IV. ÚS 527/06

04. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele S. D., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem Na Pískách 49, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 166/2006-33 ze dne 30. 5. 2006 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006 bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení 400 000 Kč, přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 Co 166/2006-33 ze dne 30. 5. 2006 bylo rozhodnutí městského soudu potvrzeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména v jeho odst. 3. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že se žalobou podanou u městského soudu domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi kompenzace nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jíž utrpěl při neoprávněném policejním zákroku v jeho bytě, při němž s ním bylo za přítomnosti členů jeho rodiny hrubě zacházeno a následně byl příslušníky Policie ČR před zraky sousedů eskortován k soudní psycholožce. Stěžovatel měl za to, že jeho žaloba měla být osvobozena od soudního poplatku, neboť jejím předmětem byla náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem [§ 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")]. Právní názor vrchního soudu, dle nějž v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nelze uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy, označil stěžovatel za nesprávný a poukázal na novelizaci zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Akceptace právního názoru vrchního soudu by znamenala, že by základní lidská práva, a mezi nimi zejména právo na čest a lidskou důstojnost, byla fakticky nevymahatelná. Stěžovatel konstatoval, že měl jako invalidní důchodce příjem 8 400 Kč měsíčně, přičemž soudní poplatek činil v projednávané věci 16 000 Kč, což jej, společně s náklady na právní zastoupení, významně omezilo v právu na přístup k soudu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 166/2006-33 ze dne 30. 5. 2006 a usnesení městského soudu č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006 svým nálezem zrušil a aby mu přiznal náhradu nákladů právního zastoupení dle § 82 (míněn zřejmě § 83) zákona o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě vyplynulo, že stěžovatel uplatnil mimo jiné i nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za porušení jeho cti, důstojnosti a integrity při zákroku příslušníků Policie ČR dne 7. 3. 2005. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na ustanovení § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), městský soud proto postupoval správně, když jej vyzval k uhrazení soudního poplatku, neboť na řízení o žalobě na ochranu osobnosti se osvobození od soudních poplatků nevztahuje. Jelikož stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, bylo řízení usnesením městského soudu č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006 zastaveno. To ovšem nevylučuje, aby se stěžovatel domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ve smyslu vymezení pojmu škody, jak jej chápe čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k takovému řízení je však v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Poukazoval-li stěžovatel na své majetkové poměry, které mu neumožňovaly soudní poplatek uhradit, nelze pominout, že stěžovatel mohl požádat o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), což však neučinil. Dle přesvědčení vrchního soudu byla z výše uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele nedůvodná. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Na vyjádření vrchního soudu reagoval stěžovatel replikou, v níž konstatoval, že uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souladu s novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., neboť v době platnosti novely již měl podánu stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. V době podání žaloby však zákon č. 160/2006 Sb. ještě nebyl účinný, proto se stěžovatel opřel o ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb., odkazující na obecnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Stěžovatel přitom splnil veškeré předpoklady pro uplatnění nároku, když jej nejprve neúspěšně předjednal s ministerstvem vnitra. Zákon č. 82/1992 Sb. nyní výslovně umožňuje uplatnit nárok na nemajetkovou újmu v penězích v § 31a, je proto zcela zřejmé, že stěžovatel je od soudního poplatku osvobozen; bylo proto nadbytečné, aby o osvobození zvláště žádal. Má-li soud za to, že není soudem věcně příslušným, dle §104a občanského soudního řádu postoupí věc soudu příslušnému, aniž by žalobce ztratil lhůtu k podání návrhu. Ve věci stěžovatele je přitom právě s ohledem na zákon č. 160/2006 Sb. věcná příslušnost nejasná. Stěžovatel požádal o urychlené vydání rozhodnutí, neboť se v důsledku neúspěšných soudních sporů dostal do finanční tísně a je i se svou rodinou ohrožen bezdomovectvím, a s poukazem na svou tíživou sociální situaci zopakoval žádost o úhradu nákladů právního zastoupení.

III.

Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Jak Ústavní soud zjistil z příloh ústavní stížnosti, stěžovatel v žalobě ze dne 8. 2. 2006 výslovně uvedl: "Zde uplatňuje žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 občanského zákoníku, kterou odhaduje cca ve výši 300 000 Kč". Jestliže obecné soudy interpretovaly žalobu v této části tak, že se stěžovatel domáhal nároků z práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 a násl. občanského zákoníku, nelze jim v tomto ohledu nic vytknout. Ani odkaz na § 26 zákona č. 82/1998 Sb., který v žalobě odkazu na § 13 občanského zákoníku předcházel, nemohl v tomto ohledu nic změnit, neboť ustanovení § 26 nerozšiřuje okruh nároků, uplatnitelných vůči státu dle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž toliko zakládá subsidiaritu občanského zákoníku pro vztahy v tomto zákoně alespoň rámcově upravené. Ústavní soud je povolán z titulu svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti korigovat pouze nejvýznamnější excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejednalo, neboť závěry obecných soudů o povaze uplatněného nároku, z nějž byla odvozena povinnost stěžovatele uhradit soudní poplatek, měly dostatečnou oporu v obsahu žalobního návrhu. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu žalovat vedlejšího účastníka o náhradu nemajetkové újmy toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb., jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti, pak je nutno konstatovat, že tuto svou vůli dostatečně určitě neprojevil ve svém žalobním návrhu, jak zřejmo z výše uvedeného, což bylo pro posouzení věci rozhodující. Městský soud tedy nepochybil, když stěžovatele nejprve vyzval k uhrazení soudního poplatku a následně pro jeho nezaplacení řízení o žalobě zastavil. Měl-li stěžovatel za to, že jeho majetkové poměry mu neumožňují soudní poplatek uhradit, mohl, jak již uvedl ve svém vyjádření vrchní soud, požádat o osvobození od soudního poplatku. Ústavní soud tedy nemohl stěžovateli přisvědčit ani v tom, že mu byla z majetkových důvodů odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebylo s ohledem na znění § 83 zákona o Ústavním soudu možno přiznat stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 527/06, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies