I. ÚS 510/09

05. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Západočeského kraje ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. PZC-425-71/TČ-2008-70, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 2 KZV 5/2009, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství Západočeského kraje a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2009, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Západočeského kraje (dále jen "policie") ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. PZC-425-71/TČ-2008-70 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1, 2, 3 písm. a) a pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovně napadl usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 2 KZV 5/2009 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení policie.

Stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání pro předmětné trestné činy mohlo být zahájeno pouze za předpokladu, že by příslušný orgán předávajícího státu, který stěžovatele v minulosti předal do České republiky k výkonu trestu, udělil souhlas se stíháním stěžovatele pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním. To upravuje § 406 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Dle uvedeného ustanovení je třeba striktně postupovat, neboť se stěžovatel nevzdal práva na uplatnění zásady speciality vůči trestným činům, které jsou předmětem tohoto řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že tvrzený souhlas předávajícího státu udělilo faxovým podáním ze dne 27. 1. 2009 Generální státní zastupitelství v Mnichově. O tento souhlas následně opřel policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání. S tímto postupem však stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť Generální státní zastupitelství v Mnichově není orgánem, který by takový souhlas mohl poskytnout. Takovým orgánem je ve smyslu § 406 odst. 1 písm. f) trestního řádu Vrchní zemský soud v Mnichově (Oberlandesgericht München). Tento soud totiž předával stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody na základě svého rozhodnutí ze dne 2. 4. 2008. To vyplývá i z přípisu Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 19. 1. 2009, dle kterého státní zástupce Generálního státního zastupitelství v Mnichově, Dr. Ettenhofer, sdělil telefonicky státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Plzni, že "zhruba před týdnem zaslal žádost Okresního soudu Plzeň - město o vydání dodatečného souhlasu s trestním stíháním stěžovatele pro skutky spáchané 9. 12. 2007 v Plzni soudu v Mnichově". Stěžovatel je přesvědčen, že Generální státní zastupitelství v Mnichově je pouze orgánem, který Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově podává návrh na udělení dodatečného souhlasu. Není oprávněno samo takovýto souhlas poskytnout. Trestní stíhání bylo zahájeno na základě souhlasu k tomu nepříslušného orgánu a je proto dle § 11 odst. 1 písm. c) trestního řádu nepřípustné.

S ohledem na uvedené je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ustavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.

Stěžovatel zároveň požádal o to, aby bylo postupováno podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy aby se Ústavní soud usnesl na tom, že věc je naléhavá a neřídil se pořadím, v němž mu jednotlivé návrhy došly. Naléhavost věci spatřuje ve skutečnosti, že díky nezákonnému trestnímu stíhání byl vzat dne 29. 1. 2009 do vazby.

II.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Policie poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužila.

Státní zastupitelství uvedlo, že trestní stíhání stěžovatele bylo poprvé zahájeno dne 14. 5. 2008. Usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo dne 18. 11. 2008 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň-město jako nezákonné zrušeno, a to z toho důvodu, že obviněný byl předán do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody ze Spolkové republiky Německo, přičemž posuzované trestní stíhání bylo zahájeno bez toho, že by se obviněný vzdal práva na uplatnění zásady speciality. Po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání převzalo věc k výkonu dozoru Krajské státní zastupitelství v Plzni. V souladu s § 406 odst. 3 trestního řádu podalo návrh Okresnímu soudu Plzeň-město, aby od Generálního (Vrchního) státního zastupitelství (Generalstaatsanwaltschaft München) vyžádal souhlas s trestním stíháním R. K. pro trestné činy, pro které mělo být zahájeno trestní stíhání. Okresní soud Plzeň-město na základě tohoto návrhu zaslal dne 10. 12. 2008 Generálnímu státnímu zastupitelství v Mnichově žádost o poskytnutí souhlasu s trestním stíháním pro uvedené trestné činy. Důvodem, proč byla žádost adresována právě Generálnímu státnímu zastupitelství v Mnichově a nikoli Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově, byla skutečnost, že obviněný byl do České republiky vydán k výkonu trestu ve věci Okresního soudu Strakonice sp. zn. 18 T 18/2007 právě zmíněným orgánem, t. j. Generálním státním zastupitelstvím v Mnichově, a to sdělením ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. Ausl. 126/2008. Žádosti Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 12. 2008 bylo po zaslání doplňujících materiálů vyhověno dne 27. 1. 2009, když Generální státní zastupitelství v Mnichově přípisem pod sp. zn. 15 Ausl. A 2/2009 sdělilo, že se uděluje souhlas s trestním stíháním R. K. pro předmětné trestné činy uvedené v žádosti Okresního soudu Plzeň-město.

Podle § 406 odst. 1 písm. f) trestního řádu platí, že osobu, která byla předána z jiného členského státu, lze stíhat, omezit na její osobni svobodě či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, jestliže příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před předáním. Jak je z výše uvedeného zřejmé, orgánem, který osobu předal k výkonu trestu do České republiky, bylo Generální státní zastupitelství v Mnichově a tento orgán také vyslovil souhlas se stíháním obviněného pro nyní posuzované další trestné činy. Bylo tedy postupováno plně v souladu s ustanovením § 406 odst. 1 písm. f) trestního řádu. V tomto směru je pro české orgány bezvýznamné, jaká procedura tomu v předávajícím státu předcházela, to je čistě věc vnitrostátní úpravy SRN. Skutečnost, že o souhlasu s předáním byly české orgány vyrozuměny Generálním státním zastupitelstvím v Mnichově, vůbec nevylučuje, že o přípustnosti předání mohl předtím rozhodnout Vrchní zemský soud v Mnichově. Vždyť i česká právní úprava vydání (i když v posuzováním případě nejde o vydání, ale o předání mezi členskými státy EU) v § 397 trestního řádu předpokládá, že o přípustnosti vydání rozhoduje krajský soud a teprve poté dle § 399 trestního řádu vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Je tedy dost dobře možné, že podobná právní úprava platí v SRN pro případ předání mezi členskými zeměmi EU s tím rozdílem, že předání po soudním rozhodnutí nepovoluje soud, ale generální státní zastupitelství. O tom svědčí i obsah telefonického rozhovoru, který uskutečnil státní zástupce se státním zástupcem Generálního státního zastupitelství v Mnichově dne 19. 1. 2009 (úřední záznam o telefonickém hovoru přiložen), ze kterého vyplývá, že tamní státní zastupitelství zaslalo žádost o souhlas s trestním stíháním soudu v Mnichově. I z obhájcem předložené části rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 10. 4. 2008 (první list tohoto usnesení obhajoba předložila jako přílohu k žádosti o propuštění z vazby ze dne 24. 3. 2009) je zřejmé, že toto časově předcházelo sdělení Generálního státního zastupitelství v Mnichově o souhlasu s předáním obviněného (toto je ze dne 14. 4. 2008). Zmíněné Rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 10. 4. 2008 nebylo ve věci Okresního soudu Strakonice sp. zn. 18 T 18/2007 českým orgánům vůbec zasláno, souhlas s předáním udělilo Generální státního zastupitelství v Mnichově a jiné dokumenty z německé strany nebyly zaslány. V každém případě za podstatné z hlediska řešené otázky nutno považovat to, že souhlas s stíháním obviněného pro předmětný trestný čin udělil českým orgánům stejný orgán, který obviněného do České republiky předal k výkonu trestu. Českým orgánům činným v trestním řízení zásadně nepřísluší posuzovat zákonnost postupu orgánů Spolkové republiky Německo a zpochybňovat oprávnění daného orgánu k předání osoby do ciziny a k udělení souhlasu se stíháním pro další trestný čin. Vzhledem k tomu, že souhlas v obou případech udělil jeden a tentýž orgán, není k těmto pochybnostem ostatně ani žádný rozumný důvod.

Státní zastupitelství proto považuje uplatněnou námitku za nedůvodnou a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

K vyjádření státního zastupitelství zaslal stěžovatel repliku. V ní zdůraznil, že na důvodnosti podané ústavní stížnosti trvá. Státní zastupitelství v Mnichově není tím justičním orgánem SRN, který by byl oprávněn rozhodovat o vydání českého občana k výkonu trestu do České republiky a následně udělovat dodatečný souhlas s jeho trestním stíháním pro další trestné činy. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z německého zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, a to konkrétně z jeho § 13 - věcná příslušnost. Ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona zní následujícím způsobem: "Soudní rozhodnutí s výjimkou § 21, 22 a 39 odst. 2 tohoto zákona vydává Vrchní zemský soud. Proti rozhodnutí Vrchního zemského soudu není odvolání přípustné." V § 13 odst. 2 tohoto zákona je uvedeno následující: "Státní zastupitelství při Vrchním zemském soudu připravuje rozhodnutí o vydání a provádí povolené vydání osoby." Pro úplnost lze dodat, že zmíněná ustanovení § 21, 22 a 39 odst. 2 tohoto zákona, která mají být výjimkou z výše uvedeného, se týkají jednak řízení po zadržení z důvodu vydání příkazu ke vzetí do vydávací vazby a dále zabrání věci a prohlídky zadrženého.

Z písemností, které jsou obsaženy ve spise a na které státní zastupitelství odkazuje, je zřejmé pouze to, že Generální státní zastupitelství v Mnichově je orgánem, který zajišťuje komunikaci s justičními orgány České republiky v těchto záležitostech. Stěžovateli není známo to, z jakého důvodu není ve spise Okresního soudu Strakonice sp. zn. 18 T 18/2007 založeno předmětné nejzásadnější rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Mnichově, na základě kterého byl obviněný vydán k výkonu trestu do České republiky.

Stěžovatel rovněž namítá, že oba faxové přípisy Generálního státního zastupitelství v Mnichově, jak ze dne 14. 4. 2008, tak ze dne 27. 1. 2009, nemají žádnou formu rozhodnutí, natož pak, aby jednoznačně hovořily o tom, že je stěžovatel předáván do České republiky, respektive že je udělován dodatečný souhlas s jeho trestním stíháním jednoznačně identifikovatelným rozhodnutím. Stěžovatel je toho názoru, že jestliže soudy v České republiky adresovaly své žádosti Generálnímu státnímu zastupitelství v Mnichově, tak tento orgán z tohoto důvodu na tyto žádosti odpovídal.

Pro odstranění všech pochyb ohledně toho, který z justičních orgánů SRN je příslušný k těmto rozhodnutím, navrhuje stěžovatel, aby si Ústavní soud vyžádal stanovisko z Policejního presidia České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce, Národní centrály SIRENE, P.O.Box 62/MPS, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, tel. č. 974834210. Tento odbor zajišťuje mezinárodní kontakt justičních orgánů.

III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od státního zastupitelství spisový materiál vztahující se k předmětnému procesnímu postupu. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle § 406 odst. 1 trestního řádu osobu, "která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána; to neplatí, jestliže (...) příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním. Pokud takový souhlas chybí, dle odst. 3, "podá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu žádost o souhlas se stíháním pro jiné trestné činy."

Citovaná právní úprava představuje zakotvení zásady speciality, která patří mezi základní principy daného řízení. Zásada speciality vyplývá ze suverenity státu, který poskytuje osobám zdržujícím se na jeho území ochranu, která může být omezena pouze stanoveným způsobem (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005 str. 2534 II. dílu). Stát předávající tuto osobu druhému státu se vzdává své trestní jurisdikce ve prospěch tohoto druhého státu, který ovšem může předanou osobu postihnout jen právě v tom rozsahu, v jakém se první stát své jurisdikce vzdal.
V projednávané věci má Ústavní soud za podstatné, že orgán předávajícího státu jednoznačně vyjádřil souhlas s trestním stíháním stěžovatele pro předmětnou trestnou činnost. Stěžovatel tvrdí, že tento souhlas byl vydán jiným orgánem předávajícího státu, než jak by tomu mělo dle vnitrostátních předpisů předávajícího státu být. Ústavní soud však má za to, že tuzemským orgánům činným v trestním řízení vůbec nenáleží se v tomto směru se zněním cizozemské procesní normy seznamovat, interpretovat ji a zkoumat soulad postupu předávajícího státu s ní. I kdyby skutečně udělením předmětného souhlasu cizozemský orgán vykročil z mezí daných svými procesními předpisy, jedná se o interní věc předávajícího státu, kterou tuzemské orgány nemohou hodnotit.

Ústavní soud se tedy ztotožňuje s názorem státního zastupitelství, že českým orgánům činným v trestním řízení zásadně nepřísluší posuzovat zákonnost postupu orgánů Spolkové republiky Německo a zpochybňovat jejich oprávnění k předání osoby do ciziny a k udělení souhlasu se stíháním pro další trestný čin. Pokud stěžovatel s postupem cizozemského státního zastupitelství nesouhlasí a chce si na něj stěžovat, může zvážit procesní možnosti, jaké mu k tomu poskytuje právní řád předávajícího státu.

Stěžovatelovu návrhu, aby bylo vyžádáno stanovisko z Policejního presidia České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce, Ústavní soud nevyhověl, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, zodpovězení stěžovatelem navrhovaného dotazu by nemohlo mít vliv na závěr o důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 510/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies