IV. ÚS 1743/09

11. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Štilcovou, advokátkou se sídlem Příbram IV, Čs. armády 143, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009 č. j. 19 Co 49/2009-294 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. prosince 2008 č. j. 16 C 356/2006-277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. července 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Pro případ, že by bylo ústavní stížnosti vyhověno, požádal stěžovatel o přiznání náhrady nákladů řízení.

Podle názoru stěžovatele soudy v napadených rozhodnutích, a to konkrétně v části, ve které rozhodovaly o náhradě nákladů řízení, sice postupovaly v souladu s ustálenou soudní prací, ale stěžovatel má za to, že v případě částečného úspěchu účastníků hradí žalující strana vždy vyšší část soudního poplatku, než-li by odpovídalo stupni jeho úspěchu řízení. Pouze v případě plného úspěchu nebo plného neúspěchu odpovídá podíl účastníků na úhradě soudního poplatku také stupni jejich úspěchu či neúspěchu. V důsledku uvedeného postupu dospěly oba ve věci rozhodujících soudy o účasti žalující i žalované strany na soudním poplatku jinak, nežli dle jejich úspěšnosti v řízení. Stěžovatel tvrdí, že pokud by obecné soudy předepisovaly náhradu nákladů řízení nejen v závislosti na procentuálním stupni úspěchu jednotlivého účastníka, ale i v závislosti na jeho skutečných nákladech řízení, byla by úhrada soudního poplatku automaticky spravedlivě poměrně rozdělena mezi částečně úspěšné účastníky řízení. Proto se stěžovatel domnívá, že jakýkoliv jiný postup, tedy i postup uplatňovaný v soudní praxi, představuje odklon od dikce zákona, kterým se obvyklá rozhodnutí o vzájemném vyrovnání nákladů řízení mezi účastníky nutně dostávají do rozporu s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť žalující strana je v případě částečného žalobního úspěchu nerovným způsobem nucena nést vyšší část soudního poplatku, nežli by odpovídalo jejímu stupni úspěchu ve sporu. Stěžovatel má za to, že výklad zákona k rozdělení nákladů řízení je nejasný a proto je nutno uplatnit takový výklad, který vede ke spravedlivé náhradě skutečných a prokázaných nákladů na obou účastnických stranách a který tak zajišťuje rovnost jak žalující tak žalované strany v povinnosti podílet se na soudním poplatku v závislosti na stupni úspěchu ve sporu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry ve věci rozhodujících soudů o náhradě nákladů řízení byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.

K namítanému porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, které obecně soudům ukládají vázanost soudce při jeho rozhodování ústavním pořádkem a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

K návrhu stěžovatele na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení je třeba upozornit, že stěžovatel nespecifikoval, zda podle zákona o Ústavním soudu uplatňuje náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 či náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení § 83 odst. 1. Ústavní soud připomíná, že obecně se má za to, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak (§ 62 odst. 3). V případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení, Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4). Pokud jde o náhradu nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem (§ 29 a § 30 odst. 1), může tuto náhradu Ústavní soud přiznat stěžovateli, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§ 83 odst. 1). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle ustanovení § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu postupovat.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1743/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies