I. ÚS 1757/09

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, čj. 28 Cdo 686/2008 - 181, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 9. 2007, čj. 40 Co 812/2007 - 166, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 3. 2007, čj. 16 C 180/2005 - 144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na legitimní očekávání, právo nabývat, držet a pokojně užívat majetek, právo na právní jistotu a na rovnost v právních vztazích a dále princip právního státu zakotvený čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Uvedl, že obecné soudy opomenuly skutečnost, že restituční nároky nabyl jako prostředek získání dalších pozemků k provozování zemědělské výroby, bez záměru provozovat na nich jakékoliv rizikové komerční aktivity. Podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"), vnitřních předpisů Pozemkového fondu ČR (dále "žalovaný") a tehdejší judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. 495/02, ze dne 4. 3. 2004, a sp. zn. III. ÚS 495/05, ze dne 30. 10. 2007) měl tak důvod legitimně očekávat uspokojení svých nároků na vydání náhradních pozemků. Žalovaný však pozemky nabízel prioritně podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, jejich nájemcům, a nikoliv oprávněným osobám. Podáním žaloby se stěžovatel snažil zabránit marnému uplynutí lhůty pro naturální restituci.

Podle stěžovatele je nárok na vydání náhradního pozemku, nevydaného podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, převoditelný. Retrospektivně pojatý výklad obsažený v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, ze dne 13. 12. 2005, který odlišuje právní postavení původních a odvozených držitelů, vede k porušení právní jistoty subjektů občanskoprávních vztahů, jejich práva na legitimní očekávání a rovnosti v jejich právech, proto je protiústavní. Vypořádání nároku stěžovatele formou naturálního plnění je navíc možné - bez ohledu na restituční tečku - na základě právních norem vyšší právní síly než je zákon o půdě.

II.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel získal, na základě smluv o postoupení pohledávek, restituční nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Žalobou u Okresního soudu v Šumperku navrhl, aby byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradních pozemků v žalobě specifikovaných. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, čj. 16 C 180/2005 - 144, žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, čj. 40 Co 812/2007 - 166, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, čj. 28 Cdo 686/2008 - 181, jako nepřípustné odmítnuto.

III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel.

Poté, co Ústavní soud v takto vymezeném rámci přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Porušení svých shora uvedených práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že obecné soudy neuložily žalovanému povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradních pozemků a neuspokojily tak jeho získané restituční nároky. Ústavní soud proto především posuzoval, zda obecné soudy v řízení o restitučních nárocích stěžovatele neaplikovaly dotčené právní normy svévolně, bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jimi učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Takový případ však v projednávané věci neshledal.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně zabýval. Podle tohoto ustanovení mají oprávněné osoby, kterým nebyly pozemky vydány, nárok na pozemek náhradní, resp. na finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Uvedená práva však byla zákonem č. 253/2003 Sb. změněna tak, že k původnímu § 13 byl doplněn nový odst. 6 a 7 a v čl. VI. byla stanovena lhůta pro převod náhradního pozemku, končící dnem 31. 12. 2005. Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, ze dne 13. 12. 2005 (vyhlášeného dne 20. 12. 2005 pod č. 531/2005 Sb., Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 39, str. 389 a násl.), bylo ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. VI. tohoto zákona, stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, zrušeno, ale pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení předmětných ustanovení týkalo pouze původních oprávněných osob, vůči postupníkům - jímž je i stěžovatel - zůstala tato zákonná úprava dále v platnosti.

V odůvodnění citovaného nálezu, na který v předmětné věci Ústavní soud v zájmu stručnosti pouze odkazuje, bylo obsáhle vysvětleno, z jakého důvodu vyjmul ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Protože stěžovatel není osobou oprávněnou, ale postupníkem, tzv. restituční tečka (ve smyslu zákona č. 253/2003 Sb., ve spojení s citovaným nálezem Ústavního soudu) na něj plně dopadá, především s ohledem na lhůtu ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovenou v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.

Citovaný plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 odlišil oprávněnou osobu, s ohledem na účel institutu restitutio in integruj, od právního postavení postupníků a není zde žádný důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani v případě stěžovatele. Protože každý senát Ústavního soudu je závěry pléna v citovaném nálezu učiněnými vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy), nemůže se od nich odchýlit ani první senát.

Pokud stěžovatel namítá nepřípustnost zpětné aplikace citovaného nálezu Ústavního soudu na právní vztahy již dříve konstituované, nutno podotknout, že uvedený nález se postavení stěžovatele - jakožto postupníka restitučních nároků - zjevně nedotkl.

Vzhledem k výše uvedenému tak nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele, jako postupníka, na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Svůj právní názor racionálně logickým způsobem zdůvodnily a celá věc tak postrádá ústavně právní rozměr. V podrobnostech Ústavní soud proto odkazuje na argumentaci napadených rozhodnutí.

Námitka stěžovatele, že nárok uplatnil u soudu před datem 31. prosince 2005, je irelevantní, neboť stanovená lhůta nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti žalovaného, jehož jednání stěžovatel nemohl ovlivnit. Lhůta stanovená § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě je lhůtou prekluzivní, jejímž marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva, k čemuž se přihlíží bez ohledu na to, zda to účastník namítá či nikoli.

K tvrzení stěžovatele, že existuje legitimní očekávání, že stát (reprezentovaný žalovaným) splní to, k čemu se zavázal, se zdůrazňuje, že základ nároků na vydání náhradních pozemků spočívá v předpisech restitučních; úmyslem zákonodárce bylo odškodnit některé osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, a to za podmínek stanovených v restitučních předpisech. Toto právo státu obsahuje i právo na časové vymezení, pokud jde o formu odškodnění. Z toho vyplývá logicky i odlišné postavení osob, které "vstoupily do procesu, který započal platností zákona o půdě". Proto také nelze dospět ani k závěru, že by odlišné postavení původních oprávněných osob - restituentů a jejich dědiců od jiných osob - postupníků bylo diskriminující.

Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v posuzované věci došlo k zániku práva stěžovatele na vydání náhradních pozemků, ale nadále mu zůstává nárok na finanční náhradu podle ustanovení § 16 zákona o půdě.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1757/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies