III. ÚS 1619/09

10. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele M. L., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009 č. j. 20 Co 35/2009-54 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2008 č. j. 10 C 170/2007-35 a o návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.


Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a i v ostatním splňujícím formální podmínky stanovené tímto zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby mu žalovaná - Česká republika, jejímž jménem jednala její organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, zaplatila přesně specifikovanou částku. Stěžovatel ji podal z toho důvodu, že u žalované úspěšně uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé trestním stíháním ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 27 T 147/2002, v němž byl zproštěn obžaloby, přičemž v příčinné souvislosti s uplatněním tohoto nároku (§ 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) mu vznikly náklady právního zastoupení, které Ministerstvo spravedlnosti odmítlo uhradit.

Obecné soudy se oproti žalobním tvrzením s tímto postupem s poukazem na § 31 odst. 4 citovaného zákona ztotožnily s tím, že odvolací soud rovněž v reakci na námitky stěžovatele blíže odůvodnil rovněž i své přesvědčení o nedůvodnosti aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, resp. § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel, zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Kritiku rozsudků obecných soudů, jež posléze ústí v tvrzení o protiústavnosti citovaného zákonného ustanovení (§ 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stěžovatel opírá o tvrzení, že mu nezákonným rozhodnutím státu vznikla škoda, kterou vymáhal v souladu se zákonem u Ministerstva spravedlnosti. Činil tak zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem a takto účelně vynaložil při vymáhání zákonem přiznaného nároku (založeného odpovědností státu) náklady, které byly jako mimosmluvní odměna následně řádně vyčísleny. Stěžovatel je považuje za součást (protiprávním) jednáním státu jemu vzniklé škody a proto se mu jeví jako legitimní, že požaduje jejich uhrazení. Právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány a orgány veřejné správy je mu přitom ústavně zaručeno a pokud se rozhodl, že ho bude realizovat, neměl by jej stát za to sankcionovat. Tyto v návrhu blíže rozvedené důvody jej vedou k přesvědčení, že ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s citovanými ústavními kautelami, a proto využil svého práva zakotveného v § 74 zákona č. 182/1993 Sb. a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále požadoval, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky obecných osudů nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].

Stěžovatel připíná základ své kritiky nikoliv k odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, nýbrž k obsahu právní úpravy jimi aplikované.

Rozhodovací důvody samotné jsou dle názoru Ústavního soudu v předmětných rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyloženy. Směřuje-li návrh stěžovatele ke zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ztotožňuje se Ústavní soud s důvody obsaženými v napadených rozsudcích, na jejichž obsah odkazuje.

Nad jejich rámec dodává, že uplatnění nároku dle § 14 odst. 1, 3 citovaného zákona (v záležitosti stěžovatele u Ministerstva spravedlnosti) je neformální a nevyžaduje realizaci prostřednictvím právního zástupce. [Z pohledu faktuálního není bez významu, že v okamžiku rozhodování se, zda uzavřít smlouvu o právním zastoupení, by v návaznosti na výkon advokacie lege artis měl budoucí (potenciální) mandant znát důsledky plynoucí z předmětného ustanovení, vylučujícího náhradu nákladů právního zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku před ministerstvem.]

Jak Ústavní soud zdůraznil v celé řadě svých rozhodnutí, shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci je nezbytnou podmínkou právního státu via facti (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 157/03, IV. ÚS 253/03, III. ÚS 514/03, III. ÚS 75/04, II. ÚS 493/05). Nutno zohlednit, že v souladu s dikcí čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR státní moc slouží všem občanům, přičemž tak činí v případech, mezích a způsoby, jež stanoví zákon (obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nelze presumovat a priori její nikoliv řádný výkon, nýbrž v materiálním právním státě a v tom rámci smysluplně uspořádané funkční lidské společnosti nota bene platí a musí platit maxima právě opačná. Právě pro případ, že by tomu tak v konkrétní situaci nebylo, a který takto je a měl by být výjimkou, umožňuje zákon č. 82/1998 Sb. následně podat žalobu na náhradu škody u soudu (§ 15 odst. 2 citovaného zákona). V takto zahájeném soudním řízení potom náhrada nákladů (nepovinného) právního zastoupení je podrobena standardnímu právnímu režimu v intencích zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Nahlíženo v naznačeném kontextu, nepřisvědčil Ústavní soud námitkám stěžovatele o protiústavnosti § 31 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009


Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1619/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies