I. ÚS 496/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, IČ: 26991934, 783 25 Bouzov 8, zastoupené JUDr. Romanem Brnčalem, LL.M., advokátem se sídlem Riegrova 28, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008, č. j. 4 As 44/2008-166, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2008, č. j. 8 Ca 201/2007-104, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 25. 2. 2009, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 3. 2009, stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 4 odst. 3, čl. 20, čl. 27 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva se odborově organizovat Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 201/2007 zjistil Ústavní soud následující.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 Ca 201/2007-104, byla odmítnuta žaloba právní předchůdkyně stěžovatelky (poznámka: Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk, IČ: 71197175, se sídlem Bouzov 8, adresa pro doručování: Tylova 1, Olomouc), kterou se domáhala zrušení fiktivních negativních rozhodnutí žalovaného Národního památkového ústavu v Praze a Ministerstva kultury, vydaných k jejím žádostem o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Připojená doručenka (č.l.107 procesního spisu) dokládá, že předsedkyně žalující odborové organizace PhDr. H. P. odmítla dne 27. 3. 2008 zásilku obsahující toto usnesení převzít s odůvodněním, že jako adresát byla označena Základní odborová organizace při správě hradů Bouzov a Šternberk , Školní 218, 747 75 Heraltice, a že uvedená organizace již neexistuje.

Kasační stížnost proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že kasační stížnost byla podána opožděně, neboť z obsahu soudního spisu vyplývá, že napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo stěžovatelce doručováno na adresu Tylova 1, Olomouc, odkud se zásilka soudu vrátila s poznámkou nevyzvednuto. Soud následně doručoval předmětné usnesení na adresu Školní 218, Velké Heraltice, kde dne 27. 3. 2008 předsedkyně stěžovatelky, paní H. P., odepřela zásilku přijmout s tím, že uvedená organizace již neexistuje. NSS konstatoval, že skutečnost, že se podle názoru PhDr. H. P. jedná o nesprávné označení stěžovatelky, nepovažuje za relevantní důvod pro odepření přijetí zásilky, o jejímž adresátovi nebylo pochyb. Podle prohlášení doručujícího orgánu byla stěžovatelka o následcích odepření přijetí písemnosti poučena. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č.j. 8 Ca 201/2007-104, bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 3. 2008. Nejvyšší správní soud přitom nepřihlížel k předchozímu pokusu o doručení předmětného usnesení, neboť z příslušné obálky není zřejmé, zda bylo při doručování postupováno v souladu s ustanovením občanského soudního řádu.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že nelze přihlížet ani k doručení napadeného usnesení elektronickou poštou na žádost stěžovatelky, neboť předmětné usnesení bylo stěžovatelce touto formou doručeno až poté, kdy došlo k (předchozímu) odepření přijetí zásilky, která zakládá právní fikci doručení. V této souvislosti odkázal na vlastní ustálenou judikaturu, podle které za den doručení rozhodnutí, od kterého počíná běžet lhůta k podání kasační stížnosti (§ 106 odst. 2 s.ř.s.), nelze považovat den, kdy stěžovatel zásilku osobně převzal, pokud se tak stalo poté, kdy již uplynula desetidenní úložní lhůta, jejíž poslední den se považuje za den doručení, i když se adresát o tomto uložení nedozvěděl (§ 46 odst. 4 o.s.ř.)[srov. usnesení NSS ze dne 24. 2. 2004, č.j. 5 Azs 15/2004-34]. Z judikatury Nejvyššího správního soudu tedy prý jednoznačně vyplývá, že při určování počátku lhůty k podání kasační stížnosti se vychází z prvního doručení napadeného rozhodnutí, byť se jedná o fikci doručení a ke skutečnému převzetí došlo až později. Napadené rozhodnutí obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto uzavřel tak, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo stěžovatelce doručeno ve čtvrtek dne 27. 3. 2008, lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v pátek dne 28. 3. 2008 (§ 40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila ve čtvrtek dne 11. 4. 2008 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.). K zachování lhůty k podání kasační stížnosti bylo třeba, aby byla kasační stížnost nejpozději dne 11. 4. 2008 předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost podání doručit. Z obsahu spisu však vyplývá, že kasační stížnost byla podána elektronicky s ověřeným podpisem až dne 27. 5. 2008, tedy opožděně.


II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, po obsáhlejší rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, poukázala zejména na principy a pravidla odborového sdružování v České republice, registrace stanov odborových sdružení a jejich důsledky pro změny názvu základní organizace (a pro její předsedkyni PhDr. H. P.), což měl respektovat také Městský soud v Praze. Ten ignoroval skutečnost, že u právní předchůdkyně stěžovatelky došlo ke dni 15. 8. 2005 ke změně názvu na "Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací" a soudní zásilky přesto (opakovaně) doručoval na "původní, již několik let nepoužívaný název. Stěžovatelka odmítá (z podrobně rozvedených důvodů) závěr Nejvyššího správního soudu, podávající se z rozhodnutí ze dne 20. 11. 2008, č. j. 4 As 44/2008-166, že nesprávné označení stěžovatelky nepovažuje za relevantní důvod pro odepření přijetí zásilky, o jejímž adresátovi nebylo pochyb. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že splnila zákonem stanovené podmínky pro doručování veřejnou datovou sítí a že soud je povinen (i přes zákonem uvedenou možnost, srov. § 45f o. s. ř., podle kterého "soud může") "v případě takové žádosti jí vyhovět", tedy že ustanovení § 47 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemůže vykládat restriktivně.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda nejsou jejich závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda použité právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovateli.

To se uplatní i v souzené věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). V prvé řadě jde o tvrzení, že Nejvyšší správní soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla tím, že nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 50 odst. 1, § 47 odst. 1 a odst. 2 a § 21 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 106 odst. 2 s. ř. s.; přitom mu však (stejně jako Městskému soudu v Praze) především vytýká, že vyšel z chybného právního závěru co do označení názvu stěžovatelčiny právní předchůdkyně, jenž prý svojí podstatou představuje zásah do základního práva dle čl. 20 odst. 4 Listiny.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci práva) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§ 54, § 55, § 64 s. ř. s., § 157 odst. 2 o. s. ř.).

Právní názory, které v dané věci Nejvyšší správní soud užil, však za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Je vhodné připomenout, že každé uplatňování subjektivních práv je nevyhnutelně spjato s konkrétním, právem upraveným, procesem (řízením), jenž logicky vyžaduje respekt k stanovenému "formalizovanému" postupu; není-li ho dbáno, a proto právu ochrana poskytnuta nebyla, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla opominuta zde vyjádřená podmínka "stanoveného postupu".

Podstatné pak je, že oponentura stěžovatelky proti závěrům, vysloveným ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008, č. j. 4 As 44/2008-166, co do označení její právní předchůdkyně, výše vymezené ústavněprávní roviny - a to zcela evidentně - nedosahuje; o adresátu zásilky (byť bylo celé řízení ohledně označení žalobce provázeno nejasnostmi) totiž objektivně nebylo pochyb, a o tom, že zásilka je adresována jí představovanému subjektu, nemohla rozumně pochybovat ani k jejímu převzetí oprávněná PhDr. H. P.

Závěru Nejvyššího správního soudu, že úsudek jmenované předsedkyně odborové organizace o údajném nesprávném označení adresáta je z pohledu relevantních důvodů pro odmítnutí zásilku převzít (§ 50 odst. 1 o. s. ř.) bezvýznamný, proto z hledisek ústavněprávních není co vytknout; je namístě (za daných okolností) jej hodnotit jako korektní a souladný s ustáleným výkladem i v rovině práva podústavního.

Ostatně, obsahově shodnou námitkou stěžovatelky se Ústavní soud zabýval již dříve, a neshledal ji opodstatněnou. V odůvodnění usnesení ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2661/08 mimo jiné konstatoval, že "otázka označení stěžovatelky v záhlaví usnesení, jímž byla odmítnuta její žaloba, zjevně nedosahuje ústavních rozměrů" a "už vůbec není zřejmé, jak by měl být porušen čl. 20 odst. 4 Listiny, podle něhož jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení odděleny od státu, a v návaznosti na to čl. 2 odst. 2 Listiny" Uzavřel proto, že "ani jedním z napadených rozhodnutí nebyla popřena právní subjektivita stěžovatelky a nebylo ani zasahováno do jejích vnitřních poměrů".

Tím, že právní předchůdkyně stěžovatelky opakovaně vyjadřované názory Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 4 As 33/2006, případně i rozhodnutí sp. zn. 8 As 16/2008 a sp. zn. 8 As 37/2006) v otázce jejího názvu při doručování písemnosti (rovněž opakovaně) nerespektovala, a to i přesto, že její dřívější ústavní stížnost (proti druhému z označených rozhodnutí) byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, přivodila sama nepříznivý důsledek, jež pro ni opožděné podání kasační stížnosti představovalo.

Ústavní soud proto uzavírá tak, že řízení před oběma správními soudy a jeho výsledky hranice ústavnosti nepřekračují a k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Shodně rozhodoval Ústavní soud i ve srovnatelné věci téže stěžovatelky pod sp. zn. III. ÚS 977/09.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009


František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 496/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies