IV. ÚS 1511/09

10. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 8/2008-43 ze dne 30. ledna 2009 a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 1 Nc 6383/2008-15 ze dne 25. listopadu 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na uplatnění stejných základních práv na všechny případy podle čl. 4 odst. 3 Listiny, práva na rovné postavení v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a principu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z něj vyplývajícího principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Nymburce usnesením č. j. 1 Nc 6383/2008-15 ze dne 25. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 3.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením č. j. 26 Co 8/2008-43 ze dne 30. ledna 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v záhlaví citovaným rozhodnutím především vytýká, že nejsou řádně odůvodněna. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje též v tom, že před tím, než bylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyla vyzvána, aby se k návrhu exekutora k udělení pořádkové pokuty vyjádřila. Dle názoru stěžovatelky byl její postup, kterým odepřela exekutorovi poskytnout informace o manželi povinného za situace, kdy ještě nebyl vydán exekuční příkaz a nebylo možno konstatovat, zda manžel povinného je účastníkem exekučního řízení, správný. Stěžovatelka uvádí, že jí byly v jiných obdobných řízeních za stejné počínání taktéž uděleny pořádkové pokuty, avšak odvolací soudy poté, co uznaly její právní názor za správný, posléze tyto pořádkové pokuty zrušily. Stěžovatelka tedy namítá, že obecné soudy ve skutkově stejných případech rozhodují naprosto rozdílně.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly a v záhlaví citovanými rozhodnutím rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem řízení u obecných soudů byla částka 3.000,- Kč, kterou lze označit za naprosto bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však v záhlaví citované rozhodnutí rozhodně považovat nelze) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je navíc zřejmá roztříštěnost soudní praxe, pročež nelze mluvit ani o stabilizovaných výkladových standardech a ani o vybočení z nich, a tím je vyloučeno uvažovat o ojedinělém excesu, resp. o založení nepřípustně odlišného (excesivního) výsledku v její věci. Stěžovatelka se v podstatě dožaduje, aby Ústavní soud stávající rozhodovací praxi obecných soudů usměrnil, resp. sjednotil, a to podáním té verze výkladu, již má za správnou a která je opačná s výkladem obecných soudů v projednávané věci. Přisuzuje tak Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší, neboť k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy), přičemž ke sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud, jemuž zákon k tomu svěřuje i odpovídající nástroje (§ 14 odst. 1, 3, § 21 a § 24 zákona o soudech a soudcích).

Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu, ústavněprávní roviny nedosahuje a v důsledku toho je ani z ní hodnotit nelze. Poukazy na výše označená základní práva jsou nepřípadné, neboť tato práva dotčena zjevně nebyla a ani objektivně být nemohla. Stěžovatelka nepřípadně očekává, že se Ústavní soud v její věci chopí role další (běžné) přezkumné instance. Ústavnímu soudu však přísluší omezit se pouze na zjištění, že se stěžovatelce dostalo korektního procesu. V tomto smyslu Ústavní soud žádné závažné pochybení neshledal.

Ústavní soud uzavírá, že žádná z podmínek, za kterých obecnými soudy uplatněný postup, výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se tak zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nepodařilo.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1511/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies