I. ÚS 385/07 - K posuzování státního občanství v řízení o vydání věci dle restitučních předpisů

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Ústavní soud opakovaně v nejobecnější rovině poukázal na jeden z významných aspektů právního státu, tj. na to, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Obecné soudy musí věnovat dostatečnou pozornost otázce dobré víry stěžovatelky v akty a postoje veřejné moci, které ve svém souhrnu - nahlíženo z perspektivy plynutí času - dobrou víru stěžovatelky, že je československou občankou, vytvářely nejméně v rozpětí padesáti let. Bude-li existence oprávněných očekávaní stěžovatelky, co do jejího státoobčanského statusu, v dalším řízení před obecnými soudy postavena najisto, konstatuje Ústavní soud, že je nepřípustné, aby se veřejná moc, která stěžovatelce konfiskovala majetek jako československé státní příslušnici, se k ní jako ke své státní občance nechovala v okamžiku, kdy by měla v restitučním řízení zmírnit způsobené křivdy.

Vzhledem k významu státního občanství pro právní postavení jednotlivce proto Ústavní soud považuje za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezvážily oprávněná očekávaní stěžovatelky založená na konkrétních aktech a postupech veřejné moci, jak zaručuje čl. 1 odst. 1 Ústavy.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12.08.2009 sp. zn. I. ÚS 385/07)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 385/07 ve věci ústavní stížnosti M. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o vydání nemovitosti podle restitučních předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a dále za účasti městské části Praha 1, se sídlem Vodičkova 18, Praha 1, Bytového družstva - Malá Strana "U Petržílků", se sídlem Malostranské nám. 1/272, Praha 1, a Bytového podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, se sídlem Jindřišská 5/901, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237 se ruší.


Odůvodnění



I.

1. Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), jimiž byla zamítnuta její žaloba o vydání ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území Malá Strana. Oba soudy své rozsudky - svou právní argumentaci - vystavěly na závěru, že stěžovatelka nebyla československou státní občankou ke dni 1. 10. 1991, protože toto občanství pozbyla sňatkem s britským státním občanem, aniž by vzaly v potaz, že měla vydáno platné osvědčení o státním občanství. Stěžovatelka tvrdí, že v procesu nalézání práva byla porušena řada základních práv, konkrétně:

1) právo na rovnost (čl. 3 Listiny a § 106 Ústavní listiny Československé republiky, vyhlášené pod č. 121/1920 Sb.),

2) právo na spravedlivý a předvídatelný proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy),

3) princip enumerativity výkonu státní moci, protože oba soudy se dopustily excesu spočívajícího v překročení hranice zákonné licence výkonu státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy),

4) právo nebýt zbavena státního občanství (čl. 12 odst. 2 Ústavy),

5) zákonné právo na náhradu některých křivd, čímž bylo porušeno její legitimní očekávání (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ve vztahu k právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).

2. K jednotlivým tvrzením uvedla podrobnější argumentaci.

Ad 1) Názor soudů, že sňatkem s britským státním občanem dne 27. 2. 1948 pozbyla československé státní občanství, považuje za mylný, protože norma, podle které k pozbytí občanství mělo dojít (zákon č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem), byla v rozporu s tehdejší ústavou. Tento zákon upravoval pozbytí občanství ženou, nikoliv mužem, tudíž byl porušen § 106 Ústavní listiny Československé republiky o rovnosti občanů bez ohledu výsad pohlaví, a z tohoto důvodu neměl být aplikován.

Ad 2) Soudy se nedostatečně zabývaly důsledky podání její žádosti o zachování československého státního občanství a nezohlednily skutečnost, že o této žádosti nebylo rozhodnuto. Vyslovila názor, že přijetím zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství, se neskončené řízení dostalo do režimu tohoto zákona, podle něhož k účinku obnovení státního občanství a vytvoření fikce nepozbytí docházelo okamžikem podání žádosti.

Ad 3) Za právně vadný označila postup soudů při posuzování vydaného osvědčení o státním občanství, který oba obecné soudy založily na § 134 o. s. ř., nikoliv na § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Dále poukazuje na konkrétní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyjadřující myšlenku, že vydané osvědčení o státním občanství je de facto konstitutivním aktem. Proto postup soudů znamenající zásah do práv stěžovatelky bez zákonného zmocnění zpochybnit vydané osvědčení, je překročením zákonných pravomocí.

Ad 4) Postup soudů zpochybňujících vydané osvědčení je zbavením státního občanství ve smyslu čl. 12 Ústavy a porušením procesních práv stěžovatelky.

Ad 5) Právo stěžovatelky na nápravu některých křiv, které jinak nebylo zpochybněno, vedlo k tomu, že stěžovatelka byla v rozporu se svým legitimním očekáváním naplnění takového práva zbavena svého práva vlastnit po právu navrácený majetek.

3. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že soudy porušily její práva uvedená v čl. 12 odst. 2 Ústavy, v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že Nejvyšší soud porušil též ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a z těchto důvodů aby oba napadené rozsudky zrušil.

4. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Čl. 12 odst. 2 Ústavy: Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.

Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 11 Listiny: (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 1 Listiny: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.



II.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

6. Nejvyšší soud nejprve poznamenal, že neshledal porušení jakékoliv normy občanského soudního řádu ohledně porušení rovnosti účastníků, a dále naznačil možnost dvojího způsobu pohledu na posouzení existence státního občanství stěžovatelky po hmotněprávní stránce. Přitom jeden z nich použil při odůvodnění svého rozsudku i Nejvyšší soud, kdy dovodil, že stěžovatelka, která nevyužila možnost danou zákonnou úpravou, se tak připravila o příležitost nabýt státní občanství zpět. K tomu tvoří alternativu přístup z hlediska reálných šancí, na jehož základě by bylo možné dovodit, že stěžovatelka státní občanství nabyla takříkajíc materiální cestou, za pomoci extenzivního výkladu předpisů o státním občanství. V této souvislosti formuloval otázku, jak nahlížet na právní hodnotu osvědčení o státním občanství, které bylo stěžovatelce v roce 1995 vystaveno. Z těchto důvodů ponechal Nejvyšší soud rozhodnutí o stížnosti na Ústavním soudu.

7. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že obsah ústavní stížnosti tvoří z větší části polemika s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu ohledně státního občanství stěžovatelky. K tomu dodal, že i veřejná listina (sc. osvědčení o státním občanství) je důkazem, který soud hodnotí podle své úvahy a ve vzájemných souvislostech s jinými důkazy. Vyšší právní síla této listiny spočívá pouze v domněnce o správnosti jejího obsahu, která však může být vyvrácena, jak se stalo v předmětné věci. Z tohoto důvodu je argumentace stěžovatelky, že soudy hodnocením obsahu předloženého osvědčení překročily svou pravomoc, nemístná. Dále upozornil, že stěžovatelka přehlíží okolnost, že předmětné osvědčení se netýkalo tzv. rozhodného období (dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Podle městského soudu nedošlo k porušení práva na rovnost, na spravedlivý a předvídatelný proces, ani jiného zaručeného práva stěžovatelky, tudíž navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta, příp. zamítnuta.

8. Vedlejší účastníci řízení, městská část Praha 1 a Bytové družstvo - Malá Strana "U Petržílků", ve společném vyjádření nejprve zrekapitulovali průběh soudního sporu o vydání poloviny předmětných nemovitostí, poté připomenuli smysl restitučního zákonodárství, s důrazem na záměr nápravy jen některých křivd a za tím účelem vymezených podmínek, přičemž stěžovatelka jednu z nich nesplnila. Nesplnění této podmínky nelze dle jejich názoru překlenout účelovým výkladem; zákon č. 102/1947 Sb. neměl diskriminační charakter, protože ponechával na vůli československé občanky, zda si i po sňatku zachová československé státní občanství. Vedlejší účastníci nesouhlasí ani s názorem stěžovatelky o posuzování důkazu osvědčením o státním občanství a konstatují, že obecné soudy odůvodněně dospěly k závěru, že právní domněnka správnosti takové listiny je vyvrácena. Z těchto důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

9. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření na vědomí stěžovatelce s poučením o možnosti zaujmout k nim stanovisko. Stěžovatelka tak učinila a s názory účastníků i vedlejších účastníků vyslovila nesouhlas.

10. V průběhu řízení se Ústavní soud opakovaně pokoušel doručovat ústavní stížnost dalšímu vedlejšímu účastníkovi - Bytovému podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci. Vzhledem k nepřesně uváděnému názvu (v ústavní stížnosti i v rozhodnutích soudů) se zásilka opakovaně vracela, až se posléze Ústavnímu soudu zdařilo zjistit přesný název a sídlo tohoto vedlejšího účastníka. Na takto doručenou výzvu k vyjádření Bytový podnik Prahy 1, s. p., nereagoval.

11. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 251/95 Ústavní soud zjistil o průběhu řízení tyto skutečnosti:

12. Žalobou doručenou dne 1. 11. 1995 (a k výzvě soudu opakovaně doplněnou) se stěžovatelka u obvodního soudu domáhala, aby Bytovému podniku v Praze 1 (správně mělo být "Bytovému podniku Prahy 1") byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání ideální jedné poloviny dvou nemovitostí v katastrálním území Malá Strana. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 1997 č. j. 25 C 251/95-29 žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že k přechodu nemovitostí na stát došlo mimo rozhodné období. Na základě stěžovatelčina odvolání městský soud usnesením ze dne 20. 2. 1998 č. j. 20 Co 606/97-44 prvostupňový rozsudek zrušil, neboť zjistil, že správní akt o konfiskaci byl vydán až v roce 1953, tj. majetková křivda vznikla v rozhodném období, a uložil soudu posoudit, zda byly splněny ostatní podmínky pro vydání věci v souladu s restitučním zákonem. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 11. 1998 č. j. 25 C 251/95-53 žalobu opět zamítl, tentokrát pro neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Také v pořadí druhý zamítavý rozsudek byl městským soudem zrušen (viz usnesení ze dne 26. 7. 1999 č. j. 20 Co 116/99-64), kdy shledal, že neúplná skutková zjištění o důvodu konfiskace nedávají spolehlivý podklad pro náležité posouzení věci. Obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 25. 9. 2001 č. j. 25 C 251/95-135 žalobu potřetí zamítl, protože vzal za prokázané, že stěžovatelka nesplnila zákonnou podmínku státního občanství. Také třetí prvostupňový rozsudek byl usnesením městského soudu ze dne 25. 2. 2002 č. j. 20 Co 78/2002-151 zrušen, protože závěr o nesplnění podmínky státního občanství považoval za předčasný, tudíž uložil provést doplnění dokazování. V souladu se závazným právním názorem obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 7. 4. 2003 č. j. 25 C 251/95-182 žalobě vyhověl. Ohledně podmínky státního občanství stěžovatelky uzavřel, že předložila osvědčení o státním občanství České republiky a že nelze přičítat k její tíži okolnost, že nebyl nalezen spis ohledně její žádosti o zachování státního občanství. Bytový podnik Prahy 1, s. p. v likvidaci, městská část Praha 1 a Bytové družstvo - Malá Strana "U Petržílků" napadly tento rozsudek odvoláními, v nichž zpochybňovaly závěr soudu o naplnění podmínky státního občanství. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237 prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Za zásadní a spornou otázku vymezil splnění podmínky československého státního občanství stěžovatelkou a hodnotil ji odchylně od soudu prvního stupně. K tomu uvedl, že stěžovatelka uzavřela dne 27. 2. 1948 sňatek s britským státním občanem, a tím získala britské občanství. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb. platilo, že "státní občanka československá pozbývá svého státního občanství sňatkem s cizincem, nabývá-li sňatkem státní příslušnosti svého manžela podle právního řádu jeho vlasti, ačli krajský národní výbor (pozn. ve znění účinném v době uzavírání sňatku stěžovatelkou bylo tímto orgánem Ministerstvo vnitra) nevysloví na její žádost podanou buď před sňatkem nebo nejpozději do tří měsíců po něm, že se jí ponechává československé státní občanství. I když došlo k příznivému vyřízení žádosti po sňatku, jest míti za to, že ztráta československého státního občanství nenastala.". Z tohoto ustanovení městský soud dovodil, že jen na podkladě příznivého rozhodnutí Ministerstva vnitra došlo k ponechání (zachování) československého státního občanství, přičemž samotné podání žádosti nezakládalo nárok na její kladné vyřízení; není-li zde uvedeného rozhodnutí, je bez významu okolnost, zda stěžovatelka podala žádost o ponechání československého občanství, a samo zjištění, že její spis nebyl dohledán ve fondu Ministerstva vnitra, nesvědčí nezvratně o tom, že tento spis skutečně existoval. Na těchto základech městský soud dovodil, že stěžovatelka pozbyla sňatkem s britským státním příslušníkem československé státní občanství a za situace, kdy netvrdila (a v řízení neprokázala), že státní občanství znovu získala nejpozději k 1. 10. 1991, nelze ji považovat za oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasila, a proto proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku především zdůraznil povinnost stěžovatelky prokázat existenci svého státního občanství České republiky (resp. České a Slovenské Federativní Republiky) k datu účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., připomenul (s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 29/95, N 77/4 SbNU 237), že osvědčení o státním občanství má deklaratorní, nikoliv konstitutivní účinky, a že domněnku jeho správnosti lze vyvrátit. K námitkám stěžovatelky ohledně nepříznivých dopadů zákona č. 102/1947 Sb. upozornil, že minimálně od roku 1958 měla další možnost si československé státní občanství zachovat a že navíc zde existovala alternativa získat státní občanství zpět udělením podle zákona č. 88/1990 Sb. Těmito závěry podpořil názor odvolacího soudu o tom, že k rozhodnému dni 1. 4. 1991 stěžovatelka nebyla československou státní občankou a nesplnila tedy podmínku pro restituci majetku. Ke spisu je dále připojen spis správního archivu Obvodního úřadu městské části Praha 1 "z fondu NS k č. p. 272/III, Malostranské nám. č. 1" s dokumenty týkajícími se mimo jiné konfiskace předmětného majetku v roce 1953.



III.

13. V rámci ústního jednání před Ústavním soudem zástupce stěžovatelky zejména k dotazům soudkyně zpravodajky uvedl, že státoobčanské postavení stěžovatelky se od podání ústavní stížnosti nezměnilo a že stěžovatelka byla od počátku v dobré víře v to, že nepřestala být československou státní občankou. Dále předložil občanský průkaz stěžovatelky [...].

14. Zástupce vedlejších účastníků nenavrhl provedení dalších důkazů a ve shodě s písemným stanoviskem zdůraznil zejména povinnost účastníka občanského soudního řízení svá tvrzení dokazovat, kteréžto povinnosti však stěžovatelka ohledně skutečností, jež mají svědčit pro zachování jejího československého státního občanství, nedostála.

15. Ústavní soud dále provedl důkaz výpisem z centrální evidence obyvatel, z něhož plyne, že u stěžovatelky je evidováno ke dni 11. 8. 2009 státní občanství České republiky.

IV.

16. Po seznámení s předloženými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelky je důvodný. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoliv však již jejím odůvodněním, předesílá Ústavní soud, že důvodnost ústavní stížnosti shledal na základě poněkud jiné argumentace, než předložila stěžovatelka.

17. Ústavní soud předesílá, že předmětem jeho zkoumání bylo posouzení toliko ústavněprávního aspektu celé věci, a to ve světle konkrétní důkazní situace zachycené ve spisu obvodního soudu ke dni rozhodování Ústavního soudu.

18. Ústavní soud především k věci uvádí, že otázku státoobčanského statusu jednotlivce, jeho nabytí, trvání a pozbytí považuje za natolik důležitou, že jí věnuje ve své judikatuře zvýšenou pozornost, a to s ohledem na komplikovanost těchto právních vztahů, které začasté (s ohledem na podstatu restituční materie) vycházejí z právních skutečností nastalých před mnoha desítkami let, za účinnosti odlišné právní úpravy, avšak přenášejí právní důsledky do současnosti. Významnou otázkou, kterou se pak Ústavní soud musí zabývat, je otázka plynutí času a jeho účinků.

19. Ústavní soud opakovaně v nejobecnější rovině poukázal na jeden z významných aspektů právního státu, tj. na to, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán; viz nález ze dne 8. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 215/94 (N 30/3 SbNU 227) a konstantní judikaturu. Ochrana důvěry v právo zahrnuje nejen důvěru v text právního předpisu, jeho výklad, ale i v určitou praxi veřejné moci, která se stává součástí příslušné interpretované právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, stížnost č. 11801/85). Tato ochrana důvěry v právo u jednotlivé fyzické nebo právnické osoby podle názoru Ústavního soudu nesmí být zklamána, byť by byla (ex post) důmyslně a po formální stránce bezvadně odůvodněna odkazy na konkrétní účinné pozitivní právní normy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 605/06 ze dne 15. 1. 2008 (N 10/48 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 629/06 ze dne 15. 1. 2008 (N 11/48 SbNU 111), nález sp. zn. I. ÚS 520/06 ze dne 23. 1. 2008 (N 18/48 SbNU 195), nález sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 2373/07 ze dne 27. 3. 2008 (N 62/48 SbNU 949), nález sp. zn. II. ÚS 613/06 ze dne 4. 9. 2008 (N 151/50 SbNU 331) či nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 619/06 (N 24/52 SbNU) a obdobné související; všechna rozhodnutí, včetně těch, která dosud nebyla publikována ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jsou v elektronické podobě zpřístupněna na http://nalus.usoud.cz].

20. V nyní projednávané věci se Ústavní soud zaměřuje na ústavní rozměr právní jistoty ohledně konkrétního státoobčanského statusu. Z obecného hlediska - jak učinil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 13. 9. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (N 40/2 SbNU 7; 207/1994 Sb.), lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství. Pro uplatňování státoobčanských práv a povinností je žádoucí, aby občan měl za běžných okolností toliko jedno občanství, zároveň je stát limitován zásadou plynoucí z mezinárodního práva, že státní moc musí být realizována tak, aby bylo předcházeno vzniku situací, kdy osoby jsou bez jakékoliv státní příslušnosti (apatridů, apolitů).

21. Zároveň Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje povinnost státní moci řídit se vlastními pravidly a povinnost vytvářet právní prostředí příznivé pro růst důvěry dotčených osob v projevy státní moci - zvláště v oblasti státoobčanského statusu - jak v psané právo, srov. např. nález ze dne 5. 5. 1997 sp. zn. IV. ÚS 34/97 (N 49/8 SbNU 11), tak v konkrétní postupy veřejné moci, srov. např. nález ze dne 5. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 535/2000 (N 193/24 SbNU 449).

22. K otázce hodnocení pochybností o státoobčanském postavení z perspektivy mnohaletého odstupu se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 29. června 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 (N 133/37 SbNU 675). Ústavní soud kromě jiného uvedl, že jedním z nepřípustných aspektů tehdy projednávané ústavní stížnosti bylo, že soudy bezvýhradně lpěly na interpretaci, že deklaratorním rozhodnutím nelze nabýt práv v dobré víře. Ve vztahu k tzv. prozatímnímu osvědčení typu B z roku 1946, svědčícímu ve prospěch právního předchůdce stěžovatelů, a následným rozhodnutím Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu z roku 2002, resp. 2003, Ústavní soud zdůraznil, že stát nemůže libovolně, v libovolné lhůtě své rozhodnutí nahradit rozhodnutím novým. Je nutno si uvědomit, uvedl dále Ústavní soud, že v průběhu doby i na základě takovéhoto rozhodnutí vznikají subjektivní práva, v důvěře v existující právní stav. Adresáti takovéhoto rozhodnutí předběžné povahy plánují svůj život s důvěrou v trvající právní stav a v jeho ochranu. Ústavní soud rovněž nemohl pominout, že právní stav v tehdy projednávané věci - tedy zachování státního občanství právního předchůdce stěžovatelů - byl bezmála šest desetiletí nezměněn. Ústavní soud proto uzavřel, že soudy svým rozhodnutím - po 56 letech - pominuly princip ochrany oprávněných očekávání.

23. Výše nastíněné principy byly Ústavním soudem poměřovány ve stěžovatelčině věci s přístupem obecných soudů. Závěr obecných soudů o neexistenci československého, resp. českého státního občanství stěžovatelky vzešel ze zjištění, že stěžovatelka dne 27. 2. 1948 uzavřela sňatek s britským státním občanem, čímž podle tehdy platného tamního zákona (British Nationality Act 1914) nabyla občanství britské, čímž zároveň pozbyla dosavadní československé státní občanství podle tehdy platného ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem.

24. Na druhou stranu však podle názoru Ústavního soudu ve prospěch ústavní stížnosti stěžovatelky svědčí další skutečnosti. V klíčové otázce existence oprávněných očekávání stěžovatelky totiž z odůvodnění napadených rozhodnutí a ze spisového materiálu plynou skutečnosti, které podporují argumentaci stěžovatelky, která tvrdí, že

1) státní orgány provádějící konfiskaci shora vymezených nemovitostí s ní i po roce 1948, resp. přinejmenším v roce 1953 nakládaly jako s československou státní občankou,

2) ze stejného důvodu nebyla zařazena na seznam osob odškodňovaných podle některé z náhradových dohod s vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (1949 a 1982),

3) za českou státní občanku ji považovaly i příslušné orgány České republiky, když jí v roce 1995 vydaly osvědčení o státním občanství.

25. Z dobových konfiskačních dokumentů a souvisejících listin přiložených ke spisu obvodního soudu k otázce sub 1) zjevně neplyne, že by státní orgány považovaly stěžovatelku za osobu bez československého státního občanství v době, kdy konfiskovaly její majetek. Zároveň přípis Ministerstva financí ze dne 29. 8. 2000 (č. l. 92) uvádí, že "[j]méno M. S. - D. se nevyskytuje v seznamu osob, které byly odškodněny dle Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. září 1949 o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění neb odnětí držby (dále 1. britská dohoda), ani dle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z roku 1982 (dále 2. britská dohoda).". Následně z přípisu Ministerstva financí (č. l. 102) ze dne 13. 12. 2000 plyne, že dotčená nemovitost v odpovídajícím podílu "byla vypořádána Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z roku 1982.". Toto druhé sdělení však není podloženo žádnou argumentací a rozhodnutí obecných soudů tvrzení Ministerstva financí ve svých rozhodnutích nijak nerozvíjí, aby byly odstraněny pochybnosti, zda stěžovatelka měla být či skutečně byla odškodněna za provedenou konfiskaci svého majetku. Konečně bylo zjištěno, že stěžovatelce bylo dne 31. 10. 1995 vydáno osvědčení o českém státním občanství.

26. Vzhledem k dosavadnímu stavu skutkového dokazování je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce dobré víry stěžovatelky v akty a postoje veřejné moci, které ve svém souhrnu - nahlíženo z perspektivy plynutí času - dobrou víru stěžovatelky, že je československou občankou, vytvářely nejméně v rozpětí padesáti let. Bude-li existence oprávněných očekávaní stěžovatelky co do jejího státoobčanského statusu v dalším řízení před obecnými soudy s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům i okolnostem vydání osvědčení o státním občanství postavena najisto, konstatuje Ústavní soud, že je nepřípustné, aby se veřejná moc, která stěžovatelce konfiskovala majetek jako československé státní příslušnici, se k ní jako ke své státní občance nechovala v okamžiku, kdy by měla v restitučním řízení zmírnit způsobené křivdy. Jinými slovy řečeno, z dosavadního řízení před obecnými soudy zároveň plyne, že k reálnému uplatnění ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb. veřejnou mocí ve vztahu ke stěžovatelce došlo až v řízení před Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. 20 Co 226/2004, tedy 56 let po skutečnosti, která měla ztrátu občanství ex lege založit.

27. Stěžovatelka byla občankou Československé republiky, přičemž občanství získala narozením. V době účinnosti zákona č. 102/1947 Sb., který byl účinný od 24. 6. 1947 do 30. 9. 1949, uzavřela manželství s britským státním příslušníkem, přičemž podle tehdy účinného British Nationality Act 1914 automaticky nabyla občanství britské. Z dosud předložených listin dokládajících jednání veřejné moci ve vztahu ke stěžovatelce po roce 1948, což se týká i vydání osvědčení o státním občanství v roce 1995, neplyne, že by veřejná moc sama účinky § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb. v rozmezí několika desetiletí akceptovala. V takovém specifickém případě - v řízení před obecnými soudy - vyvstává ostře otázka ochrany oprávněných očekávání, které mohly být veřejnou mocí vyvolány. V nyní projednávané věci se proto jeví jako krajně nespravedlivé vzhledem k uvedeným okolnostem případu bez dalšího formalisticky odkázat na § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb.

28. Vzhledem k významu státního občanství pro právní postavení jednotlivce proto Ústavní soud považuje za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezvážily oprávněná očekávaní stěžovatelky založená na konkrétních aktech a postupech veřejné moci, jak zaručuje čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tím však Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek pozdějšího doplněného dokazování ani závěry obecných soudů, příp. správních orgánů.

29. Protože Ústavní soud dospěl k závěru o porušení základního práva na spravedlivý proces, což samo o sobě postačuje pro zrušení napadených rozhodnutí, nezabýval se otázkou porušení dalších základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává.

30. K výše uvedenému ovšem rovněž nutno podotknout, že obsáhlou argumentaci stěžovatelky musí Ústavní soud zároveň z velké části odmítnout. To zejména pokud stěžovatelka požaduje, aby byl konstatován rozpor zákona č. 102/1947 Sb. s tehdejším ústavním pořádkem. Takové hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší - srov. nález ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73, č. 55/1995 Sb.), v němž bylo vysloveno, že "to, co přichází z minulosti, musí sice tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem". Z toho je zcela zřejmé, že v dnešní době nelze v rámci soudcovské interpretace práva hodnotit z pohledu současné právní úpravy a uspořádání společenských poměrů vyspělost, aktuálnost či nadčasovost předpisů, které byly zrušeny či nahrazeny jinými.

31. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá své úvahy o konstitutivních účincích vydání osvědčení o státním občanství v protikladu k právnímu názoru obecného soudu, který osvědčení posuzoval jako veřejnou listinu s (toliko) deklaratorními účinky, uvádí Ústavní soud, že konstitutivní účinky právní řád s vydáním osvědčení bez dalšího nespojuje a ani doktrinární nauka takové následky nedovozuje. Jedná se o takový úkon správního orgánu, kterým se osvědčují (potvrzují) skutečnosti, které jsou v osvědčení uvedeny, a to jak skutečnosti právní, tak i skutkové (viz např. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková V., Šolín, M.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 185; Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 267). K povaze osvědčení se ve své judikatuře vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, který např. ve svém rozsudku ze dne 7. listopadu 2007 sp. zn. 3 As 33/2006 zrekapituloval, že "[O]svědčení je veřejnou listinou, tedy důkazem, pro nějž sice platí presumpce správnosti, lze ji však vyvrátit důkazem opaku (§ 53 odst. 3 nového správního řádu, § 134 o. s. ř.). Důležitým rozlišovacím kritériem je tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu především skutečnost, že deklaratorním správním rozhodnutím se práva a povinnosti osob určují závazně (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), pravomocné správní rozhodnutí je vždy závazné pro účastníky daného správního řízení, pro správní orgány, případně i pro další osoby v rozsahu stanoveném zákonem (§ 73 odst. 2 nového správního řádu). Naproti tomu osvědčení, jak již vyplývá z výše uvedeného výkladu, je pouze důkazním prostředkem, nikoli závazným správním aktem, a právě z tohoto důvodu o něm není třeba rozhodovat ve správním řízení a nejsou proti němu tudíž přípustné opravné prostředky. Vedle podnětu ke zrušení osvědčení postupem dle § 156 odst. 2 nového správního řádu se lze proti osvědčení bránit, jak již bylo řečeno, právě důkazem opaku.". K tomu srov. i závěr Nejvyššího soudu s odkazem na další odbornou literaturu a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 29/95 (N 77/4 SbNU 237).

32. Na okraj Ústavní soud poznamenává, že postupem obecných soudů byl navíc vytvořen rozpor mezi postavením stěžovatelky před mocí výkonnou, jež ji dosud za českou státní občanku formálně považuje, a před mocí soudní v tomto konkrétním případě, která ji v restitučním řízení za českou státní občanku nepovažuje. Ústavní soud pokládá za neudržitelný stav, kdy by zásadní otázka existence českého státního občanství stěžovatelky měla být i do budoucna odlišně posuzována různými orgány veřejné moci. Není však úkolem Ústavního soudu doporučovat soudům a správním orgánům konkrétní postupy ve smyslu existujících ustanovení zejm. správního řádu, ani zákonodárci navrhovat, jakým způsobem určitou právní úpravu doplnit. Je však nutno alespoň konstatovat, že pokud nedojde k vývoji soudní a správní praxe a budou trvat faktické rozpory mezi různými orgány veřejné moci při akceptaci existence státního občanství konkrétní osoby, jedná se o úkol pro zákonodárce, aby nežádoucí situaci řešil.

33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatoval porušení základního práva stěžovatelky plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyhověl návrhu podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies