III. ÚS 1762/09

12. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Praha, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Benešov, Hráského 406, proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2007 č. j. Nc 895/2004-23 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009 č. j. 51 Co 47/2009-33 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 89, věty první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění zákona č. 347/2007 Sb. a pozdějších předpisů (dále "exekučního řádu"), takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:


V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v článku 1 Listiny základních práv" a že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", pročež "takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené článkem 82 Ústavy". Další navrhovanou deklarací má podle stěžovatele být výrok, že "rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu, je porušením článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky". Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil "větu první ustanovení § 89 z. č. 120/2001 Sb.", a konečně se domáhá, aby pak zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v exekuční věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 11. 2007 č. j. Nc 895/2004-23 zastavil exekuci (výrok I.) pro "bezvýslednost" (nedostatek postižitelného majetku), a současně (výrok II.) uložil povinnému zaplatit stěžovateli (soudnímu exekutorovi) náklady exekuce ve výši 4.257,58 Kč. V odvolání se stěžovatel (vyjma poukazu na údajně nesprávné označení oprávněného) dožadoval toho, aby bylo aplikováno ustanovení § 55a exekučního řádu (dle kterého soud nezastaví exekuci na návrh oprávněného, pokud nejsou zaplaceny náklady exekuce), byť v době rozhodování soudu prvního stupně tato úprava nebyla účinná, neboť odvolací soud k ní prý již přihlédnout "podle § 154 o. s. ř." musí. Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 2. 2009 č. j. 51 Co 47/2009-33 však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; vysvětlil, že exekuce byla zastavena na návrh samotného stěžovatele [a podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], pročež se ustanovení § 55a exekučního řádu neuplatní, a okolnost, že nebyly uhrazeny náklady exekuce, je pro její zastavení bez významu.

Obšírným výkladem postavení soudního exekutora při výkonu své funkce dospívá stěžovatel v ústavní stížnosti - v naprosté shodě se stížnostmi, které již adresoval Ústavnímu soudu dříve - k závěru, že soudní exekutor realizuje výkon moci soudní, a proto je ohrožena jeho materiální nezávislost v případě, že je exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, je-li to právě povinný, kdo je současně zavázán k náhradě nákladů exekuce. Materiální nezávislost exekutora nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci a je tedy nutno v činnosti soudního exekutora vyloučit rizikový podnikatelský aspekt; odkazuje na situaci notářů, jimž je při výkonu veřejné funkce odměna státem garantována. Vedle toho stěžovatel namítá, že soud rozporu s ustanovením § 154 o. s. ř. ignoroval "novelu exekutorského tarifu", jež byla v době jeho rozhodování účinná, a o výši režijních nákladů rozhodl podle jejich skutečně prokázané výše, ačkoli tento předpis již stanovil, že nemůže být přiznáno méně než 3.500,- Kč.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Podstatou námitek ústavní stížnosti je - stěžovatelem v mnoha předchozích ústavních stížnostech již vyjadřovaný - nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jež bylo přijato postupem dle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Otázkou stěžovatelem opakovaně otevíranou se Ústavní soud zabýval nejen v tomto stanovisku, nýbrž i v řadě dalších rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II. ÚS 387/06 a mnohá další), což platí i o několika desítkách rozhodnutí o stížnostech samotného stěžovatele (nejnověji viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 2644/08, III. ÚS 2688/08, II. ÚS 837/09, IV. ÚS 853/09 či I. ÚS 852/09), v nichž nezřídka doslova formuloval námitky identické s těmi, jež jsou obsahem ústavní stížnosti nynější. Stěžovatel byl tedy nesčetněkrát seznámen s názorem Ústavního soudu, jímž mu na tyto námitky odpověděl, a proto netřeba, aby důvody, jež vedly k dřívějším závěrům o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelovy kritiky, Ústavní soud znovu a znovu podrobně prezentoval; postačí naopak na uvedená rozhodnutí toliko odkázat, což se tímto činí.

Odmítnutí ústavní stížnosti podle shora ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tím odůvodněno.

K tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech exekuce nezohlednil novelu "exekutorského tarifu" je přiléhavé uvést pouze tolik, že tuto námitku stěžovatel uplatnil teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohl a měl vznést již v odvolacím řízení; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367). Uvedené lze vyjádřit i poukazem na princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podle kterého je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to pak neznamená jen požadavek podání takových prostředků, nýbrž i "vyčerpání" všech dispozic, které konkrétní (již podaný) opravný prostředek zahrnuje. Z toho plyne, že nepřípustnou je i ústavní stížnost, v níž stěžovatel uplatňuje námitky, které v řízení o opravných prostředcích před obecnými soudy neuplatnil, a tím nejen "nevyčerpal" (nevyužil) jejich procesní potenciál, nýbrž Ústavní soud tak staví do situace, kdy by měl hodnotit "spravedlivý proces" v rovině, v níž pro k pasivitu stěžovatele ani neproběhl.

V této části jde tedy o ústavní stížnost § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, důsledkem čehož je, že ji soudce zpravodaj odmítne.

Řečené je ostatně použitelné i ku předchozí (již výše reflektované) části ústavní stížnosti; ani námitky na téma náhrady nákladů exekuce při jejím zastavení "pro nemajetnost" povinného stěžovatel v řízení před obecnými soudy totiž nevznesl. V řízení před obecnými soudy se soustředil výhradně k novelizovanému (zákonem č. 347/2007 Sb.) ustanovení § 55a, a oponoval nikoli výroku o nákladech exekuce, nýbrž rozhodnutí o jejím zastavení, a dovozoval, že exekuce být zastavena neměla.

Tomu pak koresponduje - s opětovným odkazem na ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - že i zde je k dispozici "přísnější" ("zpravodajský") důvod, pro který stěžovatelova ústavní stížnost musí být odmítnuta.

Co do poslední výhrady, jež se týká "novelizovaného" ustanovení § 55a exekučního řádu, je zjevným nedopatřením stěžovatele již to, že se odvolává na porušení § 154 o. s. ř., neboť toto ustanovení se váže ku stavu nikoli právnímu (jak se stěžovatel mylně domnívá), nýbrž stavu skutkovému, který je zde ovšem mimo hru. Ohledně naopak rozhodného "stavu právního", tedy otázky, v jakém znění rozhodný předpis aplikovat, postačí odkázat na nález ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09, v němž vyjádřil Ústavní soud názor (byť výslovně vztažený k "§ 89 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007"), že exekuci uskutečňovanou na základě usnesení soudu vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. nutno posoudit "dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007". Odvolací soud, pakliže k aplikaci ustanovení § 55a exekučního řádu nepřistoupil (byť tak učinil z důvodů jiných), tedy - se zřetelem k době nařízení exekuce -jednal s tímto závěrem v souladu.

O zásah do ústavně zaručeného spravedlivého procesu (natožpak jeho porušení) tudíž nemůže jít ani zde.

Zcela závěrem není od věci stěžovateli připomenout, že by bylo vhodné - při formulaci ústavní stížnosti - se nenechat unést všeobecným odporem proti posuzování otázek nákladů exekuce obecnými soudy (ve zvláštních případech zastavení exekuce), a věnovat více pozornosti tomu, o co v konkrétní věci šlo. To se v dané věci zjevuje potud, že v řízení před obecnými soudy oponoval výroku o zastavení exekuce (tvrdil, že zastavena být neměla), zatímco v ústavní stížnosti namítá, že povinnost k náhradě nákladů exekuce neměla být uložena nemajetnému povinnému.

Výše předznačená posouzení, že ústavní stížnost je návrhem zčásti zjevně neopodstatněným a zčásti nepřípustným [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jsou - shrnutím výše řečeného - doložena. Ve smyslu těchto ustanovení Ústavní soud v senátě (bez jednání) ústavní stížnost - v celku - odmítl.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud stěžovatelova návrhu na zrušení části ustanovení § 89 exekučního řádu, jenž musí být, coby návrh závislý (na ústavní stížnosti v odpovídající části též nepřípustné), odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009


Jiří Mucha
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1762/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies