III. ÚS 1719/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Liškou, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 6 To 202/2009, a proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 4. 2009, č. j. 1 T 98/2006-1010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestním řízení, v němž vystupoval jako ustanovený obhájce.

Usnesením soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatele jako ustanoveného obhájce odsouzeného L. L. na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 182 082 Kč proto, že jeho nárok posoudil jako prekludovaný. Jednoletá lhůta pro uplatnění tohoto nároku (podle § 151 odst. 2 tr. řádu) počala podle soudu běžet nejpozději doručením rozhodnutí o dovolání, k čemuž došlo 21. 1. 2008; učinil-li tak stěžovatel až 2. 3. 2009, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí. Soud nepřijal názor stěžovatele, že povinnosti obhájce skončily až sdělením ministerstva spravedlnosti, že byl odložen jím podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

Stížnost proti tomuto rozhodnutí soud druhého stupně rovněž napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že stěžovatel svůj nárok uplatnil po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a pro jeho prekluzi jej tudíž přiznat nelze. Výkladem ustanovení § 151 odst. 2 ve spojení s § 41 odst. 5 tr. řádu dovodil, že výčet úkonů, jež je obhájce oprávněn učinit za odsouzeného i po skončení trestního stíhání je taxativní, a k jiným podáním, včetně stížnosti pro porušení zákona a zastupování v tomto řízení, není obhájce na podkladě původního ustanovení již zmocněn; konstatoval, že "pokud je ... přesto učiní, nelze jim přiznat právní relevanci a jsou tedy i bez významu pro běh prekluzívní lhůty". Ku podpoře tohoto závěru odkázal na právní závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3201/2008.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřípustně, a v jeho neprospěch, použily zužující výklad pojmu "kdy povinnost obhajovat skončila", jestliže tento pojem podřadily zániku zmocnění ve smyslu § 41 odst. 5 tr. ř., aniž by vzaly v úvahu (jeho) povinnost k obhajobě, jež plyne z § 16 odst. 2 zákona o advokacii. Pakliže bylo skutečně záměrem zákonodárce vázat počátek lhůty k uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů na zánik zmocnění ustanoveného obhájce ve smyslu § 41 odst. 5 tohoto zákona, měl tak výslovně v ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř. zakotvit, a nikoliv volit "zavádějící a nejasnou" úpravu, jež zjevně není v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 zákona o advokacii. Podle stěžovatele je nutno též přihlédnout k "běžné praxi", kdy ministerstvem spravedlnosti není k podání podnětu pro porušení zákona vyžadována speciální plná moc, nýbrž "je jednáno s původně ustanoveným zástupcem". Stěžovatel proto uzavírá, že počátek běhu rozhodné prekluzívní lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy je postaveno na jisto, že povinnost obhájce obhajovat vskutku zanikla, čímž je v dané věci až doručení sdělení ministerstva spravedlnosti, že důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona shledány nebyly (tj. od 20. 2. 2009).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V duchu standardní judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (také) v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je v nyní posuzované věci významné potud, že ku stěžovatelem uplatněné kritice obecnými soudy užitého výkladu ustanovení § 151 odst. 2 a § 41 odst. 5 tr. řádu ve vztahu k podáním podnětu k stížnosti pro porušení zákona se Ústavní soud již vyjádřil, a to právě v nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/2008, na jehož právní závěr se odvolával v dané věci již stížnostní soud. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že "podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je ... úkon obhájce činěný nikoli v rámci jeho ustanovení obviněnému soudem, ale na základě nového zmocnění, přičemž podle ust. § 151 odst. 1, věty druhé, tr. ř. náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona vznikly, nese stát. Nelze tak bez dalšího ... při podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona dovodit, že obhájce pokračoval v obhajobě na základě jeho ustanovení, a nemohlo tak dojít k prekluzi jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů".

Ústavní soud nemá žádný důvod se od tohoto názoru jakkoliv odchýlit a v dané věci rozhodnout jinak; závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy totiž - zásadně - dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Stěžovateli je pak namístě již jen připomenout, že "běžná praxe" ministerstva spravedlnosti, na niž poukazuje, je v daných souvislostech zcela bezvýznamná, a stejně tak není relevantní odkaz na § 16 zákona o advokacii, neboť vymezuje toliko obecné povinnosti obhájce, bez přímého vztahu k nároku, o jehož uplatnění (natožpak včasné) v dané věci jde. Naopak ustanovení § 151 odst. 2 ve vztahu k § 41 odst. 5 tr. řádu úpravou "zavádějící a nejasnou" zjevně není; jistotně se totiž odtud podává, že skončení trestního stíhání jakožto určení okamžiku zániku zmocnění obhájce (viz § 151 odst. 2 tr. řádu co do "zániku povinnosti obhajovat") - jestliže předchází (výslovně) podání dovolání, žádost o milost a žádost o odklad výkonu trestu - pak logicky nutně předchází i podání podnětu ku stížnosti pro porušení zákona. Jinak řečeno, podání podnětu ku stížnosti pro porušení zákona je tím situováno za okamžik "skončení povinnosti obhajovat", pročež s ním - vskutku - nelze spojovat běh lhůty k uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů, jež jsou s ukončenou obhajobou spjaty. Že jde o samostatný nárok plyne ostatně i z ustanovení §151 odst. 1, věty druhé, tr. řádu, přičemž - nadto - je odtud zjevné, že o relevantní nároky jde jen za předpokladu, že stížnost pro porušení zákona byla podána.

Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, a toto hodnocení je konformní s tím, jež bylo vysloveno již v dřívějším (shora identifikovaným) rozhodnutí Ústavního soudu; výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009

Jiří Mucha
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1719/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies