkyně je nedostatečně odůvodněno, ale namísto toho, aby vadu napravil, pokračoval v nezákonném stavu a stížnost obviněného zamítl. Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení doložil, že má v České republice dostatečné rodinné vazby a v případě propuštění na svobodu by se zdržoval u své sestry ve Stržanově 85 u Žďáru nad Sázavou, kde by měl zajištěnu práci v oboru prodeje textilního zboží a obuvi, přičemž jeho sestra navíc za něj nabízela záruku.

5. Ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 71 odst. 4 tr. ř. musí být navíc řádně odůvodněno, a to proč nebylo možno stíhání ve lhůtě skončit a zároveň musí být kumulativně splněna podmínka, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Tyto skutečnosti však nebyly podle názoru stěžovatele v napadeném usnesení státní zástupkyně ani tvrzeny, natož doloženy nějakými konkrétními okolnostmi a stěžovatel v tomto směru namítá s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, I. ÚS 303/01 a II. ÚS 347/96 nedostatečné odůvodnění napadených vazebních rozhodnutí.

6. Rozhodnutím státní zástupkyně tak podle názoru stěžovatele došlo zejména k zásahu do jeho základního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem soudu, který rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o ponechání obviněného ve vazbě bez jeho přítomnosti a slyšení, došlo navíc k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a v důsledku toho i k porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny, a to i přesto, že kratší dobu předtím slyšen byl, neboť neměl možnost se vyjádřit k dalším skutečnostem, které nastaly po obdržení napadeného rozhodnutí státní zástupkyně. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.

II.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 10. Ve svém vyjádření vyslovuje nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením, že mu není vůbec zřejmé, co je mu kladeno za vinu. Z popisu skutku je zcela zřejmé, že jde o pěstování marihuany ve velkém rozsahu ve speciálně zřízené velkopěstírně, kterého se měl stěžovatel dopustit spolu s dalšími spoluobviněnými. Pokud přitom popis skutku nerozlišuje jednání jednotlivých spoluobviněných, resp. nevymezuje rozdělení jejich úloh při této trestné činnosti, nijak to nezpůsobuje jeho nedostatečnost či neurčitost. V dané věci totiž není pochyb, že spoluobvinění jsou stíháni jako spolupachatelé, přičemž z vymezení spolupachatelství podle § 9 tr. z. vyplývá, že pokud byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Je proto nerozhodné, pokud zatím popis skutku blíže nespecifikuje jednání jednotlivých spolupachatelů, kdy teprve po projednání věci soudem, u kterého je těžiště dokazování, bude možné objektivní stránku trestné činnosti ve vztahu k jednotlivým spolupachatelům blíže specifikovat - samozřejmě za předpokladu, že bude spolehlivě prokázána jejich vina. K dalším námitkám stěžovatele soud nemá co dodat, neboť se jimi z převážné části zabýval již v napadeném usnesení ze dne 6. 1. 2009, ve kterém je podle názoru soudu vše podstatné řečeno.

8. K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10, a to pouze konstatováním, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

9. Shora uvedená vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Do úvah plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 88, str. 145).

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného jednání, kterého se měl dopustit, a které je předmětem jeho trestního stíhání, v jehož důsledku je ponecháván i nadále ve vazbě. K uvedené námitce Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. V posuzované věci je předmětem trestního stíhání pěstování marihuany ve velkém rozsahu a stěžovatel a spoluobvinění jsou stíháni jako spolupachatelé, přičemž z vymezení spolupachatelství podle § 9 tr. z. vyplývá, že pokud byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V dané věci je proto nerozhodné, pokud zatím nebylo jednání jednotlivých spolupachatelů v popisu skutku blíže specifikováno.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, a to pokud jde o rozhodování státního zastupitelství o ponechání stěžovatele ve vazbě podle ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., tak i pokud jde o naplnění důvodů vazby uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. Po podrobném posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud k této stěžovatelově námitce nemohl přehlédnout nadměrnou stručnost napadeného rozhodnutí státní zástupkyně a stejně jako stížnostní soud konstatoval nedostatečné odůvodnění jejího rozhodnutí. I přes značný důraz, který Ústavní soud ve své judikatuře vždy přikládá náležitostem odůvodnění rozhodnutí o vazbě, nelze odhlížet od podstaty a charakteru takových rozhodnutí a od okolností konkrétního případu. V dané věci proto Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že namítané vady v odůvodnění vazebního rozhodnutí státní zástupkyně ke stěžovatelem podané stížnosti následně ve svém rozhodnutí o stížnosti zhojil Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud stížnostní.

14. Ustanovení § 71 odst. 4 věta první trestního řádu stanoví státnímu zástupci povinnost v zákonné lhůtě opětovně rozhodovat o tom, zda bude obviněný ponechán ve vazbě. Rozhodnutí o ponechání obviněné osoby ve vazbě závisí jednak na splnění obecných podmínek vazby dle § 67 trestního řádu a jednak na splnění dvou dalších obligatorních podmínek uvedených v § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu, tedy že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v zákonné lhůtě skončit, a že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

15. Obvodní soud pro Prahu 10 se ve svém rozhodnutí ke stěžovatelem podané stížnosti náležitě zabýval odůvodněností vazby útěkové i předstižné a vycházel zde z některých významných okolností na straně stěžovatele. Uvalení útěkové vazby podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. je namístě tehdy, jestliže panuje důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Důvodná obava musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností, přičemž zákon v demonstrativním výčtu uvádí nemožnost okamžitého zjištění totožnosti, neexistenci trvalého bydliště a hrozbu vysokým trestem. Ústavní soud tyto skutkové podstaty chápe alternativně a nikoli kumulativně, což znamená, že nemusí být naplněny všechny, nýbrž kterákoli ze skutkových podstat sama o sobě opodstatňuje uvalení vazby. Stížnostní soud v tomto směru formuloval skutečnosti, z nichž shledal důvod útěkové vazby.

16. Co se týče vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., toto ustanovení předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude mimo jiné opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Tato podmínka je splněna zejména tehdy, jestliže stěžovatel zavdá příčinu k takové obavě svým jednáním, nicméně v závislosti na konkrétním případu může být shledána dostatečnou i určitá konstelace objektivní. Zmíněnou objektivní konstelaci soud zjevně spatřoval především právě v charakteru stíhané trestné činnosti. Pouze na okraj Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že pro přítomnost uvedených vazebních důvodů na straně stěžovatele svědčí i skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 i v pozdějším rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 3T 37/2009 uvedené vazební důvody podle § 67 písm. c) tr. ř. shledal za důležité.

17. Stížnostní soud se podrobně zabýval rovněž naplněním podmínek vyžadovaných v ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Jeho rozhodnutí neobsahuje pouze obecné a povšechné odůvodnění, příp. reprodukci znění zákonných ustanovení. Soud si vyžádal zprávu vyšetřovatele ke stavu přípravného řízení a vyložil z jakých důvodů trestní stíhání v zákonné lhůtě nemohlo skončit a důvody, pro které propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. K závěrům učiněným stížnostním soudem Ústavní soud podotýká, že v dané trestní věci byla dne 3. 4. 2009 podána obžaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 10.

18. Po celkovém zvážení námitek stěžovatele stran dostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 tr. ř., je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání z pohledu stěžovatelem namítaného ustanovení postupu podle § 71 odst. 4 tr. ř. je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že stěžovatelem namítané nedostatky v odůvodnění rozhodnutí státní zástupkyně byly navazujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 v dostatečném rozsahu zhojeny (viz k tomu obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 3139/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

19. K námitce stěžovatele, že stížnostní soud rozhodl o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o ponechání obviněného ve vazbě bez jeho přítomnosti a slyšení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana, přičemž konstatoval, že institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu vždy konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s novými argumenty a námitkami obviněného, anebo aby zvážil již uplatněné argumenty z pohledu jejich možného odlišného hodnocení ve vztahu k plynoucímu času. Podle judikatury Ústavního soudu není slyšení nezbytné v každém řízení, v němž se rozhoduje o trvání vazby, ale jde zde i o časový odstup jednotlivých slyšení. Jak stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti, byl kratší dobu předtím slyšen. Slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. S ohledem na uvedený malý časový odstup od předchozího slyšení byla absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného usnesení o prodloužení vazby zhojena.

20. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud neshledal v postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Obvodního soudu pro Prahu 10 porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Ve věci rozhodující orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou.

21. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 309/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies