IV. ÚS 1799/09

10. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 120/2009 ze dne 25. března 2009, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp. zn. 55 To 11/2008 ze dne 14. října 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 47/2007 ze dne 27. listopadu 2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 47/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 47/2007 ze dne 27. listopadu 2007 uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, za což mu byl podle § 256 odst. 3 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen a stanovena zkušební doba tři roky. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením sp. zn. 55 To 11/2008 ze dne 14. října 2008 podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 5 Tdo 120/2009 ze dne 25. března 2009 podle § 265i odst. 1 písm. b) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předcházejícího trestního řízení. Porušení svých práv spatřuje zejména v tom, že v rozhodné době, kterou je vymezeno spáchání žalovaného skutku, disponoval vedle nemovitostí dalším majetkem, a to akciemi v hodnotě několikanásobně vyšší než byly jeho závazky vůči věřitelům, avšak obecné soudy je hodnotily z hlediska jejich validity ke dni, v němž rozhodovaly, a nikoli k výše vymezené rozhodné době. Dále stěžovatel zpochybňuje především stanovení ceny nemovitostí, které stěžovatel daroval svému synovi a následně část z nich od něho odkoupil zpět. Stěžovatel namítá, že tyto nemovitosti tvoří funkční celky a při prodeji funkčních celků jde dosáhnout vyšší ceny nežli při prodeji všech nemovitostí najednou, jak měly být oceněny znalcem. V případě jedné z nemovitostí - bytového domu - stěžovatel namítá, že při prodeji jednotlivých bytů lze dosáhnout vyšší ceny než při prodeji domu jako celku. Obecné soudy však měly nesprávně (nesprávným vyložením zákona o vlastnictví bytů) konstatovat, že s ohledem na neexistující prohlášení vlastníka o vymezení jednotek toto nebylo možné. V souladu s těmito námitkami, které jsou podle jeho názoru podstatnými pro posouzení možnosti uspokojit nároky věřitelů, stěžovatel navrhoval vypracování revizního znalecké posudku, což však soud prvního stupně nepřipustil a zkrátil tak stěžovatelovo právo na obhajobu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny. Stejně tak zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy na ochranu Lidských práv a základních svobod.

Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení.

Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování na jehož základě dospěl k adekvátním skutkovým zjištěním, která subsumoval pod příslušnou normu trestního zákona. Jeho rozhodnutí je řádně a tedy ústavně konformně odůvodněno, když jsou z něj zcela jasně patrny východiska a úvahy, které soud při jeho rozhodování vedly. Totéž platí pro rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího. Obecné soudy se (a dovolací soud toto učinil nad rámec své povinnosti, neboť přes odmítnutí dovolání se zabýval meritorními námitkami stěžovatele) pak řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v řízení před nimi (zejména v opravných prostředcích), které jsou totožné s těmi uvedenými v ústavní stížnosti, a svá rozhodnutí též v tomto smyslu náležitě zdůvodnily, a to i ve vztahu k neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak jsou zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1, 134 odst. 2). Argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní a je naprosto zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

Povinností obecných soudů není provést všechny důkazy navrhované obžalovaným. Jejich povinností však je, pokud některému návrhu nevyhoví, tuto skutečnost náležitě odůvodnit. Této povinnosti obecné soudy beze zbytku dostály. Právo stěžovatele na obhajobu tak ani v tomto smyslu dotčeno nebylo. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1799/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies