I. ÚS 2104/09

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti RNDr. J. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem Mezníkova 17, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 373/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 5 To 484/2008 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007 č. j. 1 T 174/2006-242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Zároveň mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli dále uložena povinnost zaplatit poškozené VZP ČR částku 110 746,- Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 18. 12. 2005 v 00.40 hod. jako řidič osobního automobilu při jízdě po dálnici D-1 ve směru na Prahu poté, co na 122 km dojel ke koloně vozidel, která vznikla v důsledku předchozí dopravní nehody, otočil své vozidlo do protisměru a jel v protisměru na Brno v dálničním pruhu určeném k jízdě na Prahu, v důsledku čehož na 127,3 km se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem jedoucím ve správném směru na Prahu. Tímto způsobil řidiči vozidla těžká zranění, na jehož následky řidič zemřel, a spolujezdcům řidiče vozidla závažná a těžká zranění.

Dovolání stěžovatele, v němž zejména namítal nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení, neúplnost skutkových zjištění a nedostatečné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů a nevypořádání se s jeho návrhem na doplnění dokazování, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel shodnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného dovolání a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Nadto stěžovatel konkrétně polemizoval se závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení svého dovolání, když považoval argumentaci dovolacího soudu za zcela nepřípustnou a absurdní, čímž Nejvyšší soud legalizoval zásadní pochybení nalézacího i odvolacího soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že závěry obecných soudů nejsou podloženy skutkovými zjištěními a jsou zcela v extrémním nesouladu s důkazy, došlo tak dle názoru stěžovatele ze strany obecných soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených rozhodnutí staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod daného stěžovatele. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405, nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše konkretizované námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v průběhu dovolacího řízení. Po důkladném seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se po rozsáhlém dokazování s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Zejména Nejvyšší soud se důkladně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení, zda ve věci nerozhodoval vyloučený orgán, resp. zda rozhodnutí nespočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a jeho nesprávném právním posouzení, a velmi podrobně zdůvodnil, proč se s těmito námitkami neztotožňuje. Při posouzení námitek stěžovatele, směřujících proti rozsahu a způsobu dokazování, Nejvyšší soud své závěry opřel zejména o judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice procesu dokazování, přičemž konstatoval, že „v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“. Proto Nejvyšší soud uzavřel, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soudy dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, a pokud nebyl některý z důkazních návrhů stěžovatele akceptován, byl tento postup odvolacím soudem řádně zdůvodněn. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

Vojen Güttler
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2104/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies