I. ÚS 1561/08 - K opomenutým důkazům a k náležitému odůvodnění rozhodnutí

05. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Součástí pojmu právního státu je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.08.2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08 ve věci ústavní stížnosti K. D. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2007 č. j. 37 Cm 39/2003-554 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 č. j. 1 Cmo 207/2007-619, vydaným v řízení o žalobě o zaplacení peněžité částky ze smlouvy o dílo, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a dále za účasti Ing. V. H. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2007 č. j. 37 Cm 39/2003-554 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 č. j. 1 Cmo 207/2007-619 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2007 č. j. 37 Cm 39/2003-554 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 č. j. 1 Cmo 207/2007-619 se zrušují.


Odůvodnění



I.

1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost odůvodňuje třemi podrobně rozvedenými námitkami:

a) vady ve znaleckém dokazování: znalec nezodpověděl otázku, která mu byla položena ohledně ceny obvyklé, a místo toho věc posoudil po právní stránce, přičemž soud prvního stupně jeho právní závěr převzal do svého rozsudku a odvolací soud nezjednal nápravu tohoto pochybení;

b) řízení je zatíženo tzv. opomenutými důkazy: stěžovatel navrhl výslech dvou svědků, avšak soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, ani v písemném vyhotovení svého rozsudku neuvedl důvody takového postupu, a přesto konstatoval, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní;

c) porušení povinnosti řádně odůvodnit soudní rozhodnutí: z odůvodnění rozhodnutí není patrné, jak soudy zohlednily, že k zaplacení částky 200 000 Kč došlo až v průběhu řízení. Soudy obou stupňů tuto skutečnost pouze konstatují, avšak nezabývají se jejími právními následky (dopad do rozhodování o náhradě nákladů řízení a na zákonný úrok z prodlení).

2. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění obou rozsudků.

3. Vrchní soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, příp. její zamítnutí jako nedůvodné.

4. Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ani na spravedlivý proces. I přes značnou rozsáhlost vyjádření neuvádí vedlejší účastník prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci a zaobírá se především skutkovým stavem a jeho právním posouzením z pohledu jednoduchého práva. Z jeho vyjádření lze alespoň dovodit, že znalec dle jeho mínění věc řádně posoudil a neprováděl žádné právní hodnocení, jak tvrdí stěžovatel. K žádnému procesnímu pochybení soudů ve smyslu uváděném stěžovatelem nedošlo. Z těchto důvodů není ani namístě posoudit jinak otázku náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastník proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

5. Stěžovatel v replice upozornil, že vyjádření vedlejšího účastníka je z podstatné části pouhým doslovným přepisem vyjádření, které vedlejší účastník již podal k odvolání stěžovatele, a není proto autentickou a relevantní reakcí vedlejšího účastníka na ústavněprávní argumentaci stěžovatele.



II.

6. Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti.

7. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2007 č. j. 37 Cm 39/2003-554 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") ve výroku pod bodem I zamítl žalobu stěžovatele, podle níž měl být vedlejší účastník povinen zaplatit mu částky 159 967,50 Kč s příslušenstvím, 129 325 Kč s příslušenstvím, 36 406,80 Kč s příslušenstvím, 4241,10 Kč s příslušenstvím, 3130,40 Kč s příslušenstvím a 124 Kč. Ve výrocích pod body II až V rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřeli smlouvu o dílo, na jejímž základě se stěžovatel zavázal provést pro vedlejšího účastníka montáž, instalaci a uvedení do provozu rybinové dojírny 2 x 6 s měřiči mléka Fullflow Plus. Stěžovatel měl dle smlouvy vést stavební deník; tuto povinnost ale nesplnil, a způsobil tak nepřehlednost v provádění díla. Stěžovatel rovněž porušil povinnost vystavit po předání a převzetí díla řádnou fakturu, obsahující všechny náležitosti. Dohodnutá cena montáže 152 350 Kč byla při vyúčtování výrazně překročena, aniž bylo překročení odsouhlaseno ve smyslu čl. IV bodu 2 smlouvy o dílo. Stěžovatel se rovněž zavázal poskytovat záruční servis, avšak - jak již vyplynulo i ze závěrů znaleckého posudku - stěžovatel opravy vedlejšímu účastníku účtoval, což postrádá nejen smluvní, ale i zákonnou oporu. Platba vedlejšího účastníka 200 000 Kč spolu s jeho obranou (spočívající v poukazech na bezdůvodně zaplacené částky ve prospěch stěžovatele) umožňují učinit závěr, že vedlejší účastník již stěžovateli nic nedluží. Soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatel neunesl v celém rozsahu břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. V odvolání stěžovatel mimo jiné namítal, že soud prvního stupně neprovedl výslech dvou jím navržených svědků, dále že znalec nezodpověděl všechny položené dotazy a že nesprávně stanovil obvyklou cenu za plnění poskytnutá stěžovatelem; znalec se místo zodpovězení položených otázek opakovaně nepřípustně vyjadřoval k meritu věci a činil irelevantní právní závěry. Stěžovatel též poukázal na to, že pokud mu podle rozsudku soudu prvního stupně po právu náleží částka 200 000 Kč, měl by mít právo na zákonný úrok z prodlení, který vyúčtoval částkami 3130 Kč a 124 Kč. Stěžovatel rovněž namítal, že z důvodu zaplacení částky 200 000 Kč vedlejším účastníkem vzal částečně zpět důvodně podanou žalobu, a proto mělo být v této části vedlejšímu účastníku uloženo nahradit mu náklady řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř.

9. Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2008 č. j. 1 Cmo 207/2007-619 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění shrnul skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a konstatoval, že jelikož se cena prací provedených stěžovatelem, zjištěná znalcem Ing. V. B., kryje s cenou zjištěnou v posudku zpracovaném znalcem Ing. F. M. a závěry těchto znaleckých posudků se nepodařilo stěžovateli relevantním způsobem zpochybnit, lze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že platba vedlejšího účastníka ve prospěch stěžovatele ve výši 200 000 Kč spolu s uplatněnou obranou (spočívající v neoprávněně vyúčtovaných částkách stěžovatelem ve výši 48 610,98 Kč) plně pokrývá nároky stěžovatele uplatněné v tomto řízení.

III.

10. Ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud v řadě svých nálezů formuloval požadavky na to, jakou podobu musí mít odůvodnění soudního rozhodnutí, aby odpovídalo právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459) zdejší soud konstatoval, že "[s]oučástí pojmu právního státu je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.". V nálezu sp. zn. III. ÚS 703/06 ze dne 22. 11. 2007 (N 205/47 SbNU 641) Ústavní soud dále uvedl, že "[ú]stavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); tomu logicky odpovídá, že porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení. Tak je tomu i tehdy, jestliže odvolací soud nereagoval na námitky stěžovatelky obsažené ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, že odvolání bylo podáno opožděně, opřené o tvrzení rozhodného sídla její zástupkyně (na adresu kterého bylo původně doručováno), doprovázené návrhem, aby odvolací soud dotazem u České advokátní komory ověřil sídlo advokátky odvolatelky.".

12. Povinnost řádného odůvodnění rozsudku, plynoucí nejen z § 157 odst. 2 o. s. ř., ale především z práva na spravedlivý proces, zaručeného zejména Listinou a Úmluvou, zahrnuje tedy rovněž povinnost soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami účastníka. Z tohoto hlediska je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nemůže v nejmenším obstát. Odvolací soud námitky stěžovatele obsažené v odvolání naprosto pominul, tj. nezabýval se byť i jedinou z nich. V odůvodnění pouze konstatuje, že se závěry znaleckých posudků nepodařilo stěžovateli relevantním způsobem zpochybnit; jakékoliv bližší zdůvodnění tohoto nijak argumentačně nepodloženého tvrzení chybí. S konkrétními vadami posudku, jež stěžovatel namítal (nezodpovězení všech položených otázek, nepřípustné právní hodnocení, nesprávně stanovená cena), se odvolací soud nijak nevypořádal.

13. Nutno rovněž podotknout, že je hrubým pochybením, pokud odvolací soud posudek Ing. F. M. zjevně hodnotí jako znalecký posudek ve smyslu § 127 o. s. ř. ["... závěry těchto znaleckých posudků (tj. Ing. F. B. a Ing. F. M. - poznámka Ústavního soudu) se žalobci nepodařilo v řízení relevantním způsobem zpochybnit"]. Jediným znalcem, ustanoveným v řízení před soudem prvního stupně, byl však Ing. F. B., a proto pouze jeho posudek je znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř. Posudek Ing. F. M. si nechal vypracovat sám o své vlastní iniciativě vedlejší účastník jako "podklad pro konečné finanční vyrovnání za provedenou montáž zařízení dojírny"; jde proto o důkaz soukromou listinou (§ 129 o. s. ř.), a nikoliv o důkaz znalecký [k tomu srov. již R 1/1981: "Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb. (o znalcích a tlumočnících) a § 15 vyhlášky č. 37/1967 Sb. (k provedení zákona o znalcích a tlumočnících) mohou znalci podávat posudky i mimo řízení na základě dohody s občanem nebo organizací. Občané (organizace) pak v občanském soudním řízení předkládají tyto posudky k důkazu. Dochází k tomu zejména tehdy, jde-li o odhad movitých i nemovitých věcí. Nejde o důkaz znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení § 127 o. s. ř., takže tu nelze znalce, který takový posudek vypracoval, volat k jednání a jako znalce vyslýchat, pokud nebyl v občanském soudním řízení ustanoven znalcem. Jde o důkaz znaleckým posudkem jako listinou, tedy o důkaz podle ustanovení § 129 o. s. ř."].

14. Odvolací soud se však nevypořádal ani s ostatními námitkami, včetně vytýkaného neprovedení výslechu dvou navržených svědků a důsledků zaplacení částky 200 000 Kč po zahájení řízení vedlejším účastníkem.

15. Stran prvé námitky Ústavní soud připomíná svoji ustálenou a značně rozsáhlou judikaturu vztahující se k problematice tzv. opomenutých důkazů. Z ní vyplývá, že není povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, avšak je jeho povinností o důkazním návrhu rozhodnout a v případě, že mu nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů mu nevyhověl [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117)]. Do kategorie opomenutých důkazů by patřila rovněž situace, v níž by soud hodnotil jenom některé z provedených důkazů [např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. V souzené věci se z procesního spisu podává, že stěžovatel navrhl mimo jiné výslech svědků B. a D. Soud prvního stupně o těchto důkazních návrzích nijak nerozhodl, neprovedl je a v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, proč tyto svědky nevyslechl. Takový procesní postup jednoznačně spadá do prvé podkategorie tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud - přestože i on má poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy) - pak tuto námitku (stejně jako řadu dalších) zcela ignoroval.

16. Stěžovatel rovněž důvodně poukazuje na pochybení soudů obou stupňů, pokud jde o význam zaplacení částky 200 000 Kč pro rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel se žalobou z května 2002 domáhal zaplacení částky 531 090,50 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník v srpnu téhož roku zaplatil částku 200 000 Kč (a ohledně částky 5391,20 Kč byl proveden zápočet pohledávek). Stěžovatel proto vzal zčásti žalobu zpět, v důsledku čehož soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 12. 2003 č. j. 37 Cm 39/2003-81 řízení zčásti zastavil, vrátil stěžovateli část soudního poplatku a dále připustil změnu žaloby. V odůvodnění tohoto usnesení výslovně uvedl, že o náhradě nákladů řízení rozhodne podle § 151 o. s. ř. v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. V rozsudku ze dne 29. 1. 2007, jímž řízení před soudem prvního stupně po čtyřech a půl letech končí, však náhradu nákladů řízení mezi účastníky posoudil výlučně podle § 142 o. s. ř., a nikoliv též z hlediska § 146 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud posléze na námitky proti tomuto pochybení (stejně jako na námitku týkající se úroku z prodlení) opět nijak nereagoval.

17. Rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení jim předcházející trpí i dalšími závažnými vadami [kupř. soud prvního stupně na několika místech přebírá právní hodnocení znalce, jež samozřejmě v znaleckém posudku nemá místo, do svého rozsudku a odvolací soud na tuto námitku nereaguje; dále nepochopení pojmu důkazního břemene ze strany soudu prvního stupně (pojem neunesení důkazního břemene neslouží k označení situace, kdy má soud za prokázánu nepravdivost určitého tvrzení, neboť pak nerozhoduje za stavu non liquet na základě pravidel o důkazním břemenu, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu)]. S ohledem na intenzitu a četnost shora popsaných nedostatků však již není nutno se jimi dále zabývat; to, co bylo uvedeno, plně dostačuje k závěru, že soud prvního stupně i soud odvolací porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu také Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

18. Obiter dictum Ústavní soud připouští, že zejména ve skutkově obtížném sporu se může tu a tam stát, že soud prvního stupně se v důsledku značného počtu podání účastníků opomene zabývat některým z navržených důkazů, popřípadě učiní jiná procesní pochybení. Takové věci by se samozřejmě stávat neměly a právě řečené nemá být jejich omluvou, ale pouze konstatováním empirické zkušenosti, že k těmto situacím dochází. S tím počítá i občanský soudní řád, jenž dává účastníkům k dispozici opravné prostředky, aby mohly proti pochybením soudu prvního stupně brojit. Mají-li být tyto opravné prostředky skutečně účinné, je nezbytné, aby soud rozhodující o opravném prostředku napadené rozhodnutí přezkoumal důsledně tak, jak mu to občanský soudní řád v příslušném druhu opravného řízení ukládá. S tímto požadavkem je zcela neslučitelný postup odvolacího soudu v souzené věci, který se ani náznakem nezabýval žádnou z konkrétních výtek, jež stěžovatel vznášel proti prvoinstančnímu rozhodnutí, a namísto toho celé odvolání vyřídil v jediném stručném a nepřezkoumatelném odstavci. Takový přístup nejenže porušuje právo na spravedlivý proces, ale je rovněž v rozporu se základními povinnostmi soudce, plynoucími z § 80 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a zcela popírá účel civilního procesu, jímž je poskytování spravedlivé ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies