III. ÚS 1413/09

10. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SLOVNAFT, a. s., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Vlčie Hrdlo 1, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem v Praze 5, Elišky Peškové 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009 č. j. 16 Co 412/2008-689 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 13 Nc 15698/2005-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2009 stěžovatelka napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 13 Nc 15698/2005-16, kterým byla k návrhu Ashford Technologies Corp. jako oprávněného nařízena exekuce proti stěžovatelce jako povinné, přičemž provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Z. Zítek, a také usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009 č. j. 16 Co 412/2008-689, kterým bylo k odvolání stěžovatelky prvně uvedené usnesení potvrzeno (předchozí usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. 4. 2006 č. j. 18 Co 586/2005-534 bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 č. j. 20 Cdo 942/2007-621).

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 13 Nc 15698/2005, stěžovatelka napadla - souběžně s ústavní stížností - v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze dovoláním, o němž dosud Nejvyšší soud nerozhodl. Z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 občanského soudního řádu je patrno, že jeho přípustnost závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu]. V tomto smyslu byla také stěžovatelka odvolacím soudem poučena.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil řádně a včas, a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu.

Podané dovolání v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvod pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelka se v dané věci dovolává ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tím, že jde jednak o dosud "uspokojivým způsobem" nevyřešenou problematiku uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, kdy postup soudů má být v rozporu s mezinárodními smlouvami a kdy i přes podané dovolání prý nelze očekávat efektivní ochranu jejích ústavně zaručených práv, a jednak že věc již byla předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, který se však zásadní stěžovatelčinou argumentací týkající se pochybení soudů nižších stupňů nezabýval, a že vzhledem k tomu, že o nyní podaném dovolání bude rozhodovat dle rozvrhu práce stejný senát, je možnost nápravy "v teoretické rovině", resp. že v některých, již řešených otázkách (konkrétně zda je soud povinen přihlédnout k námitce promlčení již v řízení o nařízení exekuce) nelze očekávat, že by obecné soudy změnily svou judikaturu. Současně poukazuje na skutečnost, že předmětné exekuční řízení trvá již čtyři roky, aniž by se soudy zabývaly předmětem sporu (konkrétně "zfalšovanou rozhodčí smlouvou").

V prvé řadě je třeba uvést, že aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zde nepřipadá v úvahu, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí není rozhodnutím konečným (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 385). Uvedené ustanovení je třeba chápat tak, že stěžovatel není povinen uplatnit všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a může se se svou ústavní stížností obrátit přímo na Ústavní soud. Jestliže tak ovšem učiní, podstupuje riziko, že jeho ústavní stížnost bude odmítnuta, pokud Ústavní soud neshledá, že byla naplněna podmínka "podstatného přesahu". V daném případě však stěžovatelka měla možnost podat ústavní stížnost, aniž by dané riziko podstupovala, neboť tato byla přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jestliže však podala také dovolání, nastal stav, kdy soudní řízení dále probíhá a ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím "konečným". S ohledem na princip subsidiarity, jak byl zmíněn shora, není Ústavní soud oprávněn v této fázi do dané právní věci zasahovat. Možno dodat, že by bylo možno uvažovat pouze o aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jež dopadá právě na situace, kdy řízení před obecnými soudy dosud probíhá, nicméně v daném případě zjevně nedošlo ke "značným průtahům" v rozhodování o podaném opravném prostředku.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009


Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1413/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies