II. ÚS 68/09

10. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1208/2008 ze dne 30. září 2008, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 138/2008 ze dne 17. dubna 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3T 96/2008 ze dne 12. února 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. ledna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že nejprve se spoluobžalovanými K. a K. požadoval po I. H. vydání jeho cestovního dokladu, a když ten odmítl, tak jej stěžovatel opakovaně udeřil pěstí do obličeje a do břicha a srazil ho na zem, kde jej potom prohledal, vzal mu peněženku s řidičským průkazem, finanční hotovost a krabičku cigaret. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce tří let se zařazením do věznice s dozorem a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání, jakož i "všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující". Stěžovatel se současně domáhá toho, aby byl "propuštěn z výkonu trestu na svobodu". Tvrdí, že rozhodnutím a postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i právo na řádnou obhajobu, podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. S odkazem na obsah svého dovolání stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že všem spoluobžalovaným byl nejprve ustanoven jeden společný obhájce, a to JUDr. M. S. Rozhodnutím soudu prvého stupně ze dne 20. září 2007 byl ustanoven jeho obhájcem Mgr. Radek Vachtl a obhájcem spoluobviněného K. Mgr. M. V. Obhájcem spoluobviněného K. však i nadále zůstal JUDr. M. S. Důvodem následného ustanovení obhájců přitom bylo to, že si zájmy obviněných měly odporovat. Stěžovatel je přesvědčen, že soud měl dle § 40a trestního řádu ve spojení s § 37a odst. 2 trestního řádu zprostit původního obhájce povinnosti obhajoby a všem obviněným ustanovit nové obhájce. Skutečnost, že si zájmy obviněných v této věci nejpozději od 11. září 2007 odporovaly, potvrzuji i závěry rozsudku soudu prvního stupně s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, tedy že je skutkový stav potvrzován výpovědí K. Výpovědi obžalovaných si přitom vzájemně zcela zásadním způsobem odporují. Je proto přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když v celém řízení vystupoval jako obhájce jednoho z obviněných, původně společně ustanovený obhájce všech spoluobviněných, u nichž se v průběhu řízení ukázalo, že si jejich zájmy odporují. Odvolává se přitom i na shodný názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsažený ve vyjádření k dovolání. Nesouhlasí s akcentem materiálního hlediska, tj. důsledků a dopadů nerespektování procesních ustanovení, jak to učinil dovolací soud, protože to je u procesních norem vyloučeno. Dovolací soud své materiální hledisko navíc odůvodnil v rozporu se spisovým materiálem a obsahem úkonů obhajoby. Prvním úkonem obhajoby je totiž její příprava a převzetí, což by mělo spočívat v poradě obhájce s klientem a stejně tak lze předpokládat poradu obhájce s klientem před rozhodováním o vzetí obviněného do vazby či před jeho výslechem. To, že obviněný nevypovídá, neznamená, že obhájce je nečinný, ale může jít o určitý způsob obhajoby. Dovozovat formálnost obhajoby za situace, kdy se obhájce účastní opakovaně vyšetřovacích úkonů, poukazuje spíše na účelovost takového tvrzení než na znalost reálného výkonu obhajovací povinnosti. Jestliže žádný ze spoluobviněných nevypovídal a přesto jejich obhájce dospěl k závěru, že je zde dána jejich možná kolize, pak jediným možným způsobem jak k tomuto závěru lze dospět, je porada obhájce se všemi obviněnými, znalost jejich pohledu na věc a tedy i představa, jakým způsobem se bude každý z nich v budoucnu hájit. Právě za situace, kdy je obhájce na základě důvěrné porady seznámen s postoji a tvrzeními všech spoluobviněných, vzniká ona nepřípustná výhoda spočívající v tom, že jeden z obviněných má možnost využívat znalostí věci, které nelze zjistit ze spisového materiálu, ale které bylo možno zjistit pouze na základě důvěrné porady mezi advokátem a obhájcem. Představa činnosti obhájce, jak ji popisuje dovolací soud, spočívá v pouhé účasti na vyšetřovacím úkonu bez toho, aby došlo mezi obhájcem a obviněným k jakémukoliv kontaktu v nepřítomnosti orgánů činných v trestním řízení.

3. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ústavní stížnost je svým obsahem shodná s námitkami, které uplatnil stěžovatel v dovolání. Považuje za naprosto zavádějící tvrzení stěžovatele, že měl dovolací soud své materiální hledisko odůvodnit v rozporu se spisovým materiálem, protože ve skutečnosti vycházel podrobně z podkladů založených ve spise, včetně vystoupení obhájce JUDr. S. v průběhu celého řízení. Na rozdíl od obhájce stěžovatele k věci nepřistupoval formalisticky, ale zamýšlel se nad reálným dopadem této obhajoby. Materiální hledisko přitom u daných zákonných ustanovení zohledňoval i v případech, které byly následně řešeny Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 102/06 a sp. zn. I. ÚS 46/05, kdy se Ústavní soud s takovýmto postupem ztotožnil. V podrobnostech tedy odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

4. Městský soud neshledal ústavní stížnost důvodnou a plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

5. Městské státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, jako zjevně neopodstatněná. Zdůraznilo, že když JUDr. S. obhajoval všechny spoluobžalované a tito byli vyslýcháni, tak nevypovídali. Obhájce se tak nedozvěděl žádné skutečnosti, které by mohly stěžovatele poškodit. U dalších úkonů činěných tímto obhájcem v přítomnosti všech spoluobžalovaných byla jeho činnost spíše formální a právo na obhajobu bylo stěžovateli zajištěno vlastním obhájcem. Závěrem považovalo za nezbytné uvést, že dne 20. září 2007 byl ustanoven jiný obhájce namísto JUDr. S. i spoluobviněnému K., avšak tento procesní nedostatek neměl vliv na průběh trestní věci, a proto právo stěžovatele nebylo porušeno.

6. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 sdělilo, že netrvá na postavení vedlejšího účastníka řízení, což Ústavní soud vyhodnotil tak, že se tohoto postavení vzdává. Obvodní soud pro Prahu 10 a Nejvyšší státní zastupitelství na výzvu k vyjádření vůbec nijak nereagovaly.

7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 96/2007 a z něj zjistil, že opatřením soudce tohoto soudu ze dne 21. srpna 2007 byl V. K., S. K. a stěžovateli ustanoven JUDr. M. S. jako společný obhájce s ohledem na to, že byl u všech obviněných dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu, a obvinění svého práva zvolit si obhájce nevyužili. Dopisem ze dne 12. září 2007 uvedený obhájce sdělil soudu, že byl přítomen výslechům obviněných před policejním orgánem a před soudcem rozhodujícím o návrhu na vzetí do vazby, kdy všichni obvinění odmítli vypovídat. Následně navštívil všechny obviněné ve vazbě 11. září 2007 a při poradě s V. K. zjistil, že není možné, aby obhajoval všechny tři obviněné, o čemž zbylé dva obviněné posléze informoval. Opatřením soudce ze dne 20. září 2007 byla S. K. ustanovena jako obhájkyně Mgr. M. V., a stěžovateli Mgr. Radek Vachtl s tím, že po původním ustanovení společného obhájce vyšlo najevo, že si zájmy obviněných odporují. Prvému z obviněných byl přitom zachován dosavadní obhájce. Při hlavním líčení konaném dne 10. ledna 2008 všichni obžalovaní vypovídali. Stěžovatel připustil konflikt s poškozeným H., který jej měl nejprve provokovat, ale vyloučil loupežný motiv i vědomé odcizení věcí. Obviněný K. popřel, že by byl konfliktu s poškozeným vůbec přítomen. Obviněný K. naopak uvedl, že byl společně s obviněným K. přítomen tomu, jak stěžovatel zahájil konflikt s poškozeným tím, že po něm požadoval cestovní pas.

8. Ústavní soud neposuzuje ve své rozhodovací činnosti postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, posuzuje Ústavní soud skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Stanoví-li tedy trestní řád podmínky, za nichž se ustanovuje odsouzenému obhájce, je třeba chápat uvedený institut v jeho materiálním pojetí (sp. zn. IV. ÚS 347/04, N 191/43 SbNU 171).

9. Z ústavněprávního hlediska tedy nejde v této věci ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu. Jde spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Toto právo nepochybně nemůže být naplněno tam, kde jeden obhájce obhajuje více spoluobžalovaných, jejichž zájmy jsou v kolizi.

10. V daném případě je nepochybné, že původně společný obhájce zjistil kolizi zájmu mezi spoluobviněnými při návštěvě spoluobviněného K. ve vazbě. V důsledku toho pak o zjištěné kolizi informoval nejprve ostatní spoluobhajované (tedy i stěžovatele) a následně soud. Z tvrzení stěžovatele ani z jiných okolností případu nevyplývá, že by došlo k reálné a meritorní poradě mezi společným obhájcem a všemi spoluobviněnými předtím, tedy např. před výslechy obviněných před policejním orgánem a posléze před soudem, kdy všichni odmítli vypovídat. Rovněž tak není patrno, že by k meritorní poradě mezi stěžovatelem (resp. spoluobviněným K.) a společným obhájcem došlo poté, co tento obhájce zjistil kolizi zájmů mezi obviněnými. Nic na tom nemění obecně závazným způsobem stanovené povinnosti advokáta (čl. 9 odst. 1 pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky), které jsou toliko formou, jíž má být naplněn reálný obsah konkrétním jednáním obhájce.

11. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy nepochybily, když akcentovaly materiální povahu práva na obhajobu stěžovatele a nedržely se pouze jejího formálního vyjádření, na němž trvá stěžovatel. Z ničeho totiž nevyplývá, že by se původně společný obhájce dozvěděl o postoji stěžovatele k danému trestnímu stíhání v rámci porad mezi stěžovatelem jako klientem, a tímto advokátem jako jeho obhájcem.

12. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 68/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies