I. ÚS 2833/07

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 95 T 218/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 95 T 218/2005.

Citovaným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, protože jako jednatel společnosti Venture Bmo, s. r. o., v přesně nezjištěné době v prosinci roku 2002, poté, co zjistil od účetní své firmy, že firma Venture Brno, s. r. o., obdržela platbu zádržného v plné výši 1.430.928,- Kč, ačkoli měla obdržet toliko zbytek do výše zádržného, tedy částku 715.464,-Kč, a to omylem účetní I. Z. z Úřadu městské části Brno -Nový Lískovec, tuto částku na účtu firmy Venture Brno, s. r. o., ponechal a dobrovolně nevrátil ÚMČ Brno - Nový Lískovec, ani tomuto neoznámil, že "eventuálně" částku zadrží jako svoji pohledávku vůči Úřadu Městské části Brno - Nový Lískovec, čímž způsobil škodu ve výši 715.464,- Kč Statutárnímu městu Brnu, Městské části Brno - Nový Lískovec. Za to byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, přičemž výkon tohoto trestu byl podle § 60a odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Statutárnímu městu Brno, městská část- Nový Lískovec, škodu ve výši 715.464,- Kč.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, stěžovatelovo odvolání zamítl a Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 835/2007, i stěžovatelovo dovolání odmítl.

Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že trestnou činnost od počátku popíral; na svoji obhajobu uváděl, že omyl v platbě nevyvolal a této mylné platby použil k vyřešení závazku, jež prý měl ÚMČ Brno - Nový Lískovec z titulu porušení práv k užitnému vzoru vůči jeho společnosti Venture Brno, s. r. o. O přeplatku se údajně dozvěděl až z telefonátu účetní ÚMČ Brno - Nový Lískovec Z. na jaře roku 2003; tvrzení svědkyně K., účetní společnosti Venture Brno, že jej na přeplatek ihned upozornila, není pravdivé. K prokázání svého tvrzení navrhoval provedení důkaz výslechem svědkyně K., nové účetní společnosti Venture, které měla potvrdit, v jakém chaotickém stavu předala svědkyně K. účetnictví; soud však tento návrh neakceptoval. Za nesprávný považuje stěžovatel rovněž názor odvolacího soudu, že si neponechal předmětnou částku oprávněně, z důvodu zápočtu pohledávky vůči ÚMČ Brno- Nový Lískovec. K této otázce stěžovatel obsáhle argumentuje a uvádí, že je zřejmé, že v době, kdy se o přeplatku dozvěděl, tento přeplatek ještě nezapočítával, ale pouze jej zadržel v domnění, že dojde ke vzájemné dohodě o zápočtu. Jeho chybou prý bylo jen to, že předpokládal, že k této dohodě dojde; věc se tedy snažil vyřešit smírně, a teprve po té, když na stěžovatele byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení a trestní oznámení, vyčíslil nároky společnosti Venture pomocí právních stanovisek patentové a advokátní kanceláře a částku si započítal. Dle stěžovatele je celá záležitost otázkou soukromého práva, která má být řešena prostřednictvím civilní žaloby; za chybný považuje názor odvolacího soudu, že nebyl oprávněn provést zápočet, jestliže ÚMČ Brno - Nový Lískovec jeho nárok neuznává. Závěrem stěžovatel navrhl - jelikož mu bylo uloženo nahradit (vrátit) Statutárnímu městu Brnu, městské části Nový Lískovec předmětnou částku - aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o této jeho povinnosti.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. V tomto konkrétním případě Ústavní soud - po přezkoumání věci - neshledal, že by soudy postupovaly svévolně, či že by byly jejich právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již bylo výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

K stěžejním námitkám stěžovatele je nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými skutkovými zjištěními. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel v zásadě toliko zopakoval své námitky, které uváděl již v řízení před obecnými soudy. Zejména jde v tomto směru (mj.) o stěžovatelem napadenou výpověď svědkyně K., jakož i o další důkazy, ke kterým nebylo podle jeho názoru řádně přihlédnuto, nebo které byly hodnoceny v jeho neprospěch. Pokud pak jde o nevyhovění některým jeho důkazním návrhům, odvolací soud případně konstatoval, že neshledává důvodu dokazování jakkoli doplňovat; to proto, že soud prvního stupně provedl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Svá skutková zjištění soud prvního stupně opřel částečně o výpověď obžalovaného stěžovatele a dále zejména o výpovědi svědkyň Z., K. a Ing. D. (jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku), o výpisy z účtu společnosti obžalovaného, jakož i o další důkazy, o jejichž věrohodnosti neměl důvodu pochybovat, a jimiž je trestná činnost obžalovaného ve všech směrech bezpečně a spolehlivě prokázána. Listinné důkazy, které stěžovatele rovněž usvědčují, nejsou osamocené, ale naopak jsou ve shodě s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpověďmi svědků. Ani Ústavní soud - vzhledem k podstatě věci - neshledává žádný důvod, pro který by bylo nutno dokazování dále doplňovat, a to ani výpovědí svědkyně Klementové, které se stěžovatel domáhal.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že jak objektivní, tak i subjektivní stránka skutkové podstaty žalovaného trestného činu je naplněna. Podle odvolacího soudu nalézací soud dostatečně vyložil, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil; i po právní stránce kvalifikoval jednání obžalovaného v souladu se zákonem, a to jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že obžalovaný stěžovatel věděl o omylem převedeném přeplatku na peněžní účet jeho společnosti a že byl Úřadem městské části Brno - Nový Lískovec opakovaně vyzván k jeho vrácení; na to však nereagoval a tento přeplatek nevrátil. I podle názoru odvolacího soudu nelze akceptovat stanovisko stěžovatele, že je možné - v této konkrétní věci - započítat uvedený přeplatek na jeho případný nárok na náhradu za údajné zneužití jeho užitého vzoru (způsob zavěšení a rekonstrukce balkonů v panelových domech). V souvislosti s tím nelze - podle obecného soudu - pominout ani to, že uvedený úřad tento svůj dluh vůči stěžovateli neuznává. Ani odvolací soud tedy nepřisvědčil obhajobě stěžovatele, že měl právo na účtu své společnosti zadržet peněžní prostředky, omylem mu zaslané Úřadem městské části Brno - Nový Lískovec.

Podle názoru Ústavního soudu lze tedy dovozovat, že podstatou daného případu bylo - v souladu s vymezením skutkové podstaty trestného činu podvodu - že stěžovatel využil ke škodě cizího majetku omylu účetní Úřadu městské části Brno - Nový Lískovec. Pokud se takovým způsobem, jakým bylo ve věci prokázáno, dostala do dispozice stěžovatele významná finanční částka, pak měl povinnost tuto částku neprodleně vrátit, jakmile se to dozvěděl. To však nejen neučinil, ale o přijetí této omylem zaslané částky úřad městské části ani neinformoval. Jakékoli spekulace o tom, že měl právo ji zadržet či započítat, jsou irelevantní; s uvedenou částkou značného rozsahu nebyl oprávněn nijak disponovat. Takové svémocné jednání zakládá nepochybně konflikt s trestním právem a orgány činné v trestním řízení byly povinny se jím zabývat. Poukazy stěžovatele na údajnou soukromoprávní povahu sporu jsou proto nepřípadné. Pokud měl stěžovatel nějaké nevyjasněné majetkové nároky ve vztahu k poškozené ÚMČ Brno - Nový Lískovec, se kterými tento nesouhlasil, měl zahájit občanskoprávní řízení (jelikož jen nezávislý soud je oprávněn vyslovit, kdo je v právu) a nikoliv zneužívat omylu zaměstnance poškozeného subjektu a vlastně si tak rozhodnout spor předem ve svůj prospěch. To není nepochopení obchodních praktik či zvyklostí, nebo snad neznalost toho, jak to v "obchodním světě chodí", jak se zřejmě domnívá stěžovatel; každý poctivý podnikatel si naopak musí být vědom možných důsledků takového jednání, zvláště jestliže se jedná o finanční částku značnou.

Pochybení nebylo - v souladu s názorem obecných soudů - shledáno ani ve výroku o trestu. Zde soud prvního stupně náležitě zjistil všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení jeho druhu a výše a správně stěžovateli - s ohledem na zjištěné skutečnosti - uložil trest odnětí svobody jen mírně nad samou spodní hranicí zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest - s ohledem na skutečnost, že stěžovatel trestnou činností způsobil škodu přesahující částku 700.000,- Kč a že tuto částku zadržuje neoprávněně po dlouhou dobu - nelze považovat za nepřiměřeně přísný, takže nebyl důvod, aby odvolací soud v tomto směru napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu zrušil. Ústavní soud se ztotožňuje i s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně objektivně určil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a v návaznosti na to ve svých závěrech vše zhodnotil i z pohledu ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 trestního zákona; nepochybil ani v tom, jestliže dovodil, že jsou u stěžovatele (s ohledem na okolností případu a na jeho osobu) splněny zákonné podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu, uvedené v § 58 odst. 1 tr. zákona. Postupoval tedy správně, pokud stěžovateli výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na středně dlouhou zkušební dobu za současného vyslovení dohledu nad ním.

Zbývá jen konstatovat, že jako správný potvrdil odvolací soud i výrok o náhradě škody, kterým byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložena povinnost nahradil poškozenému Statutárnímu městu Brno, městské části Nový Lískovec, způsobenou škodu ve výši 715.464,- Kč, neboť tento výrok má oporu v provedeném dokazování i ve výroku o vině a dotýká se podstaty věci.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.

Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru ještě uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a v rámci něho garantovaná základní práva a jednotlivé svobody, a nikoli perfekcionistické přezkoumávání věci samé z pozice práva podústavního.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Za tohoto stavu bylo bezpředmětné vyhovět návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti výroku napadených rozhodnutí obecných soudů, které mu ukládaly povinnost k náhradě škody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009


František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2833/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies