IV. ÚS 1604/09

11. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem Praha 5, U Malvazinky 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009 č. j. 15 Co 67/2009-77 ve znění unesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009 č. j. 15 Co 67/2009-79 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. srpna 2007 č. j. 4 C 349/2005-43, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a 3. Svoji ústavní stížnost spojila stěžovatelka i s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení, o němž má rozhodnout soud prvního stupně.

Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 349/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 29. prosince 2005 domáhala určení výživného rozvedené manželky ve výši 7 500,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. srpna 2007 č. j. 4 C 349/2005-43 žalobu zamítl jako nedůvodnou a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 550,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali jak stěžovatelka, tak i žalovaný, který napadl pouze výrok o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2009 č. j. 15 Co 67/2009-77 rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil jako věcně správné a změnil je co do povinnosti stěžovatelky nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 38 250,- Kč, dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 46 300,- Kč. Opravným usnesením ze dne 17 března 2009 č. j. 15 Co 67/2009-79 pak odvolací soud opravil výroky o nákladech řízení tak, že částka nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 39 675,- Kč a částka nákladů odvolacího řízení 46 900,- Kč.

Podle názoru stěžovatelky soud prvního stupně hodnotil nesprávně jak provedené důkazy, tak i osobnost stěžovatelky a její invaliditu a nepostupoval tak v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž namítala, že soud jí sice zajistil právní zastoupení, ale právní pomoc advokáta se v tomto případě ukázala jako nekvalifikovaná a "laxní", což se projevilo zejména v tom, že nepožadoval použití § 150 o. s. ř.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání není přípustné [§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podaným odvoláním stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá, jak co do aplikace a interpretace § 92 zákona o rodině, tak § 142 odst. 1 o. s. ř. V závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo. Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

K návrhu stěžovatelky na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení je třeba upozornit, že stěžovatelka nespecifikovala, zda podle zákona o Ústavním soudu uplatňuje náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 či náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení § 83 odst. 1. Ústavní soud připomíná, že obecně se má za to, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak (§ 62 odst. 3). V případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení, Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4). Pokud jde o náhradu nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem (§ 29 a § 30 odst. 1), může tuto náhradu Ústavní soud přiznat stěžovateli, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§ 83 odst. 1). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle ustanovení § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu postupovat.
Ve věci návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud pak konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1604/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies