IV. ÚS 1624/07

06. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatele P. B., právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 2 T 118/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 31 To 432/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 5 Tdo 135/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. 2T 118/2005 uznán tím, že fyzicky a verbálně napadl svého souseda J. S. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec tak, že pouze zrekapituloval provedené důkazy a následně jej zamítl.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto, neboť bylo shledáno nepřípustným. Nejvyšší soud však nepřezkoumal věc meritorně, protože dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno proti rozsudku soudu odvolacího, ale toliko proti soudu prvního stupně. Tento postup považuje stěžovatel za ryze formalistický. Je sice pravdou, že stěžovatel nechal vypracovat dovolání v době, kdy ještě neměl k dispozici rozhodnutí odvolacího soudu, ale v závěru svého dovolání navrhuje zrušit jak rozsudek okresního soudu, tak i usnesení krajského soudu. Z toho je patrné, že jeho dovolání směřovalo i proti rozhodnutí krajského soudu. Pokud stěžovatel v dovolání argumentoval proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak tomu bylo především z toho důvodu, že jedině toto rozhodnutí obsahovalo věcné zdůvodnění rozsudku, jedině toto rozhodnutí obsahovalo právní zdůvodnění a jedině s rozsudkem okresního soudu bylo možné polemizovat, neboť usnesení krajského soudu bylo prosto jakékoli věcné i právní argumentace a nebylo řádně zdůvodněno. V dalším pak stěžovatel polemizuje s důkazy a jejich hodnocením provedených obecnými soudy.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-
-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě třeba se zabývat v prvé řadě napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť toto je klíčem k přezkoumání rozhodnutí nižších soudů. Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud vyšel při svém rozhodování ze skutečnosti, podle níž brojil stěžovatel ve svém návrhu výlučně proti rozsudku okresního soudu. Napadl toliko skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně, aniž by jejich prostřednictvím brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž žádné vady nevytkl.

Dovolání k Nejvyššímu soudu představuje mimořádný opravný prostředek, pro jehož uplatnění musí být ze strany navrhovatele naplněny základní formální předpoklady. Jednou z takovýchto podmínek řízení je též obligatorní zastoupení advokátem, přičemž důvody pro tento postup lze hledat jednak v řadě odlišností řízení samotného a jednak v požadavku na kvalifikovanou právní pomoc, která by měla zajistit odbornou úroveň podání. Odhlédnuto od toho, že z dovolacího petitu není po formálně právní stránce zřejmé, které rozhodnutí má být zrušeno, lze jen stěží považovat uvedení takového rozhodnutí v dovolacím petitu za dostatečný důvod pro jeho zrušení. Jinými slovy řečeno materiální stránka "napadeného" rozhodnutí zůstala v projednávaném případě zcela stranou a Nejvyššímu soudu tak na jeho postupu není čeho vytknout.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Zmíněným vyčerpáním opravných prostředků nelze tedy rozumět toliko jejich formální podání, ale též jejich materiální naplnění, které může vést, alespoň v teoretické rovině, ke změně dosavadního procesního stavu řízení. Jak plyne již z výše uvedeného, podané dovolání tyto podmínky nesplňovalo a nebylo lze na něj nahlížet jako na využitý opravný prostředek ve výše formulovaném smyslu. Jelikož dovolání není v tomto případě nutnou podmínkou k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud ji ve vztahu k rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu odmítl pro opožděnost.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1624/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies