III. ÚS 1775/09

06. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 71, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 2442/2008-135, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2008, č. j. 19 Co 143/2007-122, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2006, č. j. 53 C 237/2003-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


V ústavní stížnosti, jež směřuje proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatelka s poukazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") namítá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 53 C 237/2003-99, zamítl Městský soud v Brně žalobu stěžovatelky proti žalovanému L. H. o zaplacení 104 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení skutkově neprokázala. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí rozsudkem ze dne ze dne 23. 1. 2008, č. j. 19 Co 143/2007-122, potvrdil; dospěl k závěru, že stěžovatelkou poskytnuté (žalované) plnění bylo důsledkem ujednání účastníků, a o bezdůvodné obohacení proto nešlo. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 2442/2008-135, odmítl jako nepřípustné; konstatoval, že stěžovatelkou formulovaná právní otázka (zda dohoda o ceně může být ústně dohodnuta odlišně od ceny dohodnuté v písemné smlouvě) s rozhodovacími důvody odvolacího soudu přímo nesouvisí, a uplatnitelný dovolací důvod nezakládá tvrzení, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.

Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soud prvního stupně považoval kopii pokladního dokladu žalovaného za způsobilý důkaz k prokázání poskytnuté (a vrácené) půjčky stěžovatelce, a odvolací soud v rozporu s tvrzeními účastníků dovodil, že ohledně žalované částky byla účastníky uzavřena dohoda, resp. byla součástí ujednání o kupní ceně bytu. Dovolací soud pak podle názoru stěžovatelky nesprávně nepřipustil dovolání, ačkoli rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na právním posouzení věci odlišném od názorů, vyjádřených v jeho rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 2216/2007. V rozporu s "nálezy Ústavního soudu č. ÚS 2837/2007 a ÚS 182/2005" (pozn. správně jde o nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 2837/2007 a sp. zn. IV. ÚS 182/2005) vycházel dovolací soud z toho, že ve vztahu k dovolání přípustnému dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je relevantním dovolacím důvodem pouze důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv i důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovoláním uplatnila.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94).

Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Řečené je významné potud, že posuzovaná ústavní stížnost podle svého obsahu představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, resp. nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní (pouhý formální odkaz na označené články Ústavy a Listiny na tom nemůže ničeho změnit), a stěžovatelka nepřípustně očekává, že vydaná rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že je návrhem zjevně neopodstatněným.

Pro daný ústavněprávní přezkum je podstatné, že napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a rozumně odůvodněna, uplatněné právní závěry lze přiměřeně hájit, jsou přezkoumatelné, a nenesou znaky libovůle.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Se zřetelem k výše uvedenému je namístě konstatovat, že tak je tomu i v posuzované věci.

Tento - rozhodný - závěr postačí již jen doplnit co do konkrétních vytýkaných jednotlivostí.

S dovolacím soudem lze souhlasit (byť zčásti z jiných důvodů), že právní otázka, již stěžovatelka v dovolání formulovala, v řízení nebyla určující; hodnoceno z celkového kontextu sporu (ve vztahu k povaze uplatněného nároku) je totiž rozhodné, že se stěžovatelce v řízení nepodařilo doložit, že peněžní částku, jejíž navrácení požaduje, poskytla žalovanému omylem, resp. jinak za okolností, jež by nasvědčovaly tomu, že tak učinila bez právního důvodu.

Stěžovatelčin argument odlišností obecnými soudy uplatněných právních názorů od názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, působí dokonce protisměrně právnímu zájmu, který uplatněnou žalobou sledovala; byl-li by totiž skutečně prosazen, nemohl by nastat jiný důsledek než neplatnost smlouvy, na jejímž základě stěžovatelka nabyla vlastnictví bytové jednotky (s povinností účastníků vrátit si navzájem poskytnuté plnění), což však očividně nemínila.

Ačkoli dovolací soud formálně vyloučil možnost dovolacího přezkumu (jeho přípustnosti) z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti se k té části námitek stěžovatelky, jež lze tomuto důvodu podřadit, adekvátně a věcně přiléhavě vyjádřil a dovodil, že tvrzenou "nepřezkoumatelností" napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí. Co do tvrzení, že rozsudek "nemá oporu v provedeném dokazování", o tento dovolací důvod již nejde, jelikož implikuje důvod jiný, podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který stojí zjevně mimo dosah těch názorů Ústavního soudu, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, je tím odůvodněn; podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2009


Jan M u s i l
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1775/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies