I. ÚS 1788/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. H. a M. H., oba zast. Mgr. Jiřím Dudou, advokátem, sídlem Veleslavínova 8, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2009, č.j. 28 Cdo 1012/2009-93, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2008, č.j. 57 Co 500/2008-83, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.10.2007, č.j. 23 C 271/2005-43, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1.7.2008, č.j. 23 CV 271/2005-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, sídlem Hlinecká 1024/11a, Praha 3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, protože bylo, podle jejich názoru, porušeno jejich právo na ochranu majetku garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). K podstatě věci uvedli, že stěžovatel A. H. podal jako oprávněná osoba dne 21.6.2005 u vedlejšího účastníka žádost o vydání konkrétního pozemku, jako náhradního pozemku; následujícího dne podali stěžovatelé žalobu o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku. Vedlejší účastník byl nečinný, k žalobě se vyjádřil až v roce 2007, požadovaný pozemek jim nevydal. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla jejích žaloba zamítnuta, k jejich odvolání Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelé nebyli ani úspěšní se svým dovoláním, protože ho Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Všechny soudy opřely svá rozhodnutí o tvrzení, že právo stěžovatelů na vydání náhradních pozemků zaniklo ke dni 31.12.2005 s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci tzv. "restituční tečky", dodržováním zákona o půdě a interních pokynů vedlejšího účastníka, jakož i jeho nečinností, se vůbec nezabývaly. Dále konstatovali, že nabyli svých restitučních nároků na základě smluv o postoupení pohledávek, jejichž platnost a účinnost nebyla v žádném ze soudních řízení zpochybněna, vstoupili tak do práv a povinností oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě a v souladu s jeho zněním postupovali ohledně vypořádání svých restitučních nároků vůči státu. Vedlejší účastník měl ode dne podání žádosti do 31.12.2005 dostatek času vypořádat tyto nároky očekávaným způsobem, tj. postupem, který si sám ve svých pokynech stanovil. Za situace, kdy stěžovatelé všechny podmínky splnili, pak vedlejší účastník nečinil ničeho; z dalšího průběhu stěžovatelé usuzují, že vyčkával rozhodnutí Ústavního soudu ve věci tzv. restituční tečky. Též poukazují na fakt, že do doby 31.12.2005 byl nečinný i okresní soud a jednání ve věci nenařídil. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že Ústavní soud svým rozhodnutím ve věci tzv. restituční tečky dovodil rozdělení oprávněných osob na tzv. původní oprávněné osoby a tzv. postupníky a u původních oprávněných restituční tečku zrušil, kdežto u postupníků ji ponechal v platnosti. Proto soudy argumentovaly zánikem práva stěžovatelů na vydání náhradních pozemků uplynutím prekluzivní lhůty, tj. do dne 31.12.2005. Stěžovatelé zastávají názor, že rozdělení oprávněných osob na tzv. původní oprávněné osoby a tzv. postupníky je v rozporu se základními lidskými práva a základními svobodami, a z tohoto rozdělení vyplývající stanovení prekluze práv pro jednu skupinu osob a pro druhou nikoliv nemůže být rovněž v souladu se základními lidskými právy a základními svobodami, a tedy nemůže být platným. Připomínají, že aplikací a interpretací norem práva jsou soudy povinny poskytovat ochranu základním právům spočívajícím v legitimním očekávání vypořádání majetkových nároků, neboť žádný zákon a zejména Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") nepřipouští jakoukoliv diskriminaci v přístupu k právům vyplývajícím ze smluvního institutu postoupení pohledávky.

Relevantní znění příslušného ustanovení Dodatkového protokolu upravujícího právo na ochranu majetku, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 1
Ochrana vlastnictví

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Žalobou došlou okresnímu soudu se stěžovatelé domáhali určení povinnosti žalovaného vedlejšího účastníka uzavřít smlouvu o převodu pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě s odůvodněním, že mají vůči němu právo na bezúplatný převod, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi stěžovateli a původními oprávněnými osobami. Okresní soud jejich žalobu zamítl, vůči druhému stěžovateli pro nedostatek aktivní legitimace, vůči prvnímu stěžovateli pro zánik práva uplynutím prekluzivní doby dnem 31.12.2005. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali, že v době podání žádosti i podání žaloby postupovali v souladu se zákonem o půdě, že protizákonný byl postup vedlejšího účastníky; vyjádřili i nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu o rozdělení oprávněných osob, považují ho za diskriminační, které v právním státě nemůže obstát. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl a v odůvodnění objasnil racio decidendi nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/05.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na ochranu majetku a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Je třeba zdůraznit, že v něm učiněnými závěry pléna je však první senát Ústavního soudu i v tomto případě vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stížnostní argumentace.

Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ústavní soud zde uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení § 524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelů coby postupníků na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně do jejich ústavně garantovaného vlastnického práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.

Také ohledně dalších námitek stěžovatelů (nečinnost vedlejšího účastníka) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat. Ostatně na jeho závěry upozornily stěžovatele již obecné soudy ve svých rozhodnutích.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009

František Duchoň,
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1788/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies