I. ÚS 1057/08

05. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti ALVARAK GROUP a. s., se sídlem v Plané nad Lužnicí, Kanadská 775, IČ 25152700, zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 3. 2008, čj. 15 Co 156/2008-57, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se zamítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž krajský soud jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice částku 50 000 Kč na soudním poplatku. Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za účelové, formalistické a spatřuje v něm projevy libovůle. Soud I. stupně totiž dle tvrzení stěžovatele nařídil výkon rozhodnutí, který již v den jeho rozhodování nebyl přípustný. Stěžovatel se dle svého vyjádření proti tomuto rozhodnutí neodvolával, neboť mu neukládalo povinnost hradit jakékoliv náklady řízení. Po zjištění nepřípustnosti soud I. stupně výkon rozhodnutí zastavil, žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, a stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice částku 503 Kč jako odměnu ustanoveného znalce. Z důvodu nepatrnosti této částky se ani proti tomuto rozhodnutí nebránil stěžovatel odvoláním. Teprve po pravomocném skončení řízení vyměřil soud stěžovateli poplatek. Ačkoliv byl stěžovatel - dle svého mínění - v řízení úspěšný, nemůže již nárokovat zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši soudního poplatku, protože řízení již bylo pravomocně skončeno. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že pro vyměření soudního poplatku nebyly naplněny předpoklady § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (za vyhovění návrhu nelze brát situaci, kdy byl výkon rozhodnutí posléze zastaven; nebyla splněna ani podmínka, že stěžovatel nesmí mít proti vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení, neboť soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal pouze proto, že jim žádné náklady nevznikly). Kdyby soud I. stupně uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek již v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, podal by stěžovatel odvolání; při absenci tohoto výroku však stěžovatel neměl důvod vynakládat náklady na odvolání proti tomuto rozhodnutí. Popsaným postupem byla porušena práva strěžovatele garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Ve vyjádření uvedl, že zákonou podmínku "vyhovění návrhu oprávněného" je nutno posuzovat ve vztahu k rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, a nikoliv ve vztahu k důvodům zastavení výkonu, jak činí stěžovatel. Nic přitom stěžovateli nebránilo, aby proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal odvolání; stěžovatel tak však nepostupoval a usnesení o nařízení výkonu nechal nabýt právní moci. Pak ale nelze dospět k jinému závěru, než že návrhu bylo vyhověno. Argumentace stěžovatele, že neměl důvod vynakládat náklady na odvolání, je zjevně účelová, neboť by z ní vyplývalo, že povinnému nezáleželo na tom, že dochází k postižení nemovitosti v jeho vlastnictví výkonem rozhodnutí, který považoval za nepřípustný. Krajský soud nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatele, že nebyla splněna podmínka, že povinný nemá proti oprávněnému právo na náhradu nákladů řízení. I tuto podmínku je nutno vztahovat k nařízení výkonu rozhodnutí, což je v souladu i s § 4 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích. Jelikož návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí bylo vyhověno, měl dle § 270 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení oprávněný, a nikoliv povinný. Navíc okresní soud při zastavení výkonu rozhodnutí nedospěl k závěru o procesním zavinění oprávněného, a povinnost k úhradě nákladů státu uložil povinnému (ani proti tomu se stěžovatel nebránil). Není pravdou, že krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení revidoval právní názor okresního soudu stran tohoto zavinění; pouze se v obecné rovině vyjádřil k situaci, kdy by procesní zavinění na zastavení řízení bylo na straně oprávněného. Jestliže soud I. stupně při splnění podmínek § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích opomenul o povinnosti k úhradě soudního poplatku rozhodnout, pak ve smyslu § 13 odst. 1 téhož zákona bylo jeho povinností soudní poplatek dodatečně vyměřit, a to i po provomocném zastavení výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel se v replice se závěry krajského soudu neztotožnil, neboť názor, že pro úspěch v exekučním řízení je relevantní pouze nařízení výkonu rozhodnutí, se nachází ve zřejmém rozporu s § 271 o. s. ř. V dané věci by měl povinný (stěžovatel) zcela jistě mít právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení musel být zastaveno (pozn. ÚS: zastaven byl výkon rozhodnutí, nikoliv řízení) z důvodu, že oprávněný podal návrh neoprávněně; proto nebyla splněna podmínka stanovená v § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Dále stěžovatel opakuje část argumentace uvedenou již v ústavní stížnosti a dodává, že nastal odůvodněný případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhuje proto nejen zrušení napadeného usnesení, ale rovněž přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud zjistil ze spisu následující skutečnosti:

Okresní soud v Táboře (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 2. 3. 2007, čj. 9 E 1/2007-41, nařídil podle vykonatelných výkazů nedoplatků Finančního úřadu v Táboře k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 9 068 697,80 Kč výkon rozhodnutí prodejem blíže specifikovaných nemovitostí povinného (stěžovatele); stěžovateli dále zakázal nemovitost převést na jiného nebo ji zatížit a uložil mu, aby do 15 dnů soudu oznámil, kdo má k nemovitosti předkupní právo; rovněž vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesením ze dne 30. 10. 2007, čj. 9 E 1/2007-46, soud I. stupně výkon rozhodnutí zastavil, stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice částku 503 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesením ze dne 9. 1. 2008, čj. 9 E 1/2007-51, uložil soud I. stupně stěžovateli povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 50 000 Kč.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 3. 2008, čj. 15 Co 156/2008-57, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění dospěl odvolací soud k závěru, že byly splněny podmínky předepsané § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Podmínka, že soud návrhu oprávněného vyhověl, je splněna v řízení o výkon tím, že soud vyhoví návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí; k tomu došlo usnesením soudu I. stupně ze dne 2. 3. 2007 a jelikož žádný z účastníků nepodal odvolání, nabylo toto usnesení právní moci dne 28. 3. 2007. Z odůvodnění usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyplývá, že oprávněný měl dle § 270 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí, neboť jeho návrhu bylo vyhověno, a proto je splněna i podmínka, dle níž povinný (stěžovatel) neměl právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně proto měl už v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí uložit stěžovateli povinnost k úhradě soudního poplatku. Pokud se tak nestalo, soud I. stupně v souladu s § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích stěžovateli poplatek správně dodatečně vyměřil. Stěžovatel má pravdu pouze v tom, že výkon rozhodnutí byl zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto, že ještě před podáním návrhu na výkon rozhodnutí byl vydán exekuční příkaz k prodeji shodných nemovitostí povinného. Je však třeba si uvědomit, že pokud by soud I. stupně rozhodl v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí o povinnosti stěžovatele k úhradě soudního poplatku (jak správně měl) a toto usnesení nabylo právní moci, nic by na povinnosti k úhradě soudního poplatku nezměnilo ani následné zastavení výkonu rozhodnutí. Zároveň je třeba odlišovat otázku úhrady soudního poplatku ve vztahu ke státu od náhrady nákladů řízení mezi účastníky. Pokud by povinnému byla uložena povinnost k úhradě soudního poplatku vůči státu v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a následně došlo k zastavení výkonu pro procesní zavinění na straně oprávněného, vzniklo by povinnému právo na náhradu nákladů řízení podle § 271 o. s. ř., včetně náhrady za soudní poplatek. Jelikož však v dané věci byl výkon rozhodnutí pravomocně zastaven a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nepřichází již ve vztahu mezi účastníky žádné rozhodování o náhradě nákladů řízení v úvahu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Z § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že soudní poplatek lze vyměřit nejpozději do uplynutí tří let od konce roku, v němž se stal splatným. Poplatek je dle § 7 odst. 1 téhož zákona splatný vznikem poplatkové povinnosti, k čemuž v souladu s § 4 odst. 1 písm. a) citovaného zákona dochází podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Dne 10. 1. 2007 se stala poplatková povinnost splatnou; je proto zřejmé, že poplatková povinnost byla - byť dodatečně - vyměřena v uvedené tříleté lhůtě.

Při posuzování otázky, komu měla být povinnost zaplatit soudní poplatek uložena, je zapotřebí vyjít z první věty § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Dle tohoto ustanovení platí, že "[j]e-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen." Výklad tohoto ustanovení, podaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k ústavní stížnosti, je věcně správný a Ústavní soud na něj v podrobnostech odkazuje. Nad jeho rámec Ústavní soud dodává, že celou situaci zapříčinil stěžovatel sám svým liknavým postupem: přestože se mohl bránit odvoláním jak proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, tak i proti nákladovému výroku v usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, neučinil tak, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Tvrzení, že se proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jímž byly postiženy jeho nemovitosti, nebránil, protože při absenci výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek "neměl stěžovatel důvod vynakládat náklady na odvolání proti tomuto rozhodnutí", se Ústavnímu soudu jeví ve shodě s odvolacím soudem jako zcela účelové a nepřesvědčivé, neboť z něj plyne, že stěžovateli mělo být - na rozdíl od otázky úhrady soudního poplatku - zcela lhostejné, zda budou jeho nemovitosti výkonem rozhodnutí postiženy, či nikoliv. I zde proto platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy že si každý má střežit svá práva. Stěžovatel tak neučinil, a proto ponese následky své nečinnosti.

Rozhodoval-li soud I. stupně v souladu s § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích o dodatečném vyměření soudního poplatku, dělo se tak v situaci, kdy zde bylo pravomocné rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, dle nějž žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení. V důsledku právní moci tohoto usnesení si odvolací soud otázku úspěchu ve věci a náhrady nákladů ani nemohl sám posoudit jinak, ale byl tímto rozhodnutím vázán; z něj bezpochyby plyne, že obě podmínky, jež stěžovatel zpochybňuje, ve skutečnosti splněny jsou: oprávněný měl ve věci úspěch (tj. uspěl s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí) a povinný (stěžovatel) proti němu právo na náhradu nákladů řízení neměl. V této souvislosti není důvodný ani poukaz stěžovatele na § 271 o. s. ř., dle nějž je soud povinen při zastavení výkonu rozhodnutí o nákladech provádění výkonu rozhodnout podle toho, z jakých důvodů k zastavení exekuce došlo: jednak proto, že podle tohoto ustanovení posoudil náhradu nákladů řízení soud I. stupně v usnesení o zastavení řízení a dospěl k závěru, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá; dále z toho důvodu, že při rozhodování o povinnosti zaplatit soudní poplatek státu jde o vztah mezi státem a účastníkem, a nikoliv o otázku náhrady nákladů řízení mezi účastníky navzájem (na což dopadá § 271 o. s. ř.).

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na neúspěch stěžovatele Ústavní soud zamítl jeho návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. srpna 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1057/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies