I. ÚS 991/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, PhD., advokátem, se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, 160 00 Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 7 To 4/2009, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 3 T 76/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v řízení před obecnými soudy jako ustanovený obhájce požádal o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 228.069,45 Kč včetně DPH. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 3 T 76/2005 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 98.800 včetně DPH.

Dle názoru obvodního soudu bylo "pro tr. čin krádeže odsouzenému sděleno obviněni pro pokračující trestný čin krádeže spáchaný více útoky a nikoliv ve vícečinném souběhu (viz. č. l. 7 a č. l. 11), poté mu bylo sděleno obvinění pro tr. čin loupeže dle § 234/1 tr. zákona (viz č. l. 19) a nakonec pro trestný čin porušování domovní svobody dle § 238 1, 2 tr. zákona (viz č. l. 33). Obhájci tedy náleží, odměna ve výši 1.000,- Kč + 1.500,- Kč + 1.000,- Kč -10% -20%, tj. 720,- Kč + 1.080 + 720,- KČ, celkem 2.520,- Kč za jeden úkon právní pomoci."

Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které napadl výrok o nepřiznání části odměny společně s režijním paušálem a současně navrhl, aby usnesení bylo v této části zrušeno a nově bylo rozhodnuto v souladu s jeho žádostí ustanoveného obhájce o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 7 To 4/2009 (dále jen "usnesení městského soudu") byla stížnost zamítnuta.

Stěžovatel namítá, že úvahy soudů o vyloučení vícečinného souběhu byly věcně i právně nesprávné, poukazuje na výklad § 89 odst. 3 tr. zákona, jehož aplikaci považuje v předmětné trestní věci za vyloučenou, a uvádí, že právní posouzení pokračování trestného činu a vícečinného souběhu nebylo předmětem právního rozboru či posouzení věci ani v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani v podané obžalobě, ani v rozsudku soudu prvního stupně a ani v rozsudku soudu druhého stupně.

Stěžovatel poukazuje na to, že sám městský soud připustil, že se stává velmi často, že ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu vyvolává odlišné výklady a že právní teorie a soudní praxe neřeší tuto otázku zcela jednoznačné. Zároveň stěžovatel zpochybňuje srozumitelnost části odůvodnění usnesení městského soudu, který ve svém výkladu k § 12 odst. 4 advokátního tarifu hovořil o "společných úkonech při zastupování (nebo obhajobě dvou nebo více osob)", což ovšem na stěžovatelovu věc nedopadá. Městský soud se tak podle názoru stěžovatele nevypořádal s námitkou, že s ohledem na § 89 odst. 3 tr. zákona je vyloučeno, aby souzené skutky (dílčí útoky), které podle názoru stěžovatele nenaplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly jedním pokračujícím trestným činem.

Stěžovatel dále podrobně popisuje chronologii trestního stíhání obhajovaného a závěrem uvádí, že státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce, který obhajuje obviněného v trestním řízení, je nutno chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc (článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a poukazuje rovněž na závěry Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 167/05, sp. zn. IV. ÚS 525/02 a sp. zn. I. ÚS 185/04.

II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže správní orgány a obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, jako např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

V případě námitek stěžovatele směřujících proti výši náhrady nákladů a způsobu jejího určení Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v této otázce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 10, usnesení č. 15, str. 387), která vychází z názoru, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - ovšem s možnými korekcemi - a s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti, podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo."

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokátovi coby soudem ustanovenému obhájci, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, ačkoliv od jeho přijetí doznala právní úprava podústavního práva i rozhodovací činnost obecných soudů dalšího vývoje. Ústavní soud v něm mj. uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavněprávního pohledu rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Na tomto právním náhledu nemíní Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě. Je z něj přitom možné vyjít i ohledně stěžovatelem namítaného porušení legitimního očekávání rozmnožení majetku v důsledku činnosti, jejíž vykonání bylo stěžovateli uloženo soudem, tj. orgánem veřejné moci.

Městský soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení konkrétně uvádí, z jakých částí spisu vycházel při závěru o kvalifikaci určitého jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu spáchaného více útoky. Nejedná se tedy o situaci, kdy by obecný soud ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění v rozhodné době účinném, svévolně ignoroval a na věc neaplikoval. Ani se nejedná o situaci, kdy by nárok stěžovatele by retroaktivně popřen v důsledku ústavně nekonformní interpretace a na věc tedy nedopadá nález sp. zn. IV. ÚS 167/05. Stěžovateli lze přisvědčit, že městským soudem použitá citace (pozn.: jedná se patrně o citaci, ačkoliv není takto v napadeném usnesení označena) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 7 To 24/2005, se sice váže k výkladu ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ale řeší situaci z poněkud jiného pohledu, než jak staví věc stěžovatel, a argumentační význam má tedy pouze potud, pokud má ilustrovat nejednoznačný výklad § 12 odst. 4 advokátního tarifu v soudní praxi. S ohledem na výše naznačené dřívější obecné závěry Ústavního soudu a rozsahu a míře konkrétnosti ostatních částí odůvodnění, však toto zjištění na závěrech Ústavního soudu ničeho nemění.

Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by ústavně nepřípustným způsobem porušili základní práva stěžovatele v důsledku soudní libovůle.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 991/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies