I. ÚS 377/09

04. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem nám. J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2008 č. j. 11 Co 340/2007-111 s návrhem na jeho zrušení ve výroku o nákladech odvolacího řízení, za účasti účastníků řízení Krajského soudu v Ústí nad Labem a za účasti vedlejších účastníků J. M. a E. M., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel napadá pouze tu část rozhodnutí, kterým obecný soud stanovil výši náhrady nákladů řízení. Obecný soud pro určení výše nákladů řízení vycházel z ustanovení § 7 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

K výkladu advokátního tarifu se dle stěžovatele vyjádřil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 33 Odo 865/2005, kde zaujal závazný právní názor; dle stěžovatele měl obecný soud postupovat, ve světle této judikatury i v případě stanovení náhrady nákladů řízení, dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel judikaturou argumentoval i v rámci odvolání, odvolací soud však na tento názor Nejvyššího soud nebral dle stěžovatele žádný zřetel. V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnost v zásadě opakuje námitky, které uplatňoval v řízení před obecnými soudy, zejména pak v odvolání.

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastníky E. M. a J. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti dal obecný soud najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné, a proto na svých právních závěrech trvá a odkazuje na odůvodnění rozsudku; má za to, že ústavní stížnost není důvodná.

Vedlejší účastník E. M. a J. M. shodně uvedli, že vyhláška č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) upravuje výši odměny advokáta určenou mezi advokátem a klientem ve smlouvě o poskytnutí právní služby a dále mimosmluvní odměnu pro úkony právní služby bez ujednání o smluvní odměně. Vyhláška č. 484/2000 Sb. (vyhláška o paušální odměně) naproti tomu upravuje rozhodování soudu o výši náhrady nákladů řízení účastníků, což není totéž, tj. obě vyhlášky jsou určeny pro rozdílné účely. Při určení výše odměny za celé řízení v konkrétní věci podle obou vyhlášek je běžným výsledkem výrazný rozdíl v odměně. Z těchto důvodů považují vedlejší účastníci možnost použití výkladu jedné vyhlášky při rozhodování podle druhé vyhlášky za zcela ojedinělou, a to jen v případě naprosto shodného textu obou právních předpisů, což v tomto případě není (advokátní tarif: za úkon "žalob na projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního úkonu", vyhláška o paušální odměně užívá "ve věcech nahrazení projevu vůle"). Jednoznačný rozdíl mezi těmito ustanoveními vyhlášek spočívá v tom, že jen v advokátním tarifu jsou věci s předmětem právního úkonu penězi ocenitelného vyloučeny k určení výše odměny jiným způsobem. Vyhláška o paušální odměně nerozlišuje mezi předmětem právního úkonu penězi ocenitelným a penězi neocenitelným. Stěžovatel se dovolává ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky o paušální odměně, podle tohoto ustanovení však předmětem řízení musí být "plnění ze smlouvy, které bylo ve smlouvě vyjádřeno v penězích", o což v tomto případě zjevně nejde.

Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníka řízení i vedlejších účastníků řízení, ke kterým se však stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu opakovat a odkazuje na ni.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009

Vojen Guttler v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 377/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies