I. ÚS 1483/09

04. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. B. Ď., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem AK se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009 sp. zn. 46 T 1/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. 8 To 45/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v rámci slyšení před soudem prvního stupně i ve stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí tohoto soudu vznesl řadu faktických, právních i ústavněprávních argumentů, včetně námitek týkajících se skutkového stavu jeho trestní věci, a s většinou těchto argumentů se ani jeden ze soudů řádně nevypořádal; vazební rozhodnutí obou soudů nejsou vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Dále stěžovatel poukázal na zásadu subsidiarity vazby s tím, že z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že jeho snahy o nahrazení vazby jiným institutem byly bez závažného důvodu odmítnuty jako nepoužitelné. Stěžovatel zdůraznil, že umístěním ve vazbě byla výrazně ztížena možnost jeho obhajoby, neboť daná trestní věc je intenzivně mediálně sledována, přičemž jeho možnost medializovat své názory je nesrovnatelná s možnostmi poškozených, neboť nemá přístup k počítačovým sítím, komunikačním prostředkům, veřejným knihovnám atd. Stížnostní soud učinil skutkový závěr o jeho dispozici se značnými finančními prostředky, aniž by tento závěr odůvodnil provedeným dokazováním. Na podporu svých námitek odkázal stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1252/08, II. ÚS 429/09 a II. ÚS 897/08.

V petitu ústavní stížnosti navrhl, aby obě napadená usnesení obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

II.
Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud v Praze odkázal v celém rozsahu na odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností. Pouze doplnil, že stěžovatel podává opakovaně žádosti o propuštění z vazby odůvodněné stejně jako ústavní stížnost.

Městský soud v Praze konstatoval, že při rozhodování o vazbě stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a konkrétní důvody pro rozhodnutí o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě a nepřijetí návrhů na nahrazení vazby jinými zajišťovacími instituty uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, na které odkázal. Ve vztahu k námitce stěžovatele o libovůli soudu při interpretaci zákonných norem v neprospěch stěžovatele poukázal na celý průběh trestního řízení před soudem a další jím vydaná rozhodnutí, zejména na usnesení ze dne 19. 2. 2009, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě pouze z důvodu § 67 písm. a) tr. ř. a důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. byl vypuštěn, což bylo nepochybně rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. K námitce stěžovatele o ztížení obhajoby v průběhu vazebního řízení připomenul institut nutné obhajoby s tím, že právě obhájce zajišťuje kontakt obviněného se světem mimo vazební věznici. Pokud jde o námitku stěžovatele, že rodina poškozeného má větší možnost vytvářet mediální obraz celé události, konstatoval, že i přes umístění ve vazbě se stěžovateli daří celou kauzu v médiích komentovat a zdůraznil, že tyto okolnosti nemohou mít žádný vliv na rozhodnutí ve věci, neboť soudy nerozhodují na základě mediálního obrazu projednávané kauzy, ale na základě provedených důkazů.

Oba účastníci řízení navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatele byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Vyjádření účastníků byla zaslána k vyjádření stěžovateli, který možnosti repliky nevyužil.

III.
K posouzení námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal podkladový spisový materiál Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 1/2009 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Usnesením Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, SKPV OOK, ze dne 10.10.2008 sp. zn. PSP-2336/TČ-2008-71 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. 10. 2008 sp. zn. 43 Nt 89/2008 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů § 67 písm. a), b) tr. ř. Z podnětu stížnosti stěžovatele státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 1 KZV 201/2008 zrušila u stěžovatele vazební důvod podle § 67 písm. b) tr. ř. V návaznosti na toto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 44 To 635/2008 ke stížnosti stěžovatele citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a rozhodl, že stěžovatel se bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Dalším usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. 43 Nt 4739/2008 bylo rozhodnuto o rozšíření vazebních důvodů u stěžovatele o důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř.

Dne 30. 1. 2009 byla na stěžovatele podána k Městskému soudu v Praze obžaloba pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Usnesením uvedeného soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 46 T 1/2009 bylo podle § 71 odst. 5 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě pouze z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.

Dne 1. 4. 2009 byla Městskému soudu v Praze doručena žádost stěžovatele o propuštění z vazby a návrhy na nahrazení vazby přijetím písemného slibu a peněžité záruky ve výši 3 000 000 Kč. Žádost a návrhy odůvodnil stěžovatel tím, že má trvalé bydliště, podniká jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti HOTEL AXA, s.r.o, Praha 1, v místě bydliště má řadu rodinných vazeb, hledí se na něj jako by nebyl trestán a jednání, pro které je stíhán, je jednotlivým excesem z jeho řádného života. Dále uvedl, že aktuálně potřebuje odborné lékařské vyšetření horní čelisti zubů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009 sp. zn. 46 T 1/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti a půl roku a k trestu propadnutí věci (pistole SIG SAUER se zásobníkem). Rozhodnuto bylo rovněž o nároku poškozených na náhradu škody.

Téhož dne a pod stejnou spisovou značkou rozhodl Městský soud v Praze usnesením, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, nepřijímá se nabídka peněžité záruky a písemného slibu a stěžovatel se podle § 71 odst. 4 tr. ř. ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Proti všem výrokům usnesení podal stěžovatel stížnost odůvodněnou skutečnostmi uvedenými v žádosti o propuštění z vazby a dále uvedl, že nikdy neprojevil ani náznak toho, že by se chtěl trestnímu stíhání vyhýbat. Obhájce stěžovatele namítl, že o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu bylo rozhodnuto pozdě. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. 8 To 45/2009 stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. .

IV.
Po prostudování připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i argumentace uplatněné stěžovatelem a vyjádření soudu prvního stupně, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Do vazebního rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout toliko za situace, kdy shledá, že toto rozhodnutí není podloženo zákonným důvodem, jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo není-li rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu § 67 tr. ř. je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 303/01, N 156/24, SbNU 149). Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla.

Ústavní soud se zabýval nejdříve posouzením rozhodnutí soudů o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě (§ 71 odst. 4, 6 tr. ř.). Ústavní soud v minulosti již opakovaně konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že při rozhodování o vazbě nejde o rozhodování o vině či nevině obviněného, vazbu je třeba chápat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Třeba také mít na zřeteli, že při rozhodování o trvání vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat způsobem předvídaným v § 67 tr. ř. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení § 67 tr. ř. ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v § 67 tr. ř., lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.

V dané věci Městský soud v Praze rozhodl o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť dospěl k závěru, že u něho i nadále trvá vazební důvod ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. a rovněž důvodnost trestního stíhání je plně opodstatněna, kterýžto závěr zákonným způsobem odůvodnil. Zdůraznil, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ohrožený trestní sazbou od deseti do patnácti let trestu odnětí svobody, a už tato okolnost sama o sobě vazbu útěkovou odůvodňuje a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 dále rozvedl, že citovaným nálezem požadovaná hrozba uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let je v případě stěžovatele hrozbou zcela reálnou. Dolní hranice trestní sazby za trestný čin vraždy je deset let a v době rozhodování soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě byl tento - byť nepravomocně - uznán vinným trestným činem vraždy a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku. Soud se zabýval i dalšími podmínkami § 71 odst. 4 tr. ř., tj. že není možné skončit trestní stíhání ve stávající lhůtě trvání vazby a propuštěním obviněného na svobodu hrozí zmaření či ztížení dosažení účelu trestního stíhání, přičemž dospěl k závěru, že i tyto podmínky jsou splněny. Věc nebylo možno pravomocně skončit, neboť bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku podal stěžovatel proti tomuto odvolání, takže trestní řízení bude pokračovat.

Na shora rozvedený výrok soudu prvního stupně o dalším ponechání stěžovatele navazují další výroky soudu, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nebyla přijata nabídka písemného slibu a peněžité záruky. Při odůvodnění těchto výroků vedle okolností, jimiž odůvodnil další trvání vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř., reagoval soud i na argumenty stěžovatele uplatněné v žádosti o propuštění z vazby a v návrzích na užití zajišťovacích institutů. Zcela odmítl námitku stěžovatele, že se u něho jednalo o exces z jinak řádného života, neboť dle názoru soudu nelze úmyslné jednání zakončené smrtí člověka považovat za exces; jedná se o velmi závažnou skutečnost, lidský život je hodnotou chráněnou trestním zákonem nad hodnoty ostatní. Dále soud při posuzování možnosti nahradit vazbu peněžitou zárukou přihlédl k samotné osobnosti stěžovatele (dle znalců jde o osobnost hysterickou), k požitému alkoholu a zejména ke zcela neodborné manipulaci se zbraní. Řádně odůvodnil rovněž skutečnosti vedoucí k závěru, že ani písemný slib stěžovatele nelze považovat za dostatečné nahrazení vazebního důvodu. Vedle závažnosti projednávané trestné činnosti a okolností shora rozvedených, zdůraznil vystupování stěžovatele v průběhu hlavního líčení, které - i při respektování práva stěžovatele hájit se jakýmkoli způsobem - velmi výrazně snížilo nejen jeho věrohodnost, ale taktéž důvěryhodnost ve vztahu k jím nabídnutému písemnému slibu. Soud se zabýval i namítanými zdravotními problémy stěžovatele a ani v tomto směru nehledal důvod k propuštění stěžovatele na svobodu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a shledal, že stížnost stěžovatele není důvodná. Ztotožnil se plně se závěry nalézacího soudu, že důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. je u stěžovatele dán a nejsou splněny podmínky pro nahrazení vazby jiným institutem. Tyto závěry odůvodnil shrnujícím způsobem a doplnil konstatováním, že reálnost nebezpečí, že stěžovatel bude útěkem nebo skrýváním se v cizině mařit průběh trestního stíhání, je dána i tím, že disponuje značnými finančními prostředky.

IV.

Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být zvolena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. Rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě je tak odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností a musí být náležitě odůvodněno. Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění označujícího konkrétní skutečnosti, na jejichž podkladě je učiněn závěr o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., je zvláště významný v situaci, kdy rozhodnutí o vzetí obviněného do tzv. útěkové či o dalším trvání tohoto důvodu vazby je podloženo "hrozbou vysokého trestu". Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) vymezil prostor ústavně konformní interpretace citovaného ustanovení tak, že důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž výčet citované ustanovení obsahuje, přičemž každá z těchto skutkových podstat je tou konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že se obviněný bude trestnímu stíhání vyhýbat. Ústavní soud konstatoval, že pojem "vysokého trestu" je spjat s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" a vyvodil, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit existenci uvedeného vazebního důvodu toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Ústavní soud současně zdůraznil subjektivní hledisko, kdy se musí jednoznačně jednat o konkrétní reálnou hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem, která se vztahuje ke stíhanému trestnému činu.

Povinnosti přezkoumatelným způsobem odůvodnit své rozhodnutí soudy v dané věci dostály.

V.

Podstatou ústavní stížnosti byly právě námitky stěžovatele, že napadená vazební rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, jeho snaha o nahrazení vazby jiným zajišťovacím institutem byla bez závažného důvodu odmítnuta a dále tvrzení, že umístěním ve vazbě byla ztížena možnost jeho obhajoby. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení, zejména v žádosti o propuštění z vazby, v návrzích na přijetí peněžité záruky a písemného slibu a ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a obecné soudy se s těmito argumenty zákonným způsobem vypořádaly.

Hodnocení skutečností ve smyslu důvodné obavy, že stěžovatel bude jednat dle § 67 písm. a) tr. ř., náleží obecným soudům, které své závěry vysvětlily v plném souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. Již Městský soud v Praze se náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi a poukázal na konkrétní skutečnosti, jež činily zajištění osoby stěžovatele vazbou v rámci trestního řízení nezbytným opatřením. To se týká jak samotné důvodnosti trestního stíhání ve smyslu dovětku § 67 tr. ř., okolností odůvodňujících vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. a nemožnosti nahradit tento vazební důvod jiným zajišťovacím institutem, tak rovněž splnění kumulativních podmínek stanovených v § 71 odst. 4 tr. ř.

K námitce obhájce, že soud prvního stupně rozhodl o žádosti stěžovatele opožděně, uvádí Ústavní soud, že soudní judikatura i doktrína se shodují v tom, že lhůta pěti pracovních dnů stanovená v § 72 odst. 3 tr. ř. je lhůtou pořádkovou a její překročení nemá za následek propuštění obviněného z vazby. Nicméně na druhé straně nejde o ustanovení, které by soud nebyl povinen respektovat. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení otázky, zda v tomto konkrétním případě porušením jednoduchého práva došlo současně k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že povaha a rozsah porušení předmětné procesní normy není způsobilé posunout posuzovanou věc do ústavněprávní roviny. V dané věci byla tato lhůta překročena pouze o dva pracovní dny; soud rozhodl dne 10. 4. 2009, tj. v den, na který bylo ve věci nařízeno hlavní líčení a bylo tudíž možno před rozhodnutím o žádosti stěžovatele vyslechnout. S ohledem na jurisdikci Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy) je třeba zdůraznit obecně platný závěr, dle něhož má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, tj. nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva či svobody nebo je alespoň ohrožovat (viz nález sp. zn. IV. ÚS 707/2002 N 137/28 SbNU 195), k čemuž v projednávané věci, posuzováno z naznačených hledisek, evidentně nedošlo.

Za dostatečné považuje Ústavní soud i odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Pokud tento soud v odůvodnění svého usnesení přímo nereagoval na všechny konkrétní námitky stěžovatelem uvedené ve stížnosti a odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, připomíná Ústavní soud, že podle ustálené judikatury Evropského soudu, sice musí soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se však může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Soud vyššího stupně se tak "při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977). Za projev libovůle, porušující základní práva stěžovatele, nelze považovat ani poukaz stížnostního soudu na finanční situaci stěžovatele. Jednak tato skutečnost, na kterou soud druhého stupně poukázal, nebyla v žádném případě rozhodující skutečností při posuzování existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. a obavy z vyhýbání se hrozícímu trestu, a jednak z výše nabízené peněžité záruky i z dalších skutečností, které v průběhu trestního řízení vyšly najevo, bylo možno vyvodit, že finanční poměry stěžovatele nejsou nijak tíživé. Zásadními fakty pro postup obecných soudů v posuzované věci bylo důvodné trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vraždy ohrožený trestní sazbou deset až patnáct let odnětí svobody a skutečnost, že pro tento trestný čin byl v době rozhodování soudů nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku.

K námitce stěžovatele, že ponecháním ve vazbě mu byla ztížením komunikace s medii a tím i jeho obhajoba, se vyjádřil Městský soud v Praze způsobem, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje a nepovažuje za nutné cokoliv dodávat. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1252/08, II.ÚS 897/08 a II. ÚS 429/09 je nepřípadný. V prvých dvou věcech byly skutkové okolnosti zcela odlišné a poslední citované rozhodnutí se netýká trestní věci.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že v současné době již odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci, neboť odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 8 To 45/2009 zamítnuto. Dne 30. 6. 2009 byl nařízen výkon uloženého trestu odnětí svobody a tímto dnem byl stěžovatel převeden z vazby do výkonu tohoto trestu.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud konstatuje, že postupem a vazebními rozhodnutími obecných soudů v posuzované věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatelem namítaným ani jiných práv nebo svobod garantovaných Listinou a Úmluvou.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je třeba podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud tak učinil mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. srpna 2009

Vojen Guttler v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1483/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies