IV. ÚS 1923/09

06. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele G. B., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Janou Gavlasovou, AK Západní 449, Chýně, Hostivice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 4800/2008-112, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008 č. j. 1 Co 377/2007-99 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 37 C 80/2006-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 22. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 4800/2008-112 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008 č. j. 1 Co 377/2007-99, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin je však patrné, že stěžovatel napadá i prvostupňový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007 č. j. 37C 80/2006-63. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8.2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.

Ke skutkovému stavu je možno říci, že stěžovatel podal žalobu na ochranu osobnosti v souvislosti s uveřejněním informací ze strany České tiskové kanceláře (dále jen "ČTK") o jeho osobě. Stěžovatel se domáhal jednak uveřejnění několika omluv a jednak uhrazení částky 2.000.000,- Kč, jakožto náhrady nemajetkové újmy. ČTK podle něho poškodila jeho osobnostní práva tím, že informovala o jeho obraně proti fyzickému napadení (resp. proti osobám, jež měly být strůjci tohoto napadení) způsobem, který ve veřejnosti vyvolal dojem, že stěžovatel je "bezhlavý střelec" ohrožující nevinné lidi. Městský soud v Praze, jako soud I. stupně, žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 6. 2007 č. j. 37C 80/2006-63 zamítl v plném rozsahu a rozhodl, že stěžovatel nahradí žalované ČTK náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Praze však prvostupňový rozsudek potvrdil - došlo pouze k formální úpravě výše náhrady nákladů prvostupňového řízení, která byla prvostupňovým soudem špatně vyčíslena. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, všechna rozhodnutí obecných soudů, jakož i další dokumenty přiložené k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Nezabývá se proto eventuálním porušením "běžných" práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.

Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy vymezila jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Významná role při ochraně demokratické společnosti náleží tisku, který poskytuje veřejnosti nezbytné informace týkající se veřejného života a otázek veřejného zájmu.

Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Článek 17 odst. 1 Listiny pak zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace. Podle odstavce 2 téhož článku Listiny má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Uvedené články 10 a čl. 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručená svoboda projevu a právo vyjadřovat své názory jsou obsahově omezeny právy jiných subjektů, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, a to např. při aplikaci § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), jak tomu je i v posuzované věci.

Ke kolizi práva na informace a jejich šíření a práva na ochranu osobnosti se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. 17, str. 113), kde konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, jak to stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny. Je tedy úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda daný výrok, článek atd. dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Při aplikaci uvedených ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv. V individuálních věcech to pak znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 106, str. 93).

Práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné a známé osoby, jak však Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí, musí tyto osoby akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané a měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 57, str. 605). Důvodem je tu podpora veřejné diskuze o veřejných věcech a svobodného utváření názorů, kdy osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Politik tak nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí v tomto směru projevovat vyšší stupeň tolerance.

Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba odlišit, zda se jedná o skutková tvrzení nebo hodnotící soudy. Skutková tvrzení se opírají o fakta, která jsou zjistitelná pomocí dokazování. Otázkou pravdivosti uveřejněných údajů se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 19, str. 133), ve kterém konstatoval, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti může zásadně dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, přičemž každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. V právě posuzovaném případě však nadto podle Ústavního soudu nebylo ani ze strany ČTK, ani ze strany jiných médií (lhostejno, zda jsou periodicky šířeny internetem či tradiční formou) zveřejněno žádné nepřiměřené skutkové tvrzení nebo snad hodnotící soud.

Základ ústavní stížnosti stěžovatele se odvíjí od tvrzení, že ČTK, jakožto národní informační agentura, porušila zásadu presumpce neviny, když z informací jí šířených podle stěžovatele vyplývalo, že spáchal minimálně přestupek, ne-li trestný čin. ČTK tím podle stěžovatele porušila základní zásady zpravodajství v trestních věcech, čímž rovněž došlo k porušení jeho osobnostních práv. Stěžovatel proto touto ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů, jež v rámci řízení o žalobě na ochranu osobnosti dospěly k závěru, že stěžovatelova osobnostní práva nebyla porušena.

V posuzovaném případě dospěly soudy, a to jak soud nalézací, tak i soud odvolací, na základě svého uvážení k závěru, že zveřejněné informace nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele. Nejvyšší soud pak ve svém rozhodnutí o dovolání konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu se neliší od jeho judikatury, týkající se předmětné oblasti - nemá tedy zásadní právní význam. Z odůvodnění rozsudků soudu I. stupně a soudu odvolacího vyplývá, že se oba soudy vznesenými námitkami stěžovatele zabývaly, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Jimi podaný výklad ochrany osobnostních práv, jež vychází z ustanovení § 11 OZ a násl., nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence a Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecných soudů, a že by tak napadená rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovala z kautel spravedlivého procesu. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou tak v souladu s dikcí ustanovení § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a Ústavní soud nepovažuje proto za nezbytné již jimi uvedenou argumentaci opakovat a pouze na ni pro stručnost odkazuje. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1923/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies