IV. ÚS 1360/09

07. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Kořenského 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 čj. 25 Cdo 883/2007-174, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 čj. 24 Co 171/2005-140 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2004 čj. 8 C 282/2004-102 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 5. 2009 se V. K. (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že vydáním v záhlaví uvedených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 30 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále též jen "Mezinárodní pakt"), čl. 7 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 3 a čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), a tato rozhodnutí nálezem zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.

Dne 13. 12. 2004 Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "nalézací soud") v řízení proti žalovaným 1) statutárnímu městu Mladá Boleslav a 2) T. P. zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zajistit žalobci přiměřený náhradní byt za byt č. 8 ve druhém patře na adrese Pod Borkem 920/III, Mladá Boleslav do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci 4.000 Kč měsíčně od 1. 10. 2004 do zajištění náhradního bytu, a to vždy do 15. dne v měsíci poštovní poukázkou k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.), zamítl žalobu, aby prvý žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 92.000 Kč a druhý žalovaný 44.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku poštovní poukázkou k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

Nalézací soud z výsledků dokazování dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. Žalobce byl nájemcem bytu č. 8 v domě prvého žalovaného v ulici Pod Borkem v Mladé Boleslavi, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 8. 6. 1995. Poněvadž nájemní smlouva byla uzavřena v písemné formě a žalobce, který neumí číst, ji podepsal v přítomnosti své družky E. K., pokládal soud tuto smlouvu za platnou a obsahující veškeré zákonem předepsané náležitosti. Protože nájem byl sjednán na dobu 1 roku a 24 dnů, docházelo v následujících letech k obnovování nájmu vždy na 1 rok od 1. 7. do 30. 6. následujícího roku. Obnovování nájmu bylo ukončeno v roce 2002, neboť k 1. 7. 2002 již žalobce v předmětném bytě nebydlel a chyběla tak podmínka užívání věci žalobcem, která tak zabránila obnovení nájemního vztahu. Nájem bytu tak platně skončil k 30. 6. 2002; nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by před tímto datem se účastníci nájemního vztahu písemně dohodli na ukončení nájmu, ani nebyla dávána písemná výpověď z nájmu žádným z nich. Žalobce užíval byt v Mladé Boleslavi na základě nájemní smlouvy na dobu určitou a při ukončení nájmu uplynutím sjednané doby nevzniká nájemci nárok na zajištění náhradního bydlení. Požadavek žalobce na zajištění přiměřeného náhradního bytu tak postrádal zákonné opodstatnění a žaloba byla v této části zamítnuta.

Ke stejnému závěru nalézací soud dospěl i pokud šlo o náhradu škody ve výši 4.000 Kč měsíčně, a to prakticky od odstěhování žalobce z Mladé Boleslavi v říjnu 2001. Nebylo prokázáno, že by některý ze žalovaných porušil nějakou právní povinnost. Zejména z listinných důkazů, ale i výpovědi družky žalobce, bylo prokázáno, že na žalobce nebyl pro jeho odstěhování činěn takový nátlak, aby jmenovaný nemohl uplatňovat svoji vlastní vůli. Svědkyně E. K. pouze poukázala na údajnou výhrůžku druhého žalovaného, že zařídí odnětí sociálních dávek; žalobci však muselo být zřejmé, že takové možnosti druhý žalovaný nemá a že při splnění zákonných podmínek sociální dávky musí dostat. Jiné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce jednal pod nátlakem, nebyly ani tvrzeny. Naopak skutková zjištění dostatečně nasvědčují tomu, že žalobce své odstěhování realizoval s rozmyslem a dobrovolně. Přijal vysoké odstupné v podobě spoluvlastnického podílu domu v hodnotě 180.000 Kč za ukončení nájmu bytu, který by stejně za 8 měsíců skončil uplynutím doby. Žalobce získal i další majetkový prospěch, neboť nemusel vyrovnávat dluhy na nájemném za byt v Mladé Boleslavi přesahující 20.000 Kč a hradit daň z převodu nemovitosti. V domě, jehož je podílovým spoluvlastníkem, získal možnost trvalého bydlení nikoliv pouze na dobu jednoho roku jako v bytě předchozím. Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobce měl pouze invalidní důchod 5.420 Kč a vyživovací povinnost ke dvěma dětem.

Dne 26. 5. 2005 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce dokazování doplnil výslechem žalobce a po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2004 potvrdil (výrok I.), žalovaným nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a České republice nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Dne 18. 2. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2005, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že dovolání neobsahovalo způsobilé dovolací důvody a nebylo důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal skutkový stav a uvedl, že je plně negramotný, plně hluchoněmý, obtížně sociálně orientovaný, většinovou společností považovaný za Roma a žije se svou družkou E. K.

V rámci tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy především uvedl, že postupem obecných soudů mu bylo upřeno "naplnění legitimního očekávání jak v rovině procesních práv (rozhodnutí o nároku v celé jeho šíři), tak v rovině hmotného práva v důsledku procesního pochybení". Poukázal na ust. § 16 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), a uvedl, že jako občan obce požíval určitá zákonem předpokládaná a vymezená práva, včetně práv odpovídajících "obvyklé bytové politice obce". Obecné soudy však jeho věc nesprávně právně posoudily, zejména pokud dospěly k závěru, že "požadavek na náhradní byt dle občanského zákoníku je možný pouze v případě, kdy zaniká nájemní vztah výpovědí"; tím se dle jeho názoru "dopustily ... interpretační chyby, která má ústavněprávní dopady". Dle jeho názoru "pokud má být rozhodnutí spravedlivé ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tak se musí s otázkou spravedlnosti vypořádat v celé své šíři a nejenom v rozsahu úzkého znění několika vět zákona".

K namítanému porušení principu rovnosti stran před soudem stěžovatel uvedl, že nalézací soud "neodůvodněně a jednostranně v dokazování upřednostnil" tvrzení žalovaných před jeho tvrzeními "a vzal jejich tvrzení za prokázaná" a nevyjádřil se k odlišným výpovědím, především družky; toto pochybení nenapravil ani odvolací soud.

Porušení "obecné zásady právní, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání", se obecné soudy podle stěžovatele dopustily odmítnutím jeho požadavku směřujícího "k obnově stavu před protiprávním jednáním".

V závěru svého tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru "smyslem spravedlivého procesu v procesním slova smyslu, tak jak jej chápe čl. 6 Úmluvy, je požadavek na to, aby rozhodování o věci nebylo pouze podle zákona, ale také aby bylo spravedlivé v původním významu tohoto slova".

Porušení "práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek" dle čl. 30 odst. 2 Listiny a "práva na přiměřenou životní úroveň zahrnujíce v to mimo jiné byt" dle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu stěžovatel spatřoval především v tom, že žalovaný 1) prodal dům, ve kterém žili sociálně potřební chudí lidé a zároveň neučinil žádná opatření směřující k uspokojivému řešení jejich situace, ačkoliv mohl s ohledem na předchozí činnost žalovaného 2) předpokládat, že jejich situace nebude řešena, resp. bude řešena vystěhováním mimo obec. Tím, že obecné soudy odmítly "tento rozměr žaloby" vůbec zhodnotit, se dopustily odepření právní ochrany ústavou a mezinárodními smlouvami zaručených práv.

K zásahu do soukromého a rodinného života chráněného čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy mělo dojít tím, že "bylo stěžovateli odepřeno žalované právo, účastníci řízení znemožnili obnovu jeho neoprávněně zasaženého soukromého života", což lze přičítat státu.

Právo nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy mělo být porušeno tím, že vůči stěžovateli bylo postupováno selektivně a diskriminačně, neboť v domech, které žalovaný 2) kupoval od žalovaného 1) žili převážně Romové, kteří "byli přestěhování do obvykle nevyhovujících objektů vždy mimo obec". Poukázal na Mezinárodní úmluvu a neimplementovanou směrnici Rady ES č. 2000/43/ES publikovanou v Ústředním věstníku EU č. L 180/00 na str. 22. Uvedl, že "diskriminační efekt spočívající ve vystěhování Romů mimo město nastal až součinností postupů" žalovaných.

Závěrem stěžovatel uvedl, že jím namítaný protiprávní postup není zcela neobvyklý a že segregační rasové a sociálně motivované postupy různých obcí se stávají čím dál tím obvyklejší, přičemž právní obrana před takovými postupy je obtížná. Je jevem dlouhodobým a teprve poslední dobou se stává otázkou veřejné diskuse. V tomto směru přesahuje ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele. Problematika sociální a rasové segregace není právně neutrální otázkou a právo by mělo znát účinné prostředky ochrany před ní. Z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti vyplývá, že tomu v praktické rovině tak není.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ústavní soud úvodem připomíná, že ve skutkově podobné věci již dříve rozhodoval pod sp. zn. IV. ÚS 671/07 a sp. zn. IV. ÚS 787/07 (http://nalus.usoud.cz). Ani v nyní projednávaném případě však neshledal jakýkoliv důvod se od argumentace uvedené v předcházejících rozhodnutích odchýlit.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

K tvrzení stěžovatele, že mu postupem obecných soudů bylo upřeno "naplnění legitimního očekávání" Ústavní soud připomíná, že mezi ústavně zakotvenými základními právy a svobodami "právo na legitimní očekávání" výslovně uvedeno není. V rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), se pojem "legitimní očekávání" aplikuje v souvislosti jednak s principem právní jistoty (jako součást či charakteristický rys požadavku předvídatelnosti právních norem a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, zejména soudů), jednak jako nástroj sloužící k definování pojmu "majetek" ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V tomto druhém případě "legitimní očekávání" není součástí ani příslušenstvím majetkového práva, nýbrž se týká způsobu, jakým je s právem kvalifikovaným jako "majetková hodnota" nakládáno ve vnitrostátním právu a zejména v ustálené judikatuře obecných soudů. Princip, že "nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání", je aplikován Ústavním soudem při celkovém posuzování spravedlivosti řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel "legitimním očekáváním" rozuměl předpokládaný kladný výsledek jím vedeného civilního sporu. Jeho stížnost tak fakticky směřovala proti právnímu posouzení jeho věci obecnými soudy, se kterým se neztotožnil. K této části ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji standardní judikaturu, dle níž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy v předmětném civilním sporu z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

K tvrzení o porušení práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a na přiměřenou životní úroveň, včetně práva na byt dle článku 11 odst. 1 Mezinárodního paktu:

K uvedenému tvrzení Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se takto dovolával práv na sociální ochranu. Tato práva byla spolu s pracovními právy a kulturními právy stručně vyhlášena Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 22 - 27) a upravena na univerzální úrovni Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v měřítku regionálním Evropskou sociální chartou z 18. 10. 1961 vyhlášenou pod č. 14/2000 Sb. m. s.

Ústavní soud připomíná, že účelem práv na sociální ochranu je zajistit jednotlivci a jeho rodině důstojné existenční podmínky. Jejich součástí je právo na sociální pojištění a sociální podporu, právo na ochranu a podporu rodiny, matky, dětí, právo na ochranu zdraví (blíže viz Frédéric Sudre: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšíření vydání, Masarykova univerzita Brno, Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, str. 154 a násl.).

Ústavněprávní zakotvení hospodářských, sociálních a kulturních práv trpí deficitem dvojího druhu - materiálním i právním. Z hlediska hmotného realizace těchto práv předpokládá využití ekonomických, finančních a sociálních prostředků, kterých se velkému počtu států ve značné míře nedostává; tato práva jsou tudíž relativní, neboť závisí na materiálních možnostech společnosti v daném čase a místě.

Také z právního hlediska jsou tato základní hospodářská, sociální a kulturní práva podmíněná; to zjevně vyplývá i z rozdílné jejich formulace ve srovnání s občanskými a politickými právy. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech totiž v čl. 2 odst. 1 vyhlašuje "okamžitý závazek dodržovat a zaručit všechna práva uznaná v tomto Paktu", zatímco Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních právech a kulturních právech v čl. 2 odst. 1 předpokládá jejich "postupné uskutečňování". Posledně uvedený Pakt i Evropská sociální charta a dodatkový protokol k ní navíc postrádají jakékoliv institucionální záruky. Obsahují tedy práva, která mají programovou povahu a jsou uplatňována postupně dle možností smluvních států. V odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. se výslovně uvádí, že právo zakotvené v čl. 11 Mezinárodního paktu považuje Ústavní soud za nezpochybnitelné, za cíl, k němuž ve znění tohoto článku i náš stát je povinen podnikat "odpovídající kroky".

Výše uvedené principy jsou promítnuty v článku 41 odst. 1 Listiny, dle něhož "Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí".

V daném případě se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal zajištění bytové náhrady, tj. náhradního bytu za byt č. 8 ve druhém patře domu v Mladé Boleslavi, Pod Borkem 920/III. Obecné soudy dospěly po provedeném řízení, jež bylo dle přesvědčení Ústavního soudu spravedlivé, k závěru, že nárok stěžovatelem uplatňovaný nemá oporu v zákonné úpravě bytových náhrad (zejm. ust. § 712 obč. zákoníku) a nelze jej dovodit ani z ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění. K tvrzenému zásahu do základního práva na sociální ochranu dle přesvědčení Ústavního soudu tudíž nedošlo.

K tvrzení o porušení základního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy:

Tvrzení stěžovatele o porušení práva na nezasahování do soukromého a rodinného života postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní (resp. lidskoprávní) argumentaci. Za takový zásah stěžovatel zřejmě považoval změnu místa trvalého pobytu.

Ústavní soud připomíná, že hlavním cílem čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům orgánů veřejné moci. V účinném respektování soukromého a rodinného života však mohou být obsaženy i pozitivní povinnosti státu, neboť čl. 8 Úmluvy, čl. 23 Mezinárodního paktu ukládají státu, aby přijal zákonodárná či jiná opatření k zajištění toho, aby se zákaz takového vměšování stal účinným (tzv. pozitivní závazky). Porušením chráněného práva se tedy může stát opomenutí státu, třebaže k žádnému vměšování nedošlo.

Základní právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli.

Z okolností daného případu je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se jen vzdáleně a nepřímo mohla dotýkat vztahů souvisejících se soukromým a rodinným životem stěžovatele. Z pouhého faktu, že obecné soudy v řízení dopěly k závěru, že nárok stěžovatele na přidělení náhradního bytu nemá oporu v zákoně, však dle přesvědčení Ústavního soudu nelze dovodit jakýkoliv příčinný vztah mezi napadenými rozhodnutími obecných soudů a stěžovatelovým tvrzením o porušení základního práva na soukromý a rodinný život. Jinak řečeno, rozhodnutími soudů vydanými podle zákona nebylo zasaženo do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého a rodinného života.

K tvrzení o porušení práva nebýt diskriminován:

Stěžovatel dále tvrdil, že bylo porušeno základní právo nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy, a to selektivním postupem vedlejších účastníků k některým obyvatelům bytového domu v Mladé Boleslavi. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že z hlediska tvrzeného zásahu do práva nebýt diskriminován je rozhodující posouzení otázky, zda při rozhodování věci obecnými soudy byl či nebyl diskriminován stěžovatel, nikoliv osoby jiné. Zacházení je diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. a) nesleduje-li legitimní cíl a b) neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. nález pléna Ústavního soudu publ. pod č. 419/2006 Sb., odst. 70.). V případě stěžovatele je ovšem zjevné, že ve vztahu k němu obecné soudy neuplatňovaly jakýkoliv "odlišný přístup", natož odlišný přístup z rasových důvodů. Nepříznivý výsledek jím vedeného civilního řízení byl důsledkem především chování stěžovatele samotného a aplikací platné zákonné úpravy tzv. bytových náhrad v občanském zákoníku; nikoliv tedy skutečnosti, že je Rom.

V.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1360/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies