III. ÚS 714/06

05. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Města Rakovníku, Husovo nám. 27, 269 18 Rakovník, právně zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze, Maiselova 15, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 9. 2004 č. j. 6 C 630/2001-281, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004 č. j. 28 Co 485/2004-298, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006 č. j. 22 Cdo 659/2005-326, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení a Tělocvičné jednoty Sokol Rakovník, se sídlem Rakovník, Heroldova 659, právně zastoupené JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou se sídlem v Lužné, Za Školou 588, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva garantovaného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 630/2001, domáhala se vedlejší účastnice (v původním řízení žalobkyně) Tělocvičná jednota Sokol Rakovník žalobou "o splnění povinnosti odpovídající věcnému břemeni" podanou uvedenému soudu dne 29. 8. 2001, aby obecný soud stěžovateli (tzn. Městu Rakovník, v původním řízení žalovanému) uložil povinnost (zkráceně řečeno) strpět práva odpovídající věcnému břemeni spočívajícímu v bezplatném a trvalém užívání budovy čp. 733 - tzv. sokolovny v Rakovníku II. ve prospěch vedlejší účastnice, a aby v souvislosti s tím uložil stěžovateli povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku předat vedlejší účastnici klíče od uvedené budovy a umožnit jí výkon uvedeného práva, odpovídajícího věcnému břemeni. Vedlejší účastnice v citované žalobě odkázala na pravomocné rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 33 Cm 84/92-55 a Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 176/96-72, kterými bylo stěžovateli jako vlastníku podle platných předpisů uloženo uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o navrácení majetkových práv k uvedené budově (tzv. sokolovně) a ke stavební parcele p. č. 1136 v Rakovníku, spočívajících v bezplatném užívání, a to v rozsahu, jak je v citovaných rozsudcích uvedeno. Vedlejší účastnice v žalobě dále poukázala na to, že stěžovatel s ní ve stanovené lhůtě uvedenou dohodu neuzavřel, a proto vedlejší účastnice Katastrálnímu úřadu v Rakovníku předložila dohodu, v níž prohlášení vůle stěžovatele nahradil pravomocný rozsudek soudu, a katastrální úřad na tomto základě zapsal do katastru výše uvedené věcné břemeno.

O citované žalobě Okresní soud v Rakovníku rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 9. dubna 2003 č. j. 6 C 630/2001-177, kterým návrhu vedlejší účastnice částečně vyhověl a částečně jej zamítl. Tento rozsudek byl posléze zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 č. j. 28 Co 241/2003-209 a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Soud prvého stupně rozhodl ve věci znovu, tentokrát v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 1. 9. 2004 č. j. 6 C 630/2001-281. Výrokem pod bodem I. nalézací soud rozhodl, že "žalovaný (tzn. stěžovatel) je povinen vydat k trvalému a bezplatnému užívání žalobci (tzn. vedlejší účastnici) budovu v části obce Rakovník II čp. 733 na st. p. č. 136 s pozemkem p. č. 1136, vše v obci a k. ú. Rakovník. Žalovaný je povinen vydat žalobci klíče od budovy čp. 733 v obci Rakovník a k. ú. Rakovník, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí". Okresní soud dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2004 potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně s tím, že "výrok ve věci samé správně zní tak, že žalovaný je povinen strpět trvalé a bezplatné užívání budovy v části obce Rakovník II, čp. 733 na st. p. č. 1136 s pozemkem p. č. 1136, vše v obci a katastrálním území Rakovník, žalobkyní a dále je povinen vydat žalobkyni klíče od budovy čp. 733 v obci Rakovník II, k. ú. Rakovník", a to do tří dnů od právní moci citovaného rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ještě dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele zamítl dle § 243b odst. 2 o. s. ř.


II.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel označil rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího za nesprávná, neboť obecné soudy se dle názoru stěžovatele náležitě nezabývaly skutečností, že stěžovateli je bez dalšího ukládáno strpět bezplatně a trvale užívání jeho nemovitostí, čímž je dle stěžovatele právo odpovídající věcnému břemeni de facto stavěno nad právo vlastnické. Stěžovatel poukazuje na to, že za současného stavu o své nemovitosti pouze pečuje tak, aby byly provozuschopné, vůbec je však nesmí využívat, a není mu ani poskytována žádná náhrada ani podíl na udržování nemovitostí. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů, podle níž mu jako vlastníkovi zůstalo právo dispozice s uvedenými nemovitostmi, a že právo odpovídající věcnému břemeni bylo založeno smluvně - dohodou již z roku 1913. Dle stěžovatele si za současného stavu nelze jakékoli využití jeho vlastnického práva představit, neboť stěžovatel uvedené nemovitosti jen stěží prodá, pronajme či jinak s nimi naloží. Nelze navíc hovořit o smluvním podkladu předmětných práv, neboť tato práva byla vedlejší účastnici navrácena v rámci restituce. Stěžovatel je přesvědčen, že situace, která v popsaném případě nastala, neodpovídá současným právním principům, neboť vlastník majetku je omezen ve výkonu svého vlastnického práva natolik, že jeho majetek bez odpovídající náhrady užívá někdo jiný.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že se vedlejší účastnice v původním řízení domáhala rozhodnutí o tom, že stěžovatel je povinen strpět užívání svých nemovitostí, na základě rozsudků vydaných v restitučním řízení, v němž se vedlejší účastnice domohla navrácení majetkových práv (odpovídajících užívání dotčených nemovitostí) na Tělovýchovné jednotě Lokomotiva Rakovník. V restitučním řízení byla uvedená práva vedlejší účastnici navrácena dle stavu ke dni 31. 3. 1948. Stěžovatel zdůrazňuje, že k uvedenému datu neměl on, ani jeho právní předchůdce, uzavřenu žádnou dohodu o výkonu práva požívacího (či jiného práva obdobného právu věcného břemene) se sokolskou organizací v Rakovníku, tedy s vedlejší účastnicí ani s žádným jejím právním předchůdcem. Stěžovatel namítá, že k uvedenému datu nebyl ani vlastníkem nemovitostí, o něž se jedná. To dokládá podrobným výkladem o vývoji majetkových práv k uvedeným nemovitostem od roku 1913 až do roku 1955, kdy bylo zrušeno "Družstvo pro zbudování tělocvičny Sokolu rakovnickému". Toto družstvo (které zaniklo bez právního nástupce), a nikoli stěžovatel, bylo skutečným vlastníkem uvedených nemovitostí v roce 1948. Z tohoto důvodu se dle stěžovatele vedlejší účastnice na něm nyní nemůže domáhat práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě smlouvy z roku 1913.

III.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a rovněž spis vedený u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 630/2001. Vyjádření obecných soudů byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na obsah napadených rozhodnutí. Vedlejší účastnice se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila k ústavní stížnosti obsáhleji. Vedlejší účastnice poukázala na zápis v pozemkové knize se vkladem vlastnického práva k předmětným nemovitostem výše uvedenému Družstvu ke dni 15. 4. 1913. Současně bylo řádně zaknihováno i právo věcného břemene ve prospěch vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice s odkazem na články příslušné smlouvy z r. 1913 zdůrazňuje, že právo věcného břemene bezplatného užívání zatěžuje každého vlastníka předmětných nemovitostí. K argumentaci stěžovatele vedlejší účastnice namítá, že datum 31. 3. 1948 má právní význam toliko pro posouzení, zda navrácená majetková hodnota vedlejší účastnici jako oprávněné k tomuto datu svědčila. Skutečnost, že stěžovatel v uvedené době nebyl vlastníkem daných nemovitostí, je tudíž irelevantní. Vedlejší účastnice dále odkázala na dohodu mezi ní a stěžovatelem ze dne 15. 3. 2005, označenou OSM-83/2005, s dodatkem ze dne 31. 10. 2006, včetně provozovatelské smlouvy označené OSM 82/2005. Z uzavřených dohod je dle vedlejší účastnice patrno, že Tělovýchovná jednota Sokol Rakovník užívá předmětné nemovitosti jen velmi omezeně a hradí alikvotně úhradu nákladů spojených s užíváním. Sokolovna je v dopoledních hodinách zcela k dispozici školám, které hradí stěžovateli nájem za užívání. Vedlejší účastnice upozorňuje na to, že stěžovatel pronajímá prostory přilehlé k tzv. sokolovně podnikatelským subjektům.

Tato vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel ve své replice setrval na svých námitkách. K vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že výše zmíněná dohoda z roku 2005 je věcí mezi účastníky a merita ústavní stížnosti se nijak netýká.

IV.

Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. již nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný v databázi NALUS). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V projednávané věci Ústavní soud v postupu obecných soudů takováto pochybení neshledal.

Ústavní soud v projednávané věci především konstatuje, že argumentace stěžovatele, uplatněná v ústavní stížnosti a v následné replice na vyjádření účastníků, do značné míry nerozlišuje mezi výsledkem původního řízení podle zákonů restitučních, v němž došlo k navrácení majetkového práva vedlejší účastnici, a mezi vymezením povinností stěžovatele jako vlastníka předmětné nemovitosti, jež tomuto právu odpovídají. Předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí byla toliko záležitost uvedená jako druhá v pořadí.

Ústavní soud, stejně jako soudy obecné v původním řízení, tudíž vycházel ze závěrů vyjádřených v rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. února 1996 č. j. 33 Cm 84/92-55, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1996 č. j. 11 Cmo 176/96-72. Tato rozhodnutí byla vydána s odkazem na příslušná ustanovení zák. č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb. Obecné soudy přitom v restituční věci postupovaly podle zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. Podle těchto předpisů byla Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím navrácena majetková práva, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb., č. 68/1956 Sb., a to dle stavu ke dni 31. 3. 1948. Předpokladem navrácení majetkových práv bylo uplatnění nároků u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. v termínu do 31. 12. 1991, přičemž povinná organizace měla s oprávněnou organizací za splnění všech zákonných podmínek povinnost uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv (viz § 3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb.).

Podle pravomocných rozhodnutí obecných soudů v restituční věci (tj. rozsudků Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 33 Cm 84/92-55 a Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 176/96-72), tak měla právní předchůdkyně stěžovatele, Tělovýchovná jednota Lokomotiva Rakovník uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o navrácení majetkových práv spočívajících v trvalém bezplatném užívání tam uvedených nemovitostí v rozsahu zřízeném smlouvou sepsanou notářem Ferdinandem Ruthem v Rakovníku pod č. j. 7482 n. r. dne 26. 3. 1913 a zapsaném ve vložce pozemkové knihy, bod B 6, pro katastrální území Rakovník. Uvedená majetková práva na vedlejší účastnici měla přejít zápisem do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Rakovníku, k čemuž posléze došlo, když právní předchůdkyně stěžovatele nesplnila povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí uvedenou dohodu do 30 dnů od právní moci citovaných rozhodnutí v restituční věci a prohlášení vůle vlastníka nemovitostí nahradil citovaný pravomocný rozsudek soudu. Jak se podává ze spisového materiálu, stal se posléze vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy stěžovatel.

Z uvedeného považuje Ústavní soud za dostatečně patrné, že v restitučním řízení došlo k navrácení majetkových práv vedlejší účastnici právě v tom rozsahu, který ji přiznávala smlouva z roku 1913, na niž výše citované rozsudky obecných soudů odkazují. Řízení, z nějž vzešlo napadené rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 6 C 630/2001 a rozhodnutí na ně navazující, se týkalo pouze výkladu této smlouvy, přičemž rozhodující je zde skutečná vůle tehdejších smluvních stran, nikoli hodnocení právního vztahu z hlediska stěžovatele jako nového vlastníka, který věcným břemenem zatížené nemovitosti nabyl cestou darování. Obecné soudy přitom správně vycházely z předpisů platných v době, kdy byla uvedená smlouva uzavřena, a z jejich ustáleného historického výkladu. Jiný postup, např. určitým způsobem upravující obsah práv a povinností stran s ohledem na znění právní úpravy dnes platné (viz zejm. ust. § 151n odst. 3, § 151p odst. 3 obč. zák.) či s ohledem na modernější teoretické pojetí práv k věci cizí, by byl popřel smysl majetkové restituce dle výše citovaných zákonů.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto relevantní toliko otázka, zda se obecné soudy při zjišťování obsahu práv a povinností vyplývajících z citované smlouvy nedopustily interpretačního excesu, který by znamenal zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud při interpretaci práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny vychází mimo jiné z toho, že vlastník požívá zároveň smluvní volnosti. Vlastníkovi tudíž nemůže být z hlediska ústavněprávních mantinelů bez dalšího bráněno v tom, aby předmět vlastnictví zatížil věcným břemenem až do té míry, že si ponechá jen vlastnictví holé (nuda proprietas), takže mu svědčí jen právo nemovitou věc převést na jiného, popř. ji zatížit zástavním či jiným věcným právem. Na výkon takto smluvně založeného práva k věci cizí (a jemu odpovídajících dobrovolně převzatých závazků vlastníka) proto nelze bez dalšího hledět jako na zásah do jeho základního práva na majetek (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 499/98, III. ÚS 77/97, obě dostupná v databázi NALUS).

V projednávané věci je z výše citované smlouvy z roku 1913 patrné, že šlo o věnovací listinu, jíž obec tehdejšího královského města Rakovníku chtěla vytvořit co nejlepší podmínky pro budoucí činnost tělocvičné jednoty Sokol Rakovnický (tedy vedlejší účastnice). Za účelem zbudování tělocvičny Sokola bylo založeno výše zmíněné Družstvo (právní předchůdce stěžovatele), jemuž obec věnovala příslušné stavební pozemky. Družstvo se smluvně zavázalo k tomu, že tělocvičnu vystaví, bude ji udržovat a poskytne ji se vším příslušenstvím tělocvičné jednotě Sokol, aby "trvale sloužila pouze jejím účelům". Sama obec nesledovala zisk jakékoli protihodnoty, jednalo se o krok ryze dobročinný, sledující kulturně-vlastenecké a osvětové cíle. Zřízené družstvo, které mělo fakticky charakter sesterské organizace Sokola, bylo (zkráceně řečeno) v roce 1955 zrušeno a vlastnické právo k nemovitosti přešlo nejprve na stát a posléze na Tělovýchovnou jednotu Lokomotiva (dříve Spartak), která nemovitost darovala stěžovateli.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích text smlouvy z r. 1913 interpretovaly tak, že smlouvou byla založena tzv. služebnost požívací podle ust. § 509 tehdy platného obecného zákoníku občanského, přičemž tato služebnost znamená, že uživatel může užívat cizí věc beze všeho omezení. Obecné soudy s ohledem na čl. III. smlouvy konstatovaly, že majitel nemovitosti měl sice právo propůjčit prostory tělocvičny za náhradu jiným subjektům, avšak jen za "naprostého šetření zájmů a snah tělocvičné jednoty Sokol Rakovnický". Na základě toho obecné soudy uložily stěžovateli povinnost strpět trvalé a bezplatné užívání předmětných nemovitostí vedlejší účastnicí a předat jí příslušné klíče (srov. platné ust. § 151n odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku).

Tomuto výkladu obsahu práv a povinností, vyplývajících ze zaknihovaného majetkového práva k věci cizí, jež vedlejší účastnici historicky náleželo a k jehož navrácení došlo v rámci restitucí, k němuž dospěly obecné soudy, nelze z hlediska kautel práva ústavního a základních práv stěžovatele cokoli vytknout.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 714/06, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies