I. ÚS 566/07 - Ke zpětné účinnosti práva v důsledku změny judikatury; k souběhu určovací žaloby a restituční žaloby

05. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Posouzení otázky, zda převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy lze zahrnout pod převzetí nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), či nikoliv, je věcí obecných soudů a samo o sobě postrádá ústavní rozměr. Je však porušením práva na přístup k soudu, dojde-li v důsledku změny judikatury ohledně této otázky (převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy se pod citované ustanovení nejprve nepočítalo, po mnoha letech jeho účinnosti naopak ano) k odnětí jakékoliv reálné možnosti ochrany vlastnického práva, a tím i k denegationis iustitiae.

Taková situace nastala i v souzené věci, v níž stěžovatel původně v restitučním řízení uplatňoval jako důvod mimo jiné také absolutní neplatnost kupní smlouvy, avšak tímto důvodem se správní orgán nezabýval, neboť podle tehdy zastávané interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě pod převzetí věci bez právního důvodu převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy nepatřilo. Stěžovatel o absolutní neplatnost kupní smlouvy posléze opřel žalobu na určení vlastnictví, jíž soud prvního stupně i soud odvolací nejprve přisvědčily. Dovolací soud však rozhodl již na základě podstatně odlišných právních názorů. Podle nich jednak převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy bylo možno pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě podřadit, a jednak, bylo-li možno žádat vydání nemovitosti podle restitučních předpisů, byla tím také vyloučena ochrana vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby nebo reivindikace. Z toho obecné soudy dovodily, že stěžovatel se nemohl domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou, neboť byl naplněn restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Tím se dle mínění Ústavního soudu stěžovatel ocitl v bludném kruhu, z něhož nemá žádné východisko a který byl zapříčiněn především změnou judikatury. V takovém případě lze jedinou možnost reálné ochrany vlastnického práva zjednat pouze tak, že obecné soudy věcně projednají žalobu na určení vlastnictví.

Tímto závěrem nejsou jakkoliv dotčeny právní názory vyslovené ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Účelem citovaného stanoviska je vyloučit obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství prostřednictvím žalob na určení vlastnického práva. Tam, kde určovací žaloba k obcházení restitučních předpisů neslouží, nelze její použití apriori vyloučit; to platí především pro případ, kdy v důsledku změn interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě by jinak bylo porušeno právo na přístup k soudu a spravedlivý proces jako celek.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 05.08.2009 sp. zn. I. ÚS 566/07)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. G. S. proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. března 2006 č. j. 4 C 28/2001-223, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2006 č. j. 14 Co 261/2006-239, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 22 Cdo 3001/2006-253, jimiž byla, stručně řečeno, zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení a města Klatovy jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 3. 2006 č. j. 4 C 28/2001-223 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 č. j. 14 Co 261/2006-239 se zrušují.

II. Ústavní stížnost se v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Cdo 3001/2006-253 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207, odmítá.


Odůvodnění



I.

1. Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodováno o jeho žalobě ze dne 26. 12. 2001 o určení vlastnického práva k pozemkům, blíže identifikovaným v těchto rozhodnutích.


II.

2. Z procesního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 28. 12. 1992 vznesl u Pozemkového úřadu v Klatovech a současně u povinné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") restituční nárok na vydání dotčených pozemků. Označený správní orgán restituční žádost stěžovatele zamítl rozhodnutím ze dne 17. 2. 2000 č. j. PÚ 6531/92A. Jeho rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Plzni. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 30 Ca 235/2000; dne 18. 3. 2002 vzal stěžovatel žalobu zpět, a řízení bylo proto zastaveno.

3. Okresní soud v Klatovech částečným rozsudkem ze dne 21. 7. 2003 č. j. 4 C 28/2001-161 výrokem pod bodem I určil, že stěžovatel je vlastníkem ve výroku rozsudku specifikovaných pozemků, a výrokem pod bodem II rozhodl, že o zbylém předmětu řízení a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

4. Krajský soud v Plzni k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 1. 2004 č. j. 14 Co 644/2003-185 částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů postavily svůj právní názor na tom, že kupní smlouvou z roku 1969 nepřešlo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na stát, neboť tato smlouva byla absolutně neplatná pro neurčitost a pro nedostatek svobodné vůle.

5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění poukázal na právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož nelze se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, je-li k ochraně tohoto práva příslušný předpis zvláštní, a dále že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Nejvyšší soud rovněž odkázal i na rozsudek velkého senátu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (posléze publikovaný pod č. R 72/2006) a judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 114/04 ze dne 23. 2. 2005 (N 32/36 SbNU 359) a nález sp. zn. II. ÚS 504/04 ze dne 8. 6. 2005 (N 118/37 SbNU 511)].

6. Okresní soud v Klatovech - vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu - rozsudkem ze dne 29. 3. 2006 č. j. 4 C 28/2001-223 v celém rozsahu zamítl stěžovatelovu určovací žalobu a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že správní orgán posuzoval v restitučním řízení žalobcův nárok výlučně podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě a dospěl k závěru, že tento důvod není naplněn. Důvodem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. p) téhož zákona (převzetí věci bez právního důvodu) se správní orgán v restitučním řízení vůbec nezabýval. To však nic nemění na skutečnosti, že kupní smlouva ze dne 3. 12. 1969 je absolutně neplatná, takže restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) citovaného zákona naplněn je; žalobce se proto - bez ohledu na neúspěch v restitučním řízení - nemůže domáhat určení svého vlastnického práva podle předpisů občanskoprávních.

7. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 22. 6. 2006 č. j. 14 Co 261/2006-239 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu s poukazem na závazný právní názor dovolacího soudu. V přezkoumávané věci došlo k "přechodu" předmětných nemovitostí na stát na základě neplatné kupní smlouvy, čímž byl naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Žalobce se tedy nemohl domáhat ochrany vlastnického práva podle obecného předpisu za situace, kdy k tomuto účelu sloužila právní úprava obsažená v předpisu zvláštním.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Usnesením ze dne 30. 11. 2006 č. j. 3001/2006-253 však Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu nelze dle mínění Nejvyššího soudu považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207, jímž Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud také odkázal na relevantní judikaturu - rozsudky velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Už v rozsudku z 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207 Nejvyšší soud také zdůraznil, že těmito rozhodnutími velkého senátu byla podle § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), sjednocena dřívější rozdílná judikatura v otázce vztahu ochrany vlastnického práva podle předpisu obecného a zvláštního a výklad pojmu převzetí věci bez právního důvodu podle restitučních předpisů. Je tedy bezvýznamný poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházející uvedeným rozhodnutím velkého senátu. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou a není ani v rozporu s hmotným právem.



III.

9. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu a dále proti následným rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, jež vycházela ze závazného právního názoru vysloveného v tomto rozhodnutí, jakož i proti usnesení o odmítnutí dovolání. V ústavní stížnosti konstatuje, že v roce 1947 získal postupní (poznámka Ústavního soudu: dle spisu odstupní) smlouvou zemědělskou usedlost č. 129/III. v Klatovech včetně dotčených pozemků. Nezákonným výměrem ONV Klatovy ze dne 5. 2. 1953 zn. 612.2-I-NPF-1953 zabral tuto usedlost stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), bez vyplacení náhrady. Stěžovatel s rodiči byli z vesnice vystěhováni s následným zákazem vstupu do vesnice i okresu. Vyvlastňovací výměr byl na základě protestu prokurátora zrušen rozhodnutím ONV Klatovy ze dne 28. 7. 1969 zn. Zem. 4213/69-213/1. Podmínkou zrušení nezákonného výměru byl podle stěžovatele mimo jiné i nucený odprodej dotčených pozemků státu. Na základě nátlaku a výhrůžek ze strany tehdejších orgánů státní správy uzavřel dne 3. 12. 1969 kupní smlouvu k uvedeným pozemkům. V důsledku absence svobody vůle a pro neurčitost se jednalo o absolutně neplatnou smlouvu, což konstatoval jak soud prvního, tak i soud druhého stupně.

10. Stěžovatel dále uvádí, že dne 28. 12. 1992 vznesl u Pozemkového úřadu v Klatovech a současně u povinné osoby Zahradnictví OPOS Klatovy dle zákona o půdě restituční nárok na vydání dotčených pozemků s poukazem na uplatnění restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. k) (kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), jakož i případně dle písmene p) tohoto ustanovení (převzetí nemovitostí bez právního důvodu). Pozemkový úřad v Klatovech restituční žádost stěžovatele zamítl, neboť smlouva byla uzavřena v tísni, ale nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Absolutní neplatnost smlouvy pozemkový úřad nehodnotil podle stěžovatele z toho důvodu, že neplatný právní úkon nebyl - jak vyplývalo z tehdejšího výkladu Nejvyššího soudu - podřaditelný pod restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Výklad restitučního titulu "převzetí nemovitostí bez právního důvodu" se opíral o stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu R 34/1993 a R 9/1998, z nichž vyplývalo, že pod tento restituční titul nelze podřadit případy, kdy stát věc převzal na základě formálně existujícího, avšak neplatného právního úkonu. Tato judikatura vedla podle stěžovatele k ustálenému výkladu, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/99, sp. zn. 22 Cdo 2419/98, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000 a sp. zn. 22 Cdo 615/2002.

11. Nejvyšší soud však změnil výklad restitučního titulu "převzetí nemovitostí bez právního důvodu": podle nové judikatury se již vztahuje i na neúčinné, neplatné či jinak vadné právní úkony. V důsledku tohoto výkladu byla stěžovatelova žaloba zamítnuta s tím, že měl uplatnit restituční žádost. Uvedeným postupem soudů byl podle stěžovatele porušen zákaz retroaktivity právních norem, resp. zákaz jejich retroaktivního výkladu, který je zaručen v čl. 1 Ústavy, dle něhož je Česká republika demokratickým právním státem.

12. Konečně stěžovatel konstatuje, že restituční zákony nic nezměnily na tom, že na základě absolutně neplatného právního úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví věci. V daném případě byl stěžovatel bez zákonného podkladu zbaven práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.



IV.

13. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané věci vyjádřili.

14. Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka v souladu s § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal.

15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že návrh na zrušení rozsudku ze dne 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207 je opožděný, protože byl podán po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností dotčeného usnesení.

16. Okresní soud v Klatovech ve vyjádření pouze konstatoval, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.

17. Vedlejší účastník město Klatovy ani Krajský soud v Plzni se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem k ústavní stížnosti nevyjádřili.



V.

18. I s ohledem na námitku obsaženou ve vyjádření Nejvyššího soudu se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou včasnosti ústavní stížnosti.

19. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu toto pravidlo modifikuje pro případy, kdy soud, jenž o mimořádném opravném prostředku rozhoduje, jej odmítl jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení: v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva ve lhůtě 60 dnů od doručení odmítavého rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Mezi situace, jež má na zřeteli § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, patří mimo jiné dovolání, jehož přípustnost závisí na závěru Nejvyššího soudu o zásadním právním významu napadeného potvrzujícího rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Podá-li proto stěžovatel proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu řádně a včas dovolání a dovolací soud je odmítne podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., běží šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ode dne doručení usnesení o odmítnutí dovolání stěžovateli. V souzené věci bylo usnesení o odmítnutí dovolání podle uvedeného ustanovení doručeno zástupci stěžovatele dne 2. 1. 2007. Vzhledem k tomu, že konec této šedesátidenní lhůty připadl na sobotu 3. 3. 2007, platí podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 57 odst. 2 o. s. ř., že posledním dnem lhůty je nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 5. 3. 2007. Stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 2. 3. 2007, tedy včas.

VI.

20. Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Cdo 3001/2006-253, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, zjevně neopodstatněná. Tomuto usnesení nelze vytknout jakékoliv porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší soud pečlivě vyložil, proč dovolání není přípustné, včetně vysvětlení toho, proč rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (viz bod 8 tohoto nálezu). Argumentaci Nejvyššího soudu nelze napadat ani na ústavní úrovni; z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřovala proti tomuto usnesení, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Ústavní soud rovněž odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v části, v níž napadala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207. Obdobně zde platí závěr, jejž vyslovil Ústavní soud kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 700/05 ze dne 1. 11. 2006 (N 201/43 SbNU 247): "Rozsudek Nejvyššího soudu v jeho kasačním výroku, byť formálně pravomocný, spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí pravomocně neukončil a Ústavní soud považoval ústavní stížnost proti němu směřující za nepřípustnou.".



VII.

22. Ústavní soud předesílá, že dále uváděné závěry nijak nezpochybňují právní názory vyjádřené ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Projednávaná věc je totiž natolik skutkově odlišná, že na ně závěry uvedené v tomto stanovisku mechanicky vztáhnout nelze; obdobně ostatně Ústavní soud postupoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673), nálezu sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825) nebo v nálezu sp. zn. II. ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008 (N 157/50 SbNU 399).



VIII.

23. Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům obecných soudů uvedených ve výroku pod bodem I, důvodná.

24. Imanentní součástí práva na spravedlivý proces je právo na přístup k soudu. Evropský soud pro lidská práva již v rozsudku ze dne 21. 2. 1975 ve věci Golder proti Spojenému Království konstatoval, že procesní záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), týkající se spravedlivosti, veřejnosti a rychlosti řízení, by neměly žádný smysl, kdyby nebyl chráněn přístup k soudům, jenž je předběžnou podmínkou pro užívání těchto záruk. S odkazem na principy výsadního postavení práva a zákazu veškeré svévolné moci, které stojí v pozadí značné části Úmluvy, tehdy dospěl k závěru, že přístup k soudům je inherentním aspektem záruk zakotvených v čl. 6 Úmluvy.

25. Právo na přístup k soudu není, jak připouští též Evropský soud pro lidská práva, absolutní a neomezené. Jakékoliv omezení tohoto práva však musí splňovat určité požadavky, mezi něž především patří to, že se nesmí dotýkat samotné podstaty práva garantovaného článkem 6 Úmluvy, tj. nesmí omezovat právo na přístup k soudu takovým způsobem nebo v takové míře, že by byla zasažena jeho podstata. Musí dále sledovat legitimní cíl a konečně mezi použitými prostředky a sledovaným cílem musí být rozumný poměr. K tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 11. 2001 ve věci Al-Adsani proti Spojenému Království, Fogarty proti Spojenému Království a McElhinney proti Irsku, rozsudek ze dne 10. 5. 2001 ve věci Z. a další proti Spojenému Království a ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému Království, rozsudek ze dne 14. 12. 1999 ve věci Khalfaoui proti Francii a řadu dalších.

26. Omezení práva na přístup k soudu může vyplývat buď přímo z právního předpisu, nebo může být důsledkem jeho interpretace a aplikace v konkrétním případě; pak je nutno vždy zkoumat, zda právní předpis byl vyložen a použit způsobem, který vyhovuje shora uvedeným podmínkám omezení práva na přístup k soudu (nedotčení samotné podstaty práva, existence legitimního cíle, rozumný poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem), či nikoliv.

27. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzené věci nastala situace, kdy v důsledku interpretace a aplikace práva obecnými soudy, včetně zásadního judikatorního obratu, bylo do práva stěžovatele na přístup k soudu zasaženo natolik intenzivně, že toto právo bylo porušeno v samotné podstatě. Stěžovatel původně v restitučním řízení uplatňoval jako důvod mimo jiné také absolutní neplatnost kupní smlouvy, avšak tímto důvodem se správní orgán nezabýval, neboť podle tehdy zastávané interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě pod převzetí věci bez právního důvodu převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy nepatřilo. Stěžovatel o absolutní neplatnost kupní smlouvy posléze opřel žalobu na určení vlastnictví, jíž soud prvního stupně i soud odvolací nejprve přisvědčily. Dovolací soud však rozhodl již na základě podstatě odlišných právních názorů. Podle nich převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy bylo možno pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě podřadit a dále, bylo-li možno žádat vydání nemovitosti podle restitučních předpisů, byla tím také vyloučena ochrana vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby nebo reivindikace. Z toho obecné soudy dovodily, že stěžovatel se nemohl domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou, neboť byl naplněn restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Tím se dle mínění Ústavního soudu stěžovatel ocitl v bludném kruhu, z něhož nemá žádného východiska a který byl zapříčiněn především proměnami judikatury, již stěžovatel respektoval. Stěžovatel se bránil zcela v souladu s tehdejší judikaturou určovací žalobou. Dnes mu obecné soudy vysvětlují, že tak postupovat neměl a že měl místo toho absolutní neplatnost uplatnit jako restituční důvod (přestože podle judikatury v době, kdy se jí stěžovatel mohl řídit, tato skutečnost restitučním důvodem nebyla). Tento závěr je o to paradoxnější, že stěžovatel absolutní neplatnost v restitučním řízení skutečně uplatnil, ale správní orgán se jí - v souladu s tehdejší ustálenou judikaturou - vůbec nezabýval. Z toho je jednoznačně zřejmé, že stěžovatel byl v důsledku popsaných změn judikatury připraven o reálnou možnost efektivně namítat absolutní neplatnost kupní smlouvy. Jde proto o jednoznačné denegatio iustitiae, tj. odepření spravedlnosti.



IX.

28. K právě učiněnému závěru lze v podrobnostech uvést:

29. Judikatura týkající se otázky, co lze pod pojem převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě obsahově podřadit, zejména zda sem spadají situace, kdy se nemovitost ocitla v moci státu na základě absolutně neplatné smlouvy, prošla podstatným vývojem.

30. Soudní praxe po dlouhou dobu zastávala názor vyjádřený v právní větě R 9/1998: "O převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.". Stanovisko R 34/1993 vysvětlovalo, že pod tyto případy spadá např. převzetí věcí, které nebyly uvedeny ve znárodňovacích výměrech, k němuž došlo v souvislosti se znárodňováním; samo přitom odkazovalo na § 451 odst. 2 občanského zákoníku a na právní názory vyjádřené ve stanoviscích R 26/1975 a R 1/1979, v nichž se mezi plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu rozlišuje. S ohledem na shodné znění § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě lze tyto závěry bez jakýchkoliv pochyb vztáhnout i na citované ustanovení zákona o půdě.

31. K odklonu od této judikatury došlo teprve v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaném pod R 72/2006; je však nutno dodat, že důvodem předložení věci velkému senátu nebyl obsah pojmu převzetí věci bez právního důvodu, ale otázka, zda na základě dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemku, který nebyl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví, mohlo vzniknout právo osobního užívání, které by se posléze přeměnilo na vlastnické právo podle § 872 odst. 4 občanského zákoníku. K pojmu převzetí věci bez právního důvodu se v jeho závěru k dovolání žalované konstatuje: "Odvolací soud tak správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož převzetím věci bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě se rozumí nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod, ale i spor, kdy stát převzal věc na základě správního rozhodnutí o vyvlastnění, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci. Dovolací soud tak vyšel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. V posuzovaném případě to znamená, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04).". Ve skutečnosti se však citované rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 1222/2001 obsahem pojmu převzetí věci bez právního důvodu vůbec nezabývá, na což upozorňuje i separátní votum dr. Baláka k R 72/2006; řeší pouze otázku vztahu restitučních a "obecných" předpisů.

32. V rozhodnutí R 72/2006 se tedy pouze konstatuje určitý interpretační výsledek, avšak bez jakéhokoli odůvodnění. Odkaz na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 argumentační deficit nijak nezlepšuje, neboť ani toto rozhodnutí se nezabývá otázkou, jak má být pojem převzetí věci bez právního důvodu interpretován, nýbrž jen řeší následky toho, kdy bylo možné žádat vydání věci z uvedeného důvodu. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 se též odkazuje na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04 a sp. zn. II. ÚS 504/04. V těchto rozhodnutích se konstatuje, že pokud darovací smlouva, podle níž převedli rodiče vedlejší účastnice majetek na stát, byla neplatná, dopadalo na tuto situaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Jelikož tato interpretační otázka nebyla jádrem ústavních stížností, o kterých Ústavní soud rozhodoval, není ani toto konstatovaní nikterak blíže odůvodněno.

33. Rozhodnutím R 72/2006 tak došlo k výrazné změně v interpretaci pojmu převzetí věci bez právního důvodu, aniž tato změna byla jakkoli odůvodněna a aniž se Nejvyšší soud vůbec vypořádal se závěry uvedenými v R 34/1993 a především v R 9/1998, tedy s právními názory opětovně vyslovenými v rozhodnutích publikovaných v oficiální sbírce určené ke sjednocování judikatury.

34. Převzetí věci státem na základě absolutně neplatné smlouvy tak nejprve podle ustáleného názoru pod § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tedy i § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nepatřilo, posléze jej naopak byla nutno pod uvedená ustanovení zahrnout. Důvody tohoto obratu o sto osmdesát stupňů však nikdy v žádném rozhodnutí zásadně vyloženy nebyly.

35. Nejvyšší soud dále spojil s aplikovatelností restitučních předpisů vyloučení možnosti použít reivindikaci či určovací žalobu. Tím zřetelně zasáhl do právní sféry celé řady osob, které se s ohledem na dosavadní judikaturu nedomáhaly svého práva cestou restituční žádosti, ale určovací žalobou nebo reivindikací, neboť - vycházejíce z výkladu podaného v R 34/1993 a R 9/1998 - měly za to, že převzetí věci na základě absolutně neplatné smlouvy pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě podřadit nelze. Změna judikatury pak tyto osoby postavila do situace, kdy se teprve zpětně dozvěděly, že podle nového náhledu měly postupovat cestou restituční žádosti; tu však již uplatnit nemohou, neboť prekluzivní lhůty k tomu stanovené dávno uplynuly (u stěžovatele je situace ještě paradoxnější, neboť absolutní neplatnost v restitučním řízení uplatnil, ale správní orgán se jí v souladu s tehdejším panujícím názorem na rozsah pojmu převzetí věci bez právního důvodu nezabýval). Takový závěr je nepřijatelný, neboť těmto osobám bere jakoukoliv reálnou možnost domáhat se ochrany jejich nikdy nezaniklého vlastnického práva.

36. Tím nemá být řečeno, že jednou judikovaný názor je nedotknutelný a neměnný. Ke každé změně je však nutno přistupovat obezřetně, pečlivě ji odůvodnit a vzít přitom v úvahu, zda negativní následky, jež s sebou přinese, nebudou větší než případná pozitiva. Judikatura je totiž - jak je v popsané situaci více než zřejmé - skutečně zákonem v materiálním smyslu; k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455): "Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 a nález č. 47; vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) - srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16. Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. ... Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Pouze takto zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem.".

37. Ústavní soud nehodlá zasahovat do posouzení otázky, zda převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy pod převzetí nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě zahrnout lze, či nikoliv; to je věcí obecných soudů a samo o sobě postrádá ústavní rozměr. Do ústavní roviny však věc posouvá skutečnost, že v důsledku shora popsaných změn judikatury došlo u stěžovatele k odnětí jakékoliv reálné možnosti ochrany jeho vlastnického práva, a tedy k porušení práva na přístup k soudu.

38. S ohledem na to, že projednání stěžovatelovy záležitosti (založené na absolutní neplatnosti smlouvy) v restitučním řízení již - nikoliv jeho vinou - nepřichází v úvahu, lze jedinou možnost reálné ochrany vlastnického práva zjednat pouze tak, že obecné soudy věcně projednají stěžovatelovu žalobu na určení vlastnictví; naléhavý právní zájem na takovém určení bezpochyby dán je. Jedině takový přístup může zaručit, že stěžovateli nebude odepřeno jeho ústavně garantované právo na přístup k soudu.

39. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že tímto závěrem nejsou jakkoliv dotčeny právní názory vyslovené ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Účelem citovaného stanoviska je vyloučit obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství prostřednictvím žalob na určení vlastnického práva. Tam, kde určovací žaloba k obcházení restitučních předpisů neslouží, nelze její použití apriori vyloučit; to platí především pro případ, kdy v důsledku změn interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy se pod citované ustanovení nejprve nepočítalo, po mnoha letech jeho účinnosti naopak ano) by jinak bylo porušeno právo na přístup k soudu a spravedlivý proces. Právě tato situace nastala i v souzené věci, v níž stěžovatel - jak bylo shora podrobně popsáno - neměl reálnou možnost účinně absolutní neplatnost smlouvy uplatnit, přestože se snažil postupovat jak cestou restituční žádosti, tak pomocí určovací žaloby; sotva tak lze jeho postup chápat jako obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství.



X.

40. Z těchto důvodů Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 3. 2006 č. j. 4 C 28/2001-223 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 č. j. 14 Co 261/2006-239, neboť vycházejí z opačného názoru, než byl vyložen v tomto nálezu, a ve svém důsledku znamenají pro stěžovatele - kterému upřely reálnou možnost domáhat se ochrany vlastnického práva - porušení práva na přístup k soudu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 22 Cdo 2292/2004-207 Ústavní soud nezrušil, avšak právní názor v něm uvedený se neprosadí; v dalším řízení budou obecné soudy vázány právním názorem vysloveným v tomto nálezu (k vázanosti právním názorem Ústavního soudu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 700/05).


Odlišné stanovisko soudce Františka Duchoně

Nesouhlasím s nálezem ve shora označené věci, která je v základních parametrech podobná případu, který skončil nálezem přijatým I. senátem ve věci sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009, ke kterému jsem rovněž vyjádřil své odlišné stanovisko. Nebudu tedy opakovat základní argumenty, které jsem již vyjádřil ve svém odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. I. ÚS 89/07.

Z obsahu spisu sp. zn. I. ÚS 566/07 vyplývá, že stěžovatel uplatnil svůj restituční nárok na vydání pozemků už v roce 1992. Pozemkový úřad v Klatovech jeho restituční žádosti nevyhověl. Jeho rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni. Poté, co vzal žalobu zpět, zmíněný krajský soud řízení zastavil. Stěžovatel tak zpětvzetím žaloby zabránil dokončení řádně započatého restitučního řízení.

Stěžovatel tedy vlastní vůlí zabránil proběhnutí restitučního řízení a vydal se cestou určovací žaloby v klasickém občanskoprávním řízení, ve kterém neuspěl. Argumentuje-li nález porušením základního práva stěžovatele na přístup k soudu, tato argumentace ve zkoumané věci není přiléhavá. Abstrahuje totiž od skutečnosti, že stěžovatel vedl současně řízení dvě. Restituční řízení bylo zastaveno, protože stěžovatel dal přednost řízení občanskoprávnímu, ve kterém neuspěl.

Podle mého názoru nelze od uvedených skutečností abstrahovat, protože konečný neúspěch stěžovatele není dán tím, že by mu byl odepřen přístup k soudu, ale tím, že cesta, kterou zvolil, k úspěchu nevedla. Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice, tedy Nejvyšší soud, jehož posláním je právě sjednocování judikatury obecných soudů, průběžně a přirozeně (s menším či větším časovým odstupem) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.

Pokud došlo ke změně judikatury zrovna v době, ve které byla věc stěžovatele obecnými soudy projednávána, jednalo se o důsledek rizika, které na sebe stěžovatel vzal poté, co se vydal cestou občanskoprávní. Jeho neúspěch tedy není výsledkem porušení jeho základního práva na přístup k soudu, ale výsledkem špatně zvoleného procesního postupu. Vyjádřeno jinak, dal se cestou, která k úspěchu nevedla.

Podle mého názoru k porušení základního práva stěžovatele na přístup k soudu nedošlo a jeho ústavní stížnost měla být odmítnuta či zamítnuta.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies