III. ÚS 1845/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, advokátem se sídlem v Plzni, kardinála Berana 1157/32, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 9 To 188/2009, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 3 PP 5/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudy porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Obecné soudy podle stěžovatele pochybily tím, že nesoustředily pozornost výlučně k období od posledního (pro něj nepříznivého) rozhodnutí o obdobné žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 3 PP 174/2007), v němž "přeci jenom došlo, oproti předcházejícímu období, ke zlepšení", nýbrž sledovaly výkon trestu odnětí svobody v celém období jeho trvání. V důsledku toho opomenuly adekvátně zjistit skutkový stav "ve vztahu ke změně jeho chování a plnění povinností"; stěžovatel namítá, že z pohledu obecných soudů by v jeho případě "tím, že se na začátku doby výkonu trestu nechoval podle požadovaných kritérií", zřejmě "již nikdy" by nemohly být splněny podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04, N 219/39 SbNU 323).

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 4 T 221/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 31 To 57/2004 (jím byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona v bodech 1) - 4) v souběhu s trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zákona z trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 4. 2003, sp. zn. 6 T 57/2003, podle § 234 odst. 1 tr. zákona a za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou; za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona v bodech 5) - 7) a za použití § 36 tr. zákona, byl odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, a pro výkon tohoto trestu rovněž zařazen do věznice s ostrahou). Po předchozím výkonu vazby připadá konec trestu na den 28. 5. 2011 a lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 25. 9. 2008.

Obecné soudy odůvodnily ústavní stížností napadená usnesení tak, že stěžovatel sice splnil jednu z podmínek podmíněného propuštění podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona tím, že vykonal zákonem předepsanou dobu trestu odnětí svobody, ale další podmínky, a sice průkaz "polepšení" a odůvodněné očekávání, že v budoucnu povede řádný život, splněny dosud nejsou. Oba soudy vzaly zřetel na sedm kázeňských odměn, poukázaly však na osm (podle stěžovatele v době řízení před stížnostním soudem sedm) nezahlazených kázeňských trestů (naposledy z ledna 2008), jakož i na okolnost, že poslední kázeňská odměna byla stěžovateli udělena před delší dobou (dne 14. 1. 2008), a připomenuly, že stěžovatel byl odsouzen pro zvlášť závažnou trestnou činnost násilného charakteru spáchanou více útoky.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Podle § 61 odst. 1 tr. zákona po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05, ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/05, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 60/06). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda užitým výkladem a aplikací citovaného ustanovení § 61 odst. 1 tr. zákona nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99).

Výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona] je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).

O takovou situaci v posuzované věci nejde.

Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§ 134 odst. 2 tr. řádu).

Hledisko kázeňských odměn a trestů obecné soudy aplikovaly - ve vztahu k zjištěním vycházejícím z hodnocení věznice, ze soudních rozhodnutí, rejstříku trestů a dalších (zejména listinných) důkazů - přiléhavě, a oproti názoru stěžovatele, nikoli izolovaně (tj. bez přihlédnutí k vývoji jeho chování ve výkonu trestu). Položily důraz na časovou identifikaci jednotlivých kázeňských odměn a trestů, a právě v existenci nezahlazených kázeňských trestů a relativní časové vzdálenosti poslední kázeňské odměny shledaly (ve spojení s povahou a závažností stěžovatelovy trestné činnosti) důvod, pro který stěžovateli v žádosti o podmíněné propuštění nevyhověly.

Ústavnímu soudu pak přísluší se omezit na zjištění, že tento závěr zjevným omylem či excesem není a s výkladovou svévolí jej spojovat jakkoliv nelze.

Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.

Ústavně zaručená práva ve stěžovatelově věci tudíž porušena nebyla; ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou tudíž Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v senátě a bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009


Jiří Mucha
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1845/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies