IV. ÚS 2004/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou, se sídlem České Budějovice 1, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 19 Co 770/2009 ze dne 28. dubna 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel shora uvedené rozhodnutí obecného soudu vydané ve sporu s M. M. (žalobcem) a stěžovatelem (žalovaným) a dalšími žalovanými (J. F., A. F. a E. F.), kterým bylo rozhodnuto, že žalovaní mají zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 392.947,50 Kč s úrokem z prodlení, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci částku 665.989,- Kč s úrokem z prodlení, a kterým nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost není přípustná.

Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Českých Budějovicích, podal stěžovatel i žalobce proti rozhodnutí, které napadá stěžovatel ústavní stížností, dne 30. července 2009 dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.

Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 [www.usoud.cz]).

Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009


Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2004/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies